Článek: Redaktorské ozvěny

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Redaktorské ozvěny - květen 2019

Sarapis7.6.2019

Tak už to vypadá, že se rok Vepře konečně rozjel na plné obrátky. Nejen že je to všude samá grilovačka, také mlsné ucho gurmána neví, kam dřív skočit a které z lákavých flákot dát přednost. Dnešní výběr v masně nepodceňte, víkend bude dlouhý.

// Jirka D.

Bad Religion - Age of Unreason (2019) ochutnávka naše recenze

Nová deska Bad Religion po šesti letech a v podstatě naprostá jistota toho, co očekávat. Překvapení je pro mě vlastně jediné, a to že to Graffionovi a spol. pořád tak šlape. Ve výsledku si Age of Unreason docela užívám a v poslední době hraju prakticky denně, čímž se může pochlubit jen málokteré album. A ten obal se fakt povedl.

Alabama Shakes - Boys & Girls (2012), Sound & Color (2015) ochutnávka

Alabama Shakes zatím trvají na svých dvou deskách a od roku 2015, pokud jde o nové album, své fanoušky nechávají čekat. Tahle kapela, vedená neskutečnou a fenomenální Brittany Howard (po matce běloška, po otci černoška, pro blbečky afroameričanka), která pro mě neskutečně teprve loni oslavila třicetiny, naprosto skvěle balancuje mezi blues rockem, soulem a americanou, a pro mě osobně je už pár let takové malé zjevení. No vlastně nejen pro mě, protože například přehled proměněných nominací na nejrůznějších cenách (včetně Grammy) jasně dokládá, že tahle muzika oslovila hodně lidí. Což je dobře. Moc dobře.

Pelican - Nighttime Stories (2019) ochutnávka

Pelican jsou jednou z těch kapel, které s vydáním nové desky vždycky napjatě sleduju, poslouchám, ale docela rychle ten příběh zase usíná … do vydání další desky. Respekt? Ten rozhodně. Ale cosi jako velký fanoušek jsem nikdy nebyl, což tak nějak platí (oboje) pro velkou část post-rockových / metalových instrumentálek, které sleduju. S novou deskou Nighttime Stories to nebude jiné - aktuálně ji poslouchám, ještě párkrát se tak stane, ale pak prostě někde zapadne mezi velkou hromadou dalších. Zůstane jen jméno kapely a jasná myšlenka, že až zase něco vydá, poslechnu si to.

// Sorgh: S Pelikánama to mám podobně. Chvilkové pobláznění a pak to vyšumí.

Čankišou - Hudba lidu Čanki (2000) ochutnávka

Čankišou jsem kdysi poslouchal, ne nijak přehnaně, ale měl jsem je rád a respektoval. Právě s deskou Hudba lidu Čanki se objevili svého času v meziříčském Rock depu a plakát z tohoto koncertu jsem měl doma na skříni ještě několik let potom. Návrat k tomuto albu mu neupírá nic na jeho kvalitách a prolnutí world music s rockovou muzikou mě dokáže zaujmout i po téměř dvaceti letech. Jeba Ma Miluna je prostě hit.

Saint Vitus - Saint Vitus (2019) ochutnávka

Staří veteráni se vrací po sedmi letech a pro mě trochu trapně se řadí po bok jim podobných, kteří ani po padesátce nedokážou vymyslet název pro desku. Nota bene když jedno album Saint Vitus je už na světě (samozřejmě debut z roku 1984). Obsahově očekávatelná pohoda, občas trochu utahaná, převážně ale slušně šlapající s tlustým nánosem starých heavy / doom časů druhé půlky osmdesátek. Je to dinosaurus, jasně, nic nového nevymysleli a i to, co dali dohromady, občas docela skřípe (Wormhole, City Park), ale pro polechtání sentimentu mi to asi stačí.

// Bhut: Ta situace kolem eponymních (ne)názvů mi přijde už docela trapná. Buď si toho nějak víc všímám, nebo umělcům skutečně chybí nápady. Kdyby šlo alespoň o nějaký mezník v tvorbě, jako je to třeba v případě Killing Joke, ale ono ne. Tím se dostávám k tomu, že mi tahle novinka vůbec nesedla. Jako všechno je to asi dobře žánrově zpracované, ale od takového jména, kterým Saint Vitus je, bych čekal vážně o něco víc.

Shrinebuilder - Shrinebuilder (2009) ochutnávka

Pro mě čistá radost a jedna z desek, ke které se vracím hodně rád (i když asi ne tak často, jak bych si možná přál). Díky zúčastněným muzikantům jde samozřejmě o prolnutí světů Neurosis, Sleep, Om, Saint Vitus, Melvins … všechno tohle v téhle muzice je slyšet a všechno tohle jsou světy, ve kterých je mi dobře. Velká škoda, že tahle parta zatím (i po deseti letech) zůstala u jediné desky.

// Victimer

Rammstein - Rammstein (2019) ochutnávka

Sirka na obalu jako by vše symbolizovala. Po dlouhých deseti letech se Rammstein vrátili s nepojmenovaným albem a názorně předvedli, že ani oni nejsou otroky vlastních postupů. Stejně jako sirka na obalu se odhalili a místo velkých ohňů a pyrotechnických efektů o poznání skromněji blikají na cestu. A nic tam tom nemění ani velikášsky pojatý úvodní singl Deutschland. Německo je prostě velká země se vším všudy. Rammstein jsou na novince nebývale otevření, tvarovaní různými směry a vyjma fakt blbé Diamant mi přijde něčím zajímavá každá skladba desky. Zapomeňte na ostré riffy, co určuje tuhle desku. Tu si určují sami Rammstein, kteří nahráli své nejklidnější a nejodvážnější album.

// Jirka D.: Od Mutter je to první album Rammstein, které poslouchám v době jeho vydání a které ve mně vyvolává čím dál větší údiv nad tím, že takhle bych si novou desku Rammstein nepředstavoval. Což myslím naprosto v dobrém, protože moje představy o něm by šly jen těžko popsat něčím pěkným. Zatím docela slušné překvapení.

// Sorgh: To album je fakt jiné, zatím těžko říct v čem. Ty efekty mě místy až děsí.

// Bhut: Ještě jsem to neslyšel, ale těším se. Moc se těším.

Árstíðir lífsins - Saga á tveim tungum I: Vápn ok viðr (2019) ochutnávka

Hrdí i progresivní, vzteklí i démoničtí. Tyhle Islanďany sleduji spíš z dálky, ale vždycky, když si na jednotlivá alba najdu trochu času, mne dost zaujmou. S novinkou to platí dvojnásob. Ta mi z dosavadní tvorby Árstíðir lífsins sedla nejvíce. Hodně mě baví ji studovat, protože to není lehké album na uchopení a zároveň v sobě pořád odhaluje spoustu nádherně zpracovaných momentů. Vkládám do této nové ságy hodně nadějí, protože tahle výpravná díla, kde se mísí emoce s brutalitou, umí zvládnout do detailu jen pár vyvolených. Třeba Enslaved… a Árstíðir lífsins si vedou minimálně podobně dobře.

Vaura - Sables (2019) ochutnávka naše recenze

Ve Vaura se to hemží zajímavými lidmi, kteří prošli zajímavými kapelami - namátkou Tombs, Kayo Dot nebo Gorguts. Sables je již třetí album formace a celé to lze brát jako new wave retrospektivní pohled do osmdesátek skrz současnou optiku. Profound Lore mají na tyhle ohebné kapely čich, Vaura se pak snaží seč můžou přesvědčit, že mají čich na podobný typ muziky. Hudebně je to nejblíže poslednímu albu Kayo Dot (které mne kdysi fakt bavilo (recenze). Více a detailněji v recenzi ze středy.

Triumph, Genus - Po vrhu vždy je prázdno kolébek (2019) ochutnávka

Triumph, Genus mají venku novou desku, což je samo o sobě alarmující zpráva. Debut jsem žral s velkou vervou, nemíním nic slevit ani ve jménu novinky. Ta se zatím zažírá pod kůži pomaleji, ale cestu si k sobě jistě najdeme. Lukrativní dlouhé názvy, atypický obal, netradiční pojetí black metalu, byť vyvěrající z jeho prazákladu. Magická to šedá černota, kdy bude třeba sledovat skladbu za skladbou, jejich polohu, tvar a… (ostatně jak praví sama kapela). Z dopředu naplánovaných dlouhých poslechů se upřímně raduji. Také proto, že mezidobí vyplněné kratšími edicemi jsem nechával ležet ladem.

// Bhut: Mě hrozně fascinuje ten název alba. To je prostě síla.

Thou Shell Of Death - Witchery (2019) ochutnávka

S estonskou kapelou Thou Shell Of Death jsem se setkal při jejich vystoupení v Karviné a tehdy jsem si je i nastudoval. Hypnoticky klávesový black pomalejšího ražení, který má svým zaměřením možnost spíš nechat zaživa zkamenět, než odšpuntovat ty nejzvrhlejší tempa a choutky. Ve společnosti Thou Shell Of Death se nacházíme v prostředí naducaných kláves a jakéhosi pohádkovo-vesmírného polosvěta. Někdy je to až legrační. Takový solidní průměr, řekl bych. Pro lepší orientaci v žánru. Nic víc na tom netřeba hledat.

Franck Vigroux - Totem (2019) ochutnávka

Poněkud vyplašený koukám na obal, jestli je to vážně pravda a pak se musím smát. Smrt cyklisty jsem ještě jako cover desky vážně neviděl. Je to boží a v mém případě zcela na místě. Kéž bych i já jednou ozdobil rodinné fotoalbum podobným majstrštykem. Něco na způsob “tatínek byl zanícený cyklista, avšak při tomto sportu také ztratil hlavu a nalezl smrt”. Hudebně jinak platí Franck Vigroux za zaběhlého autora na poli experimentální elektroniky, což potvrzuje i novinka, v jejíž přítomnosti se hodí užít termín aktivní odpočinek. Tělo je na pohovce, ale hlava musí fungovat, aby vstřebala co má. Celkově si tuhle záležitost pouštím vyloženě pro klid duše, byť svým zaměřením úplně klidná není.

Mord'A'Stigmata - Dreams of Quiet Places (2019) ochutnávka

Na minulém albu Hope mne Mord'A'Stigmata strašně nudili. Nepovedlo se jim rozproudit jeho potenciál, což se jim naštěstí daří na novince. Ta mi přijde o řádný kus podrobnější, proměnlivější a vůbec dobře zpracovaná. Tady se nuda nedostavuje, ba naopak, ucho slídí po dalším novém poslechu, který odkryje další překvapivé momenty a návaznosti. Mord'A'Stigmata jsou neposedně hymničtí, apokalyptičtí i experimentální v jednom. Dreams of Quiet Places je deska, která ještě poroste a kde až se její přínos zastaví, je zatím v nedohlednu. Každopádně hodně dobrá záležitost na mnoho poslechů.

Nebyl čas ztrácet čas uplakanými vzpomínkami na kultovní fenomén dob minulých. S hladovým výrazem jsem větřil pouze novinky a sázel je do svého nuzného pc přehrávače. Zpěv jarních ptáků zalil déšť, domácí poslechové seance pak zcela nová alba zavedených jmen. Celý rok by měl být jen jeden měsíc. Květen. Jsem májový typ. Celkově ale nebyl prostor pro nějaké maminčiny mazánky. Záhrobní plazivost Encoffination zle pocuchala mé pečlivě střežené nervy. Hnusně hluboko pohřbená záležitost. Z dalších zdrojů se naskytla možnost poslechu novinky Misþyrming (Algleymi), ale ta mne zatím nechala v klidu, protože jsem neměl dost příležitostí si ji opravdu pořádně proklepnout. Ty však jistě přijdou. Ladem jsem nenechal ležet ani novinky Bethlehem, Kval nebo Vargrav, ale nebylo to něco, k čemu bych se zásadně upnul. Možná později, možná vůbec. Čekat něco jiného, než velké množství detailních poslechů nelze od novinky Deathspell Omega. Čistě ze zajímavosti se jí musí dát šance, jiná volba není. Trochu jsem uhnul od chystaných recenzí Daniela O´Sullivana a Sunn O))), ale kdo by mohl odolat takovým lákáním, jaké mi ztropili Waste Of Space Orchestra nebo Kampfar. Buď jak buď, tento rok se rozjížděl docela pomalu a teď to vypadá, že se s bezva deskami roztrhl pytel.

// Bhut

Darkthrone - Old Star (2019) ochutnávka

Co dodat… prostě baví. Baví se i autoři a je to znát. Ta lehkost, přímočarost... Prostě upřímná deska.

Amen - We Have Come For Your Parents (2000) ochutnávka

Nedávno jsem si přivezl do bytu starodávnou směs MC, ze kterých se vytratily obaly a některé popisky na nich se ukazují jako nepravé. Nicméně kazeta s jednoduchým popisem Amen odpovídá náplni. A tak jsem ji protočil, ačkoliv ten kolísavý zvuk horské dráhy mě dost rozčiloval, bral jsem to jako daň za to, že jsem to už dlouho nepřehrával. Ale tahle energická a hodně americká dávka metalu mě prostě baví i dnes. Ten videoklip je kapitolou samou pro sebe. Velice rád na (nejen) něj vzpomínám z nočního vysílání na ČT2.

My Dying Bride - For Lies I Sire (2009) ochutnávka naše recenze

I na pochmurný doom přišla nálada… bohužel.

Arakain - Thrash The Trash (1990) ochutnávka

Na aukru jsem vysoutěžil tuhle prvotinu, kterou jsem pak trápil manželku. Zajímavé je, že album nevyšlo na CD, ale jen a pouze ve dvou LP provedeních a jako MC. Já nyní mám tu gramodesku s oranžovými etiketami. Další zajímavostí je šest prstů té pěsti na obalu, ale to už spoustu lidí zná. Jestli se někdo rozhodne vydat první éru Arakainu s Brichtou znovu v nějakém hezkém CD kompletu, pak budu jedině rád. Některé kousky se shánějí fakt špatně a to nemluvím o astronomických cenách (například Black Jack). Schválně si sjeďte discogs a mrkněte, jak si ty ceny stojí.

Om - Advaitic Songs (2012) ochutnávka naše recenze

Závěr měsíce, kdy přišlo vedro, ve mě probudil nutkání pomalého plouživého dřevního stoneru/doomu. Black Sabbath na to byli krátcí a uječení, takže jsem sáhl po diskografii Om, kterou aktuálně provětrávám v autě. Je to skvělý společník a uvedené album je majstrštyk až se hanbím, že to ještě nemám v polici.

// Sarapis: Taky jsem se nedávno zastyděl, že jsem si s tímto albem (mimochodem Echoes album roku 2012) více nepotykal. Chuť to napravit je velká.

Pivní putování

Prvního května se konal relativně příjemný pivní festiválek hned pod hradbami Břevnovského kláštera. Píšu relativně příjemný, neboť se tento den dostavilo poměrně nepěkné počasí, které nabídlo vydatný deštík, který veškeré návštěvníky zaháněl do blízkých přístřešků, kde však stanová kapacita výrazně selhávala. Pro příště by nebylo od věci pořídit vícero míst, jak k sezení, tak ku schování před nepřízní počasí. Ovšem osobně jsem zde shledal ještě jeden takový neduh, kterým bylo to, že se celá akce houpala v rytmu pouťových disciplín. Když jste prošli koridorem pivních stánků, nebo druhou soutěskou langošů a klobás, tak na vás vybafla regulérní pouť s řetězákem, skákacím hradem, autodromem a dalšími barevnými a hulákajícími lákadly na nezletilé. Nicméně je možné, že se celá akce primárně nepovažuje za pivní festival, takže tyhle kratochvíle jsou zjevně nedílnou součástí a nejspíše i tradicí. Za mě škoda a smutek, protože reprodukce přebasovaného Michala Davida ve mně vzbuzuje hluboké maniakální stavy, kdy listuji v paměti kartotékou slavných vrahů a vybírám nejvhodnější modus operandi pro aplikaci téhož na inkriminovaný reproduktor. Ale když se přes toto přeneseme, dostaneme širokou nabídku zajímavých piv od vybraných tvůrců. Jenže, pak se stalo to, co jednou přijít zkrátka muselo - pro mé chuťové buňky zde nebylo nic nového, či neznámého. Je možné, že některý pivovar nabízel produkt, který jsem dosud neokusil, nicméně při zběžném prolétnutí jmen zúčastněných, jsem usoudil, že půjdu jen po jistotách. A tak jsem košt započal oblíbeným ležákem z Dědkova mlýna. Následoval milovaný Raven a neméně oblíbený Zichovec. Pak už toho deště za krkem bylo celkem dost, takže jsme se ženou zvolili útěk. Nehledě na fakt, že celková atmosféra byla až příliš pouťová a nějaké smysluplné degustaci a objevování se to trochu vzdalovalo. Nějaké postřehy najdete na webu Pivníků.

Náhradním programem za výše uvedené byl zvolen Kbelský pivovar. Velice nový a moderní. To se podepisuje na interiéru, kde najdeme typicky dřevo, kov a kámen ve sterilních tvarech a moderní malůvky a typografii s jednoduchostí technického kreslení. Možná se vám vybaví jiné další podniky, které takto vyznívají a vůbec nebudete vedle, jelikož pivovary Hostivar, Spojovna, Cobolis a další tento styl propojuje. Chtělo by to do té Prahy zasadit trochu víc naturálnosti a nějakou tu rustikální povahu. Ne, že by mi podobný vzhled vadil, ale že by muselo být tolik podniků sobě podobných… trochu škoda. Nicméně Kbelský pivovar má v něčem punc ojedinělosti. A je to díky nedalekému vojenskému letišti a vlastně i leteckému muzeu de facto přes ulici. Právě na tuto skutečnost odkazují názvy svých piv, které koketují s létáním: 11 pocestných, 12 pilotů, 13 havranů, 14 jepic a 15 sirén. Číslovky pochopitelně odkazují na stupňovitost produktu. Já samozřejmě zkusil vše (snad krom tmavého piva)... aha, asi by se hodilo vysvětlit, co který výraz ještě znamená. Nuže jedenáctka a dvanáctka jsou ležáky, trochu sycenější, takže pitelnost se maličko prodlužuje, což selhává ve chvíli, kdy máte žízeň a nechcete svůj sval napumpovat plynatostí. Třináctka je tmavá, čtrnáctka je ale a patnáctka IPA. Svrchňáky jsou v pohodě, neurazí, mají to, co mít mají, žádné vady jsem nenalezl. Takže za mě velká spokojenost. Kuchyň taky v pohodě, obsluha rychlá, zcela standardní. Sice museli vyhodit jistou postarší paní, která trpěla samomluvou, která se s počtem vypitých piv měnila v hulákání po okolí. Na moment se jí ujala trojice vrstevnic, které však své skráně dlouho v prostorách pivovaru naohřály. No… mě to zas tak nesralo, takže bych to asi takhle neřešil, ale to už je věc podniku.

V dalších dnech jsem cestoval s kolegou Sorghem po mém rodném kraji, takže padlo několik návštěv domácího Kašperskohoroského pivovaru a jednou i ta Sušice se mihla. Napsal jsem toho o nich už dost, přičemž stále platí to, co už delší čas - Kašperky jsou super, Sušice slabší až slabá (desítka je kyselá a stojí fakt za hovno). Fotky z výletu lze viděti zde.

Jedenáctého května jsem se zúčastnil společně s dalšími třemi členy redakce Líšeňského pivního festivalu v Brně. Zde bylo opravdu, co ochutnávat, jelikož se tu objevilo hned několik pro mě neznámých pivovarů. Pravda, některé byly létající a ty zas tolik v merku nemám, ale zbytek byl náležitě zajímavý. Ve srovnání s Břevnovem jde o úplně jinou kulturu. Žádná atrakce, jen piva (do skla!) a lehká živá produkce neurážlivého bigbeatu. Začal jsem Beskydami, protože byla žízeň a nějak jsem v čase zapomněl, že jejich ležák je poměrně hutnější, takže se nedá vypít na pár loků, ale jednoduše vás donutí k prochutnání. Ostatně tenhle pivovárek je skvělý a kdo se chystá vyšplhat na Lysou - neměl by jej minout. I já se tam chvíli zapomněl těsně před výstupem, ale to už je pár let zpátky. Dále bych snad vypíchl jen to, co mě nějakým způsobem zaujalo. Za prvé to byla obsluha u Hauskrechta, která se mi prostě líbila a já si tam šel dát pivo jen kvůli tomu, abych si ty dvě slečny prohlédl zblízka. Za druhé to byl Kyseláč z pivovaru Tišnov, který mi vůbec nejel, takže po pár pokusech i nejblíže sedících putoval do ještě bližšího kanálu. Zvláštní, přitom mám lambic i gueuze celkem rád (Wild Creatures rulez!), ale nějak mi to nesedlo, či co. No a třetí výrazný bod byl v podobě piva jménem ADHD, které nabídlo 24°. Tahle laskomina byla tuším z produkce kočovného pivovaru Albert. Těžký, leč velice chutný kalibr. Tenhle festiválek byl moc příjemný, stejně jako pobyt u Sarapisů. Takže děkujeme a třeba si to někdy brzy zopakujeme.

Osmnáctého jsem zalezl s třemi krásnými dívkami (dvě z nich vdané a jedna dokonce se mnou) do Vinohradského pivovaru, kde jsem si náležitě pochutnal na zdejší kuchyni i pivní nabídce. Jedenáctka taková kyselejší (to je dáno asi vodou, protože to tak má vícero pražských lehčích piv). Pšenka celkem fajn a svěží no a IPA velmi sympatická. Tenhle podnik mám rád, ačkoliv mi jeho vznik zrušil klub Hoodoo, kde jsem svého času křepčil na Nifelheim nebo v té době ještě ne tolik profláklé Sólstafir, ale vem to ďas.

27. 5. byla moje žena slavnostně přijata do Komory daňových poradců a toto se neobešlo bez sváteční ceremonie v budově Nové radnice v Brně. Takže cesta na skok do Brna s sebou přinesla mnohé. Krom nelítostného zkrácení životnosti tlumičů na voze a zenového cvičení na stejné trase pokračoval test psychické odolnosti v přeplněném městě, kde na jistých úsecích bylo nutné dopravu korigovat policejními příslušníky, což jsem zažil za volantem asi poprvé. Po drobném turistickém představení historického centra tchýni jsme se přesunuli do již zmíněného sídla magistrátu. Pak probíhala ta slavnostní chvíle a následoval přesun na oběd, pro jehož realizaci jsem vybral podnik Charlie’s Square, neboť jsem zde dosud nebyl. Z místních piv na čepu pouze jedenáctka. Hezká barva, plná chuť a na žízeň naprosto skvělá volba. Druhé pivo bylo od Hauskrechta a byla to dvanáctka, která mi přišla trochu nasládlá a nějak mi nevoněla tolik, co předchozí loky. Nicméně čas se nachýlil a start na dálnici, která se opravuje snad co svět světem stojí a dokončení a plného provozu schopného stavu se dožije maximálně generace ročníku s číslovkou 3000, byl nezbytný. Někde jsem četl, že jde o tzv. Ťokův průsmyk a taky to, že se z ministra dopravy hravě stal ministr obrany. Ale zpět k věci. Návštěva sice krátká, ale úspěšná, kdy se na mapě pivovarů objevila další fajfka. Jinak hodnotím Charlieho jako příjemný podnik, který však nenabízí nic zcela speciálního. Prostě příjemný podnik.

Pivovar Ossegg má hlavní stan v Oseku u Teplic. Zároveň však má svou (prý) výrobně činnou pobočku v Praze. Dostat se sem je mnohdy nadlidský výkon. Už asi třikrát se mi stalo, že tu prostě bylo natřískáno, takže bez předešlé rezervace není šance. Až jednoho květnového odpoledne se mi to konečně podařilo prolomit. Koštovaná světlá piva měla možná zbytečně větší říz, více bych uvítal chmelovou chlebnatost a volnější skluz do krku. Ale s tímhle jevem se poslední dobou setkávám častěji. Jednalo se o dvanáctku Philipp a třináctku Laurentius. Co mi však náležitě šmakovalo byla jedenáctka red ale Ruthard. Dlouho jsem žádného redouše neměl, takže mi přišel velice vhod. Nutno dodat, že byl skvělý a jeho chuť mě moc bavila. V pohodě byla i zdejší kuchyň a příjemná obsluha, což jsou aspekty, které se prostě počítají.

// Garmfrost

Totalitarian - Bloodlands EP (2019) ochutnávka

Bloodlands je peklo! Tsunami! Pětadvacet minut ničivého pekla, zla. Pekelného zla! Konečně mám v rukou cédé a je to fakt něco jiného. Nic proti mp3 formátu, ale takto je vše tak, jak má být. Recenze bude v červnu.

// Sarapis: Jo, tenhle mazec si vybavuju, Garm vůbec nekecá. Zvlášť po shlédnutí Yo Yo Bandu to byl slušný výplach střev a rázný návrat do reality, hehe.

Mord'A'Stigmata - Dreams of Quiet Places (2019) ochutnávka

Koukám, že nejsem sám, kdo je současnou polohou polských Mord'A'Stigmata Dreams of Quiet Places očarován. Řekl bych, že se jedná o jejich nejzajímavější nahrávku. Obsahuje v sobě pořádnou porci avantgardy a volnosti, stejně tak je i možná i nejvíce blackovou deskou. Hit střídá hit… Každá skladba je pečlivě vystavěná, nebojí se zatoulat a zase se vrátit. Pecka!

Deus Mortem - Kosmocide (2019) ochutnávka

Deus Mortem velice příjemně překvapili. Debut byl syrový a fest undergroundový, svoje kouzlo měl, ovšem Kosmocide je naprosto jinde. Masakr, melodie, zvuk, parádní bicí a sóla s příjemnou barvou, i krákání… Síla!

Arstidir Lifsins - Saga á tveim tungum I: Vápn ok viðr (2019) ochutnávka

Na nové dílo islandsko-německých Arstidir Lifsins jsem čekal jako na smilování. První desky pánové švihali po roce a pak najednou bác, pět let nic. Nepočítám-li ovšem super EP Heljarkviða. I to ale vyšlo před třemi lety. A je to tu!!! Saga á tveim tungum I: Vápn ok viðr je asi největší šupec, co pohanští epici a progresivisté vydali pod svým jménem. Na sbory, akustiky a pečlivě gradovanou atmosféru samozřejmě nezapomněli. Ostatně mají dostatek času rozvést všechny linky do vskutku ohromujícího masívu. Deska má sedmdesát minut, což v jejich případě není nic nového pod sluncem. Čekání se vyplatilo. Teď už jen objednat a těšit se.

Helheim - Rignir (2019) ochutnávka naše recenze

Na Rignir jsem si musel zvyknout. Helheim nikdy nehráli na první dobrou. Nové album je zdánlivě tiché, melodie fádní, málo ukřičených hlasů… Není to však pravda. Tedy hlasů je vskutku málo řvaných, více se pobrukuje a zpívá. Melodie jsou ale silné a atmosféra Rignir je pod jemnou slupkou bouřlivé, vzbuzující závislost.

Vzhledem k tomu, že v posledních dnech květnových vyšla nová alba Deatshpell Omega a Misþyrming, je jasné, čemu se budu věnovat v příštích měsících nejvíce. Obě desky jsem si pustil online a ano, cajk, bude se objednávat. Poslední nahrávka německých hitmakerů Rammstein se mi rovněž pozdává. Jsem rozhodnut pustit se do odhalování tajů Gaahls Wyrd a jejich zbrusu nového díla GastiR – Ghosts Invited. Netrpělivě čekám až se mi dostane do rukou Po vrhu vždy je prázdno kolébek. Dlouhohrající deska Triumph, Genus po šesti letech je důvod k oslavě.

// Ruadek

Gaahls Wyrd - Gastir - Ghosts Invited (2019) ochutnávka

Deska od mé oblíbené persony, která se nadále umělecky vyvíjí směrem, jaký mi ladí.

Gallops - Bronze Mystic (2017) ochutnávka

Tahle deska mi trochu vzala dech, tak jsem si ji koupil.

I Am Waiting For You Last Summer - Edge Party (2012) ochutnávka

Pojit rock s elektronikou je už dávno standard, že to takhle půjde kapele, která vznikla 196 km od Moskvy, to jsem vlastně ani moc nečekal.

Nocturnus A.D. - Paradox (2019) ochutnávka

Spíše než-li paradox je zázrak, že tohle teď a tady poslouchám. Dokud jsem to neslyšel, stále jsem nevěřil, že tahle parta zase existuje.

Rendezvous Point - Universal Chaos (2019) ochutnávka

Vrcholná a asi i životní forma Rendezvous Point. Tady se dějí opravdu velké progresivní věci.

Velmi zaujali i noví Wang Wen a jejich další post-rocková produkce ve velkém asijském stylu. V ne-až-tak vzdáleném vesmíru nejsou ani Spook the Horses a jejich deska z roku 2017. Naprosto parádní tichá deska s výlety do jiných sfér. Rok stará deska Okra Playground dává vědět, že tady se nadále dějí zajímavé věci, kapela se vyvíjí a děvy pějí jako o život (ačkoli jen o zpěvu to zde zdaleka není). Powermetaloví Myrath a jejich další óda na “middle eastern” folklór opět šlape jako prase, ubralo se mírně aranží a přidalo na důrazu. No a ještě jsem stihl novou desku Fleshgod Apocalypse, což je víceméně sázka na jistotu. Ale nadále baví (včetně klipového hraní pod vodou).

// Sarapis

Obscure Infinity - Into the Vortex of Obscurity (2019) ochutnávka

Německé deathové retraře jsem začal sledoval s minulou deskou Perpetual Descending into Nothingness (2015, recenze), kde jim to dobře šlapalo a s melodickými výpady sólové kytary i hezky ladilo. Tyto atributy jsou ke slyšení i na novince, Obscure Infinity moc neuhýbají ze své dráhy, ale zároveň nenudí a po chvíli se člověk v jejich společnosti cítí jako doma. Tato látka mi rozhodně není cizí.

Beardfish - The Void (2012) ochutnávka

Těchto Švédů je opravdu škoda. Kdykoliv se na ně obrátím s prosbou o kus progu, který by říkal trochu Yes a trochu přiškrtil metalovou strunkou, vždy se dočkám zajímavé odpovědi. The Void není úplně vrchol jejich snah, ale pořád je to dost kvalitní věc, díky níž je snadné si udělat hezké odpoledne. Jenže Beardfish už nejsou a to je pro změnu chmura jako koleno.

Opeth - Still Life (1999) ochutnávka

Kdovíkde zachycené info o nové desce Opeth (In Cauda Venenum vyjde asi někdy na podzim) spustilo řetězec událostí, na jehož konci byla kazeta vložená do tape decku a mrazivé jehličky přiložené na zádech. Medová atmosféra a spousta milých asociací si podaly ruce s formálním ujištěním, že Opeth měli slabé chvilky jen ultravzácně. Still Life je jejich nejlepší album stejně jako alespoň pět dalších.

// Sorgh

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness (2013) ochutnávka naše recenze

Infernální okultismus v té nejlepší formě. Nedávno jsem na něj dostal takovou chuť, že se doma točil i přes protesty manželky.

Aoratos - Gods Without Name (2019) ochutnávka naše recenze

První album amerického projektu a vypadá to víc než slibně. Jedna z verzí apokalyptického blacku, ve kterém dominuje industriální chlad. Taktéž zepár kláves jako základovka pod firemním šedým lakem.

Ceremony Of Silence - Oútis (2019) ochutnávka naše recenze

Další ze skvělých debutů, neuvěřitelné. Tohle mě baví až neskutečně, originalita bije do uší a já si kapelu řadím do seznamu milenců.

Tartaros - The Red Jewel (1999) ochutnávka

První a taky poslední dílo tohoto obskurního projektu. Charmand Grimloch si troufnul na víc než na co měl. Když jsem album kupoval, tak jsem byl ponořen do různých černých šíleností a líbil se mi obal. Kdo by nechtěl mít takovej šutrák. Album je jak po zvukové, tak kompoziční stránce slátanina, která do první ligy nepatří. Co se podařilo, tak vsadit do něj zběsilost a určitý chlad, ale jinak není o co stát. Teď šlo jen o nahodilou vzpomínku, kterou opět ukládám od archivu.

// Victimer: Taky jsem to nedávno poslouchal. Asi tak dva songy… Svého času jsme tohle album velebili, momentálně vážně nevím proč :)
// Bhut: Svého času jsem o tom četl celkem pozitivní ohlasy. Později jsem si dopřál nějaký poslech a musel uznat, že jistě šlo o nostalgické a dobové komplimenty. Dnes tohle pojetí už prostě nefunguje.

// Symptom

Moloken - Rural (2011) ochutnávka

Líbivý post-metal švédského střihu, me gusta!

Marilyn Manson - Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death) (2000) ochutnávka naše recenze

Hudební gamechanger a kus mého ztraceného mládí.

// Bhut: Asi moje nejvíc oblíbená deska od páně Mansona. Vždycky mě dostal ten hnusnej obal, klip k The Nobodies sledovaný v pyžamu na ČT2 v rámci Velké noční hudby, našlapaná stopáž…. Tahle deska mě svého času jednoduše dostala a její síla neslábne ani dnes.

Archivist - Triumvirate (2019) ochutnávka

Se zbrusu novou kreací mezinárodního post-hc uskupení v čele s Alexem CF jsme teprve v prvním stádiu zatím nevyjasněného vztahu.

V/A - The Shining OST (1980) ochutnávka

Po všech stránkách vysoce nastavená laťka pro moderní pojetí hororu.

Hans Zimmer - Dunkirk OST (2017) ochutnávka

Skvělý film, skvělá hudba.

DISKUZE K ČLÁNKU

Kruppe / 7.6.19 6:50odpovědět

V kvetnu a celorocni jasna jednicka Deathspell Omega.Bez debat-] Jinak hodne bohaty mesic na poslech.Prekvapeni roku Decem Maleficivm,nadeje do budoucnosti Nyss,zklamani roku Ulver,prvni jejich album,ktere fakt nechapu.Vic poslechu potrebuji na Misthyrming,ale jevi se dost dobre.Co se tyce Rammstein,nektere songy dobre,jine kolovratkovite riffy,no nevim...