Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Coriky - Coriky (2020)  ochutnávka

Očekávaná deska z katalogu Dischord, jejíž vydání bylo kvůli viru několikrát odloženo, je konečně doma. Sestavu Coriky tvoří dva fugazáci Ian MacKaye a Joe Lally, kterým za bicí soupravou kryje záda Ianova manželka Amy Farina. Obsah? Taková lehká rocková alternativa, z níž jdou docela dobře cítit ti Fugazi, ale jaksi bezbolestně a na pohodu. První singl Clean Kill zaujal na výbornou a zatím to vypadá, že zbytek desky na tom bude dost podobně. 

Bauhaus - diskografie (období 1980 - 1983)  ochutnávka

Napsat, že celý červen byl u mě ve znamení Bauhaus, by bylo trochu zjednodušující a asi by to nebyla tak úplně pravda, ale faktem zůstává, že jsme spolu trávili času poměrně dost. Tahle kapela měla smůlu v tom, že si v ní nikdo nezakroutil krkem, takže se nikdy nestala takovým kultem jako jejich kolegové Joy Division. Ale pokud jde o nápady, v ničem nezaostávala a mnozí by v klidu mohli tvrdit, že na tom byla ještě o něco lépe. 

// Bhut: Tahle kapela je třída, debut In The Flat Field mám nejraději. 

Airbag - A Day at the Beach (2020)  ochutnávka

Novince Airbag především chybí moment překvapení, takže pokud dopředu znáte jejich starší tvorbu (včetně sólovek Bjørna Riise), album A Day at the Beach zapadne přesně na to místo, kde ho dopředu očekáváte. Nahlíženo jaksi obecně je deska naprosto v pohodě, samozřejmě hodně floydovská (a to nemyslím toho darebáka George Floyda), ale současně bez jakékoliv přidané hodnoty, která by ji posunula někam dál. Řemeslo, řemeslo. 

// Sorgh: Bohužel to stejné co posledně, nuda a nevýrazné poletování na obláčcích.

Joe Strummer & The Mescaleros - Streetcore (2003)  ochutnávka

Moc hezká deska - něco mezi The Clash a jakýmkoliv reggae (mně tenhle žánr tak nějak splývá). Tvorbu Joe Strummera po konci The Clash jsem nijak nesledoval a teď si říkám, že to byla docela škoda. 

Protest The Hero - Palimpsest (2020)  ochutnávka

Teď mě trochu vyděsilo, že předchozí deska PTH vyšla už v roce 2013. Po novince jsem sáhl především kvůli ní, protože tehdy jsem ji docela poslouchal, byť časem někde zapadla a neslyšel jsem ji už několik let. Palimpsest mě zatím nešmakuje ani dost málo, a to ze dvou důvodů - důraz na nástrojovou (především tedy kytarovou, ale i pěveckou) ekvilibristiku je pro mě už za hranou otravnosti, a pak deska má jako taková podivnou, nepřirozeně syntetickou příchuť. Produkt je v jejím případě naprosto přiléhavé označení. 

Mark Lanegan - Straight Songs of Sorrow (2020)  ochutnávka

Nechci soudit úplně ukvapeně, ale nová deska Marka Lanegana mi zatím vychází jako pěkná nuda. V podstatě při každém pokusu o poslech během několika prvních skladeb přecházím do módu autopilota, který mě sice dovede až do konce, ale jaksi pořád rovně, bez překvapení, bez odboček. Hodinová nálož Straight Songs of Sorrow zatím jen jako kulisa, víc v tom neslyším. 

// Victimer: Zatím jsem taky rozladěn.

// Victimer

Acherontas - Psychic Death - The Shattering Of Perceptions (2020)  ochutnávka  naše recenze

K Acherontas jsem nikdy neměl blízko. Vždy jsem je moc brzy odložil, abych je nechal sdělit co potřebují. Ani nevím proč, možná to má pozadí v minulosti, kdy mi za svěžích norských vichrů nějaká řecká kapela řekla, že black jde hrát i v hicech. To se přece nehodí. No jo, to jsou ty předsudky. K novince Acherontas se ale tento starý příběh neváže. Jsem poctivý, i když naše recenze vyšla tak brzy, že jsem na ni úplně zapomněl, ale teď jsem v tom až po uši. Užívám si dobře vyvážený black, kde epika, ponurost i zhýralost proudí pěkně sjednoceně a bez zaujatých myšlenek jen na jednu z položek. Chvála okultismu a psychické smrti. 

Aversio Humanitatis - Behold The Silent Dwellers (2020)  ochutnávka

No tohle! Na novince Aversio Humanitatis jsem našel maximálně vyváženou směs brutality a atmosféry. První poslechy jsou hodně chytlavé, přitom zlé a obskurní. Ideální zacílení mého vzteklého vkusu, aneb za těly visícími na prádelní šňůře musí být malebná krajina a v ní zasazená scenérie neodvratného konce. Snad to všechno vytrvá a snad je to další deska, která se mnou poctivě zacloumala. Zatím tomu vše nasvědčuje. Obal je ale divný. Mám rád strohé a chladné věci, ale tohle? Pff...

// Sorgh: Tohle je paráda, čiré, moderní zlo ze Španělska. 

Ulthar - Providence (2020)  ochutnávka

K albům od 20 Buck Spin tíhnu plánovaně. Tady se ten nátěr dělá jak s láskou, tak s technickým vybavením na maximální úrovni. Je nevídané kolik spolků (a nejen odtud) je schopno drtit extrém tak nadimenzovaně a napříč žánry. Holt pokrok, všechno je rychlejší, propojenější a preciznější. Tak klobouček, akorát já si rychlejší nepřipadám, strádám kudy chodím.

Nexion - Seven Oracles (2020)  ochutnávka

Další nadějná a v mnoha aspektech obdivuhodná nálož. Z Islandu. Ale sere pes na ostrov, zkusme si Nexion pěkně rozfázovat a vzít si z nich to pravé. To zvíře uvnitř existuje a je jenom na mě, kdy se probudí to mé, aby se obě vzájemně střetly. Poslední poslechy nasvědčují tomu, že se něco vzadu probralo a bude to útočit. Tak snad...

Ringarë - Sorrow Befell (2020)  ochutnávka

Ringarë jsem našel v katalogu Iron Bohehead a funí mi do obličeje vzpomínky na staré kazety, na kterých jsem měl porůznu nahraný atmo black všeho druhu. Někdy v polovině devadesátek. Zatím mám k dispozici demo nahrávku, která je příkladně zvukově zanedbaná. Ta atmosféra mě ale hodně oslovuje a vyvolává právě ty staré časy. Omšelé a ztracené. V Ringarë je kus staré výpravnosti, kterou jsem svého času vyhledával. Škoda, že album v půlce přestane kombinovat black s ambientem a v druhé části si vystačí jen s druhou položkou. Výsledek je pak očekávaný - polovičatý. A tím pádem pozornost klesá, pohádka končí.

Sepulchral Curse - Only Ashes Remain (2020)  ochutnávka

Mladá finská mršina a její debutové album. V jejich death metalu je kus mystické minulosti vyválené v kobkách spirituálních cvičení přetavených do dnešní doby. Setkává se zde dávná úcta i velmi slušně zvládnuté vlastní smrtonosné pochody. Tahle varianta skonu je mi po chuti. 

Hum - Inlet (2020)  ochutnávka

Nejlepší na tom všem je, že člověk vlastně dohromady nic neví a že mu pořád spoustu věcí uniká. O to příjemnější je pak náhodně přijít na kapelu, o které dosud neměl šajnu, přičemž ona je tady už řádku let. Jenom je dobře schovaná a nikam se nehrne. Dobrým příkladem za všechny jsou Hum. Kapela, která si svá nejlepší léta odžila v devadesátkách a které se jen zastesklo, a tak po x letech vydala nové album. Na wikipedii píšou, že Hum ovlivnili Deftones a Deafheaven. A mě obojí baví. Už první poslech Inlet byl na vlně toho nepopsatelného “tohle je přesně ono”. U Deftones zbožňuju zahuštěný sound kytar, je po okraj plný, přitom atmosférický a tvárný. A tady najednou je! Jen to prostě zafungovalo v opačném gardu. Občas to tak je, že člověk objeví původní vlivy až po letech a Deftones určitě nelhali, když Hum zmínili jako inspiraci a hudební vzory, ta podobnost tam je. Inlet si moc užívám, trefuje se mi dohromady víc vlivů a pohnutek, souhrnně se tomu říká trefa do černého. A cítím se zase o fous mladší :)

K výše uvedeným albům jsem si kromě novinky Omega Infinity většinou přidával klidnější věci a ředil tak zlo a celkově poměrně ostrý červen. Moc se neví, že Tom Necrocock vydal koncem roku soundtrack k dokumentárnímu seriálu o Janu Žižkovi, takže jsem si začal užívat spojení jeho typických harmonií s vůní středověku. Vše je na bázi krátkých, ambientních skladeb, během nichž je řečeno vše nutné. Skvělá oddechovka. O spoustě aktivních kapel z Polska jsem se rozepsal minule a všechny ty Kły, Biesy, Odrazy a Profeci jsem se snažil navnímat co nejvíc, ale pak jsem to utnul. Má to totiž jeden háček, strašně mě tam sere ta polština. Ehhh, je najednou všude a jej jí moc! Dal jsem tomu stopku a vrátím se jindy. Kekal v srpnu vydají novinku, lehce jsem tedy projel starší alba a když bylo nejhůř, přišla chvíle pro Beyond The Ghost a album Eternal Drift. Jen pár zvuků a po tomto restartu byla zase vhodná doba začít zlobit.

// Sarapis: S těma Polákama máš pravdu. Já chvíli zkoušel Kły a Odrazu a dopadlo to podobně - je to zajímavé, ale ta řeč se musí dávkovat opatrně, nebo vás to roztrhne jako polská paštika. Kurwamacz!

// Bhut

Korn - Untouchables (2002)  ochutnávka

Je to poslední deska, kterou jsem si od kapely pořídil. Ty další už mi nelákají k tomu, abych je vložil do police. Přesto vím, že už tohle je pro prastaré fanoušky skupiny rovněž za zenitem. Já však prvních šest alb Korn ctím rád. 

Allhelluja - Pain Is The Game (2006)  ochutnávka

Celkem zapadlá kapela hrající svižný stoner, který mi chvílemi evokuje Amen. Fajn poslech.

Pearl Jam - Gigaton (2020)  ochutnávka  naše recenze

Mno, není to nejlepší album. Je nějaké dlouhé. Ale pořád je dobré a skvěle se poslouchá. Navíc ten lesklý digipak je zase správná cesta, kterou tradičně kapela chodí naproti svým fanouškům. 

Marduk - World Funeral (2003)  ochutnávka

Občas musí být vedro i doma v obýváku. Sucho, které tu nebylo posledních 500 let si bude možná žádat spíše něco od ZZ Top, ale když pak zaprší a řepková i kukuřičná pole vytvoří dokonalou skluzavku ze své mrtvé zeminy, tak je to zas fjunerál. 

Rock Palác - kompilace   ochutnávka

Štrachání a třídění audio kazet přineslo nečekaný poklad. Několik kompilací utvořených z nahrávání rozhlasového pořadu. Dost se v tom teď topím a možná přijdu i s nějakým otravným článkem/seriálem. Uvidíme, vše je v procesu...

// Garmfrost

Grifteskymfning - Svart Materia (2020)  ochutnávka

Grifteskymfning - Bedrövelsens härd (2020)  ochutnávka

Obě letošní nahrávky švédských Grifteskymnfning jsou pro mě stejně návykové. Od doby, kdy jsem je slyšel po prvé, není dne, abych si je nepustil. Jednou se mi líbí víc Svart Materia, jednou Bedrövelsens härd… Rád se nořím do jejich černočerné atmosféry a mlsám kouzelné melodie obou...

Draug - Irreelle sindelag (2020)  ochutnávka

Irreelle sindelag se plazí jako had, syčí a nehezky plyne… Draug konečně vydávají dlouhohrající album!

Kult Ofenzivy - Tak jsem Ji přizval k sobě (2020)  ochutnávka

O nové desce Kult Ofenzivy Tak jsem Ji přizval k sobě lze v klidu říct, je dobrá, pestřejší než předchozí nahrávky kapely a stále mrazivou atmosféru, které napomáhá i jednoduchý, ale o to pádnější front cover.

Infer - Aeon of Deathless Blight (2020)  ochutnávka

Dlouho očekávaná novinka z tábora slovenských black/deathových Infer Aeon of Deathless Blight ukazuje kapelu v opět velice dobrém světle. Připadne mi více blacková, ale ani na deathové rubanice nebylo zanevřeno. Album se poslouchá samo.

// Ruadek

Aeternam - Al Qassam (2020)  ochutnávka

Blízkovýchodní orientace ve spojení s death metalem moderního střihu. Kanadské Aeternam sleduji i nadále a stejně jako u minulých 3 desek to prostě kurevsky funguje.

The Devil and The Universe - Endgame 69 (2019)  ochutnávka

Přišel jsem k těmto rarachům oklikou přes BDSM orientovanou táborákovku Ordo Rosarius Equilibrio, kterou už sjíždím léta letoucí. A tenhle okultismus funguje, ačkoli v jejich diskografii lze najít roztodivný chaos. Kozy se s tím moc nepářou. Mrkněte na klip a pochopíte.

// Victimer: naše recenze & naše recenze

Then Comes Silence - Machine (2020)  ochutnávka

Řekl bych, že kouzlo této bandy pomalu opadá, ale ještě na tom lze něco najít. Pořád se ještě bavím tím, jak je to příjemné retro a že se to nesnaží o nic víc. Tu nadsázku tam cítím stále, což je dobře.

Fields of the Nephilim - Mourning Sun (2005)  ochutnávka

Legendy gothic rocku na své poslední, 15 let staré řadovce. Neskutečná nálož, obrovská intenzita, která u těchto kovbojů nikdy nebyla tak metalově agresivní.

The Prodigy - Music For The Jilted Generation (1994)  ochutnávka

The Prodigy vydali 2 zásadní desky. Tohle je ta první. 

// Sarapis

Protest The Hero - Palimpsest (2020)  ochutnávka

Tak to vypadá, že s Protest the Hero to byla známost jen na jedno album. Po prvním poslechu Palimpsest jsem si musel pořádně protřít oči mým milovaným Scurrilous (pravěká recenze), jestli se mi třeba náklonnost ke kapele jenom nezdála. Scurrilous pořád drží tvar a chuť, s Volition už to šlo trochu dolů a novinka mě míjí obloukem. Příliš častá pachuť levné limonády, kytary mlátí prázdnou slámu a Rody Walker se snaží tak moc, až mě to nebaví. Zkusím ještě jednou, dvakrát a pak asi smáznu.

Airbag - A Day at the Beach (2020)  ochutnávka

Noví Airbag mi zatím jaksi protíkají mezi prsty. Problém asi tkví v tom, že pořád hrají to samé, jenom si dávají čím dál víc na čas. Tenhle den na pláži se docela táhne, nikdo se netopí, nejsou vlny. Třeba Into the Unknown je hodně vybledlý floydovský odlitek. Nějak se s tím crcají nebo co.

Gygax - High Fantasy (2019)  ochutnávka

Tenhle energetický cloumák je z USA a nese jméno po tvůrci hry Dungeons & Dragons Garyho Gygaxe. Spojení fantasy světa draků a hobitů s hard rockem hrubšího zrna je určitě zajímavé, ale vzhledem k mému nezájmu o první fenomén si u Gygax bohatě vystačím jen s písničkami. Tvůrci sice recyklují jako vzorní čeští občané, ale krátké štěky na krátkém albu mají spád a milý melodický ráz, takže zaměnitelnost mně zas tak nevadí. Možná i tu drakiádu časem vezmu na milost.

Porcupine Tree - Octane Twisted (2012)  ochutnávka

Do sbírky se mi dostal poslední živák Porcupine Tree, kde kapela ve slušné formě prezentuje studiový epitaf The Incident (2010). Hezky zpracované 2CD se spoustou fotek zachycuje Wilsonovy hochy hlavně v Chicagu a na části druhého disku i v Londýně. Vše je syrovější, Gavin si hravě přidává a ve skladbách se tu a tam objeví něco navíc. A co je dobré, zvuk vybízí bezúhonně přidat plyn.

// Sorgh

Acherontas - Psychic Death - The Shattering Of Perceptions (2020)  ochutnávka  naše recenze

Acherontas šli dlouho mimo mě. Psychic Death jsem ovšem zblajznul i s navijákem a musím svůj vztah k nim revidovat. Parádní deska.

Dimmu Borgir - Puritanical Euphoric Misanthropia (2001)  ochutnávka

Tuhle desku jsme svýho času miloval a dnes mě z ní jde mráz po zádech. Je krutá, syrová, zároveň věrná melodickému obžerství. Pro mě vrchol Dimáčů.

// Jirka D.: Mám to úplně stejně. Ale po pravdě jsem ji neslyšel … už ani nepamatuju.
// Bhut: Souhlasím, že jde o to nejlepší, co tahla kapela má na svědomí. I ten obal je první liga.

// Sarapis: Tohle mně kdysi skrze rádiové vlny z Rakouska vyrazilo dech a už mi to tak nějak zůstalo.  

// Lomikar: To bývaly na koleji časy. Song Puritania je nejlepší, co kdy nahráli. 

Terra Tenebrosa - The Purging (2013)  ochutnávka  naše recenze

Tohle jsou zhmotnělé noční děsy, hrůza z nočního otevřeného okna a vůbec, proč o tom mluvit. Zima mě leze po zádech jen na to pomyslím.
// Bhut: Řekl bych, že jde o nejlepší album kapely. Naprosto podmanivé dílo. 

Paradise Lost - Obsidian (2020)  ochutnávka  naše recenze

Jistota a zároveň povinnost. Prvně mě to moc nebralo, ale nakonec si věci sedly a Obsidian jsem přijal. Paradise Lost už jen těžko překvapí, ale sází poctivé jistoty, které je v pořádku prohlédnout a nějak zpracovat. Nejsem unešen, ale ani to neuráží. V případě P.L. možná devalvace, ale když se podívám, kolik toho mají za sebou...

Jinak probírám takovej ten chaotičtější black, nevím, co se se mnou děje, ale je mi asi příliš dobře, proto valím zlé a temné věci. Občas je prošpikuju Visáčama pro odlehčení. Takhle se ladím na léto a je to fajn.

// Lomikar

Wayfarer - World’s Blood (2018)  ochutnávka  naše recenze

Já jsem vždycky z toho westernu nějakou černotu cejtil. Tam kde jiní vidí Johna Wayna s kolťákem u kolen a dámu v ohrožení před neoholenými bandity, tam mi vždycky nejvíce utkvěl ten pocit nekonečné šíře nehostinných planin, do kterých šlo ukrýt to nejhorší ze svého svědomí. Ten prostor pro narychlo vzniklé legendy, místo, ve které více lidí zmizelo než se narodilo a za každou skálou hrozil krvavý kulturní konflikt s lidmi naprosto jiných hodnot a metod. Tenhle temný mccarthyovský svět dokáží Wayfarer převést s takovou přirozeností, jako výstižností. Nástroje a postupy spojené s jinou dobou, jinou myšlenkou jsou zde aplikovány na hustý zadumaný black metal. A já si ani nemohl přát, aby tato kombinace dopadla lépe. A to jsem tomu albu ze začátku za mák nevěřil.

Urfaust - The Constellatory Practice (2018)  ochutnávka  naše recenze

Po prázdné vesmírné meditativní nudě Empty Space Meditation jsem se obával, že Urfaust prostě tu houbu sežrali už celou a nebude pro ně návratu. U The Constellatory Practice mi pak pochopitelně dost zaskočil papír. Tato dvojice sklepmistrů sice neodbočila ze svého průzkumu mimotělních stavů, nicméně tentokrát je ta hypnóza hudebně výrazně podnětnější, nevýslovně silnější a krásně pozvolna roste. Sic v songu Trail of the Conscience of the Dead na pána vykradli soundtrack k filmu The Fountain, ale zní to skvěle a kdybych jim to vyčetl, šel bych sám proti sobě. 

Rotting Christ - Κατά τον δαίμονα εαυτού (2013)  ochutnávka  naše recenze 

Nějakou dobu tahle deska okupovala moji hudební topku a poslouchal jsem jí prakticky denně. Poslechově je to silná cesta starými bájemi, kdy v jednu chvíli svolávají minarety k modlitbě, ve chvíli další posloucháme rumunskou lidovku, aby nás vyrušil voodoo rituál či nabídka lidské oběti samotnému Xibalbovi. Naživo funguje pak výborně její hymničnost (u Grandus Spiritus Diavolos si připadáte trochu pitomě, ale kdo by si to občas neužil). Dneska mi to hlavně připadá jako, že se Rotting Christ chtěli hodně vnutit do soundtracku k dalšímu dílu filmu 300, ale i tak si to jejich blbnutí všeho se vším vlastně pustím vždycky rád.

// Sarapis: Album mě chytlo úplně stejně. Taky jsem ho svého času denně sjížděl a nemohl se těch popěvků zbavit, k tomu jsem zhltnul i tu jejich biografii a nakonec cd pořídil do poličky. Je to dobrej relax.

...and Oceans - Cosmic Void Mother (2020)  ochutnávka  naše recenze

Co bylo třeba říct, bylo řečeno. Novinka nicméně alespoň posloužila jako připomenutí existence tohohle kdysi velmi bouřlivého projektu a momentálně valim jejich starý fláky s mladistvou a nekritickou radostí. 

Moimir Papalescu & The Nihilists - Lewis Neptune (2006)  ochutnávka

Kamarád mi jednou řekl “Nihilists jsou skvělý, ale nesmíš je vidět na živo, jaký jsou to kreténi.” Tuhle radost jsem bohužel zažít nestihl, protože jsem je po zvyku objevil až dlouho potom, co si sbalili fidlátka. Nicméně tento rok se roznesla zpráva, že se dočkáme jejich živého comebacku na festivalu Aerodrome, který se mezitím překopl na další rok, takže si doma točím kafemlejnek v očekávání ohlášení jejich návratu na pódia někde jinde (a díky bohu za to, protože Aerodrome bojkotuju), abych si konečně mohl užít to jejich kreténství z první řady. Mezitím poslouchám tohle album a jsem s ním stále velmi spokojen. 

// Symptom

Maserati - Enter The Mirror (2020)  ochutnávka  naše recenze

Zenový koán, kterému zatím příliš nerozumím.

Katatonia - City Burials (2020)  ochutnávka

Jo, pořád je to dobrý. (Dobrý znamená za tři.)

Agalloch - Ashes Against The Grain (2006)  ochutnávka

John Haughm a spol. na vrcholu.

// Sorgh: Musím souhlasit, tohle je jejich nejlepší album.

AC/DC - Highway To Hell (1979)  ochutnávka

Rocková klasika, krása střídá nádheru.

Marilyn Manson - The Pale Emperor (2015)  ochutnávka  naše recenze

Jedna z těch novějších, která se panu Mansonovi povedla.