Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Flying Colors - Third Degree (2019)  naše recenze vč. ochutnávky

Jeden z mých restů z loňského roku, který jsem před sebou tlačil docela dlouho. A jak teď zjišťuju, tak k mé vlastní škodě. Flying Colors nahráli celkem klasickou, ale pořád dost dobrou desku, která se poslouchá úplně sama. Rock pro velký kluky od mistrů žánru, není potřeba v tom hledat vědu. A místně rozeseté pocity absolutního štěstí se tentokrát dají snést.

Brant Bjork - Brant Bjork (2020)  ochutnávka

Po nemastné neslané předchozí desce Jacoozzi (2019) mě aktuální album baví dost. Brant Bjork trpí urputnou snahou pořád něco vydávat a ne vždy to znamená trefu do černého, ale v případě letošní desky se zdá, že zasáhla hodně blízko středu. Naprostá pohodička napříč všemi osmi skladbami v čele s vynikajícím songem Jesus Was a Bluesman, která zní v hlavě ještě dlouho po dohrání poslední položky playlitu. Lenošit je někdy hodně osvobozující. 

Fiona Apple - Fetch The Bolt Cutters (2020)  ochutnávka

Nová deska Fiony Apple je pro mě typickou ukázkou toho, jak zvuk nahrávky dokáže zamávat s celkovými dojmy. Rozhodně si nemyslím, že by hudebně šlo o výrazně horší nebo lepší desku než v případě výborného předchůdce. Ale zatímco ten byl zvukovou lahůdkou, dýchající přirozeností a životem, novinka je strašlivá noční můra pro všechny, kdo si pravidelně čistí uši vatičkou na špejlce. Proto tu předchozí doma mám a tu současnou mít nebudu. Tak prosté to je. 

Hail Spirit Noir - Eden In Reverse (2020)  ochutnávka

Hodně výživný materiál pro ty, kteří nemají rádi jasné linie a jednoduché závěry. Hail Spirit Noir rozkvetli a vydali velmi silnou desku, jejíž slabina může být snad jen občasná docela silná podobnost se Solefald a spol. (třeba skladba Crossroads). Ona vůbec z té desky je cítit mnohem víc norská avantgarda než řecké slunce. Je to problém? Asi ne. 

Green Carnation - Leaves of Yesteryear (2020)  ochutnávka

Z nové desky Green Carnation jsem zatím celkem na rozpacích. Jednak mi na tuhle kapelu přijde dost krátká a jednak v mnohém přehrabuje až zbytečně moc kapelní historii. Když bych odečetl odkazy na Light of Day,... a závěrečný cover, nezbyde mi skoro nic. Těžko říct, možná je tohle album jen něco jako odrazový můstek pro další kapitolu života kapely a smysl je potřeba hledat zde, nebo se prostě něco nepovedlo. Osobně jsem po těch letech letech čekal víc. Nejlíp nakonec dopadl obal. 

Vader - Solitude in Madness (2020)  ochutnávka

Pro mě oddechovka a 30 minut jistoty, kterou Vader ovládají s jednoduchostí a nadhledem. A taky průplach hlavy, když ho občas potřebuju a muzika, u níž nemusím o ničem a o nikom přemýšlet. Tak snadné to je. 

// Garmfrost: Pro mě Vader skončili s Litany. Pak ještě pár alb a hotovo. Novinka mě nudí. Nedokážu ji ani doposlouchat. Ta jednoduchost je až přílišná. Ale ani to by nevadilo, jsou kapely, které jsou velice přímočaré, ale mají v sobě něco, co Vader ztratili kdesi kdysi… 

// Victimer

Awenden - Golden Hour (2020)  ochutnávka

Tyhle přírodně znějící black metaly cíleně vyhledávám, vracím se k osvědčeným albům, ale nechám se zlákat i novými přírustky. Mezi takové řadím i Awenden, kapelu, o které jsem ještě před pár dny neměl ani páru. A to je Golden Hour už druhým albem. V Awenden žije duch lesa, staromilství a tradic. Jsou trochu podobné těm od Wolves In The Throne Room, Skagos nebo Attic. Každá tahle kapela zní jinak a přitom jsou si tak blízko. Awenden neplatí za lídry, ale něco zajímavého v nich dříme, jen to probudit.

Nero Di Marte - Immoto (2020)  ochutnávka

Nero Di Marte tečou, drtí a hustě kazí vizi lepších zítřků. Jejich kalně výpravná mutace post metalu a zbytků death metalu je hlučná a negativně epická. Nejednou jsem ji odložil, abych se k ní zase vrátil. Zpracovávám a netvářím se zrovna přívětivě, když si dávám další poslech. Komu by se líbilo být od hlavy až k patě v rozteklém téru? S Immoto to bude na dlouho, ale já se s tím poperu. Typický příklad desky, ve které něco je, ale to něco se musí důkladně prozkoumat.

Hail Spirit Noir - Eden In Reverse (2020)  ochutnávka

Hail Spirit Noir jsou na novince zas o řádný kus dál, volnější a vzdušnější. Světem už sice podobně pojaté desky jako Eden In Reverse svého času prolétly, ale tahle kapela si musela vyšlapat svou vlastní cestu, aby překročila křižovatku a nebála se vydat dál. Ale čekat se to dalo, to zase ano. Nové album je přitažlivé a progresivní zároveň, nebojí se zapojit prvky, které byly dřív tabu a komplet zní nenásilně a nápaditě. Eden In Reverse u mě ještě nejspíš poroste, ale narozdíl od Nero Di Marte to bude v klidu a pokoji.

Today Is The Day - No Good To Anyone (2020)  ochutnávka

Dlouhá historie, zástup ceněných alb, ale zároveň kapela, která se hýbala mimo můj hlavní záběr. Třeskutou minulost jsem příliš nepobíral, aktuálně vydaná novinka se mi krásně trefila do vkusu. Valivá, temná flákota hučícího rocku, kapka sludge, kapka hardcoru a hlavně smysl pro pohyb v záludně fádních temných stokách. Steve Austin a Today Is The Day 2020, to je atraktivní varianta zatěžkaného doom rocku pro táty odrostlejších dětí.

Biesy - Transsatanizm (2020)  ochutnávka

Kurwa! V Polsku se pohybuje tolik zajímavých band, že by se v tom jeden ztratil. Biesy przní svůj black velmi zdařile, z aktuálně přístupných alb plných podobných zlozvyků mne zaujali asi nejvíc. Transsatanizm je pulsující kolekce nevšedností, která nesklouzla někam za hranu a dost nevybíravě dusí všechen ortodox. Jako svého času Lux Occulta, například. Pořád je to kruté a plesnivé, ale kolem pasu to má hromadu plastu, potácí se to industriální zástavbou a močí to ve skříni na sestřiny panenky. Škoda blbého zvuku, dobrých nápadů je tady spoustu a někdy jsou poněkud ušlapávány. 

Demilich - Nespithe (1993)  ochutnávka

Demilich jako předchůdci současných technicky zacyklených sdružení typu Gorguts, Ulcerate a jim podobných. Nesphite je stará, avantgardou stříklá vášeň smrti s nechutným vokálem a prachem na zapomenutých hrobech. Drtící hnus v kombinaci s abstraktním uměním a dávná severská věštba.

Noví Lidé - Světlo a stín (2017)  ochutnávka

Noví Lidé jsou elektronická kapela mající čerstvě venku novinku Kruh, ale já se prozatím vrátil k albu předchozímu a kruh uzavřu až později. Tohle duo mile vyplňuje prostor mezi Schwarzprior a Oceán, což je poměrně hezká řádka klávesového prostoru od robotické avantgardy až po čirý novoromantismus. Světlo a stín zní archaicky, až srandovně, ale přitom i moderně a líbivě, jako kdesi vzadu v hlavě schovaná nová vlna nostalgie. Ideální nekomplikované povyražení posledních dní.

// Bhut

Neruda - Neruda (2010)  ochutnávka

Jasně, Pražský Výběr se v inspiraci nezapře, ale stejně je to naprosto boží, úchvatná a velice originelní deska. Strejdy Holýho funky rytmy jsou skvělý pro podklad k textům jako je třeba píseň Duchovní. Bílej vinyl je pro tohle naprosto důstojným formátem. Lepší to bejt už nemůže. Mám rád tyhle jedno albový štěky, které se s odstupem doby stávají jasným klenotem. 

Oranssi Pazuzu - Mestarin Kynsi (2020)   naše recenze vč. ochutnávky

Rád bych se rozplýval nad novými Hail Spirit Noir i Green Carnation, jako tomu činí kolegové, ovšem stále se mi nedostalo možnosti poslechu. Vyčkávám. Stejně koupím. Nicméně věnuji se Oranssi Pazuzu, kteří jsou neméně skvělou záležitostí. Názor, že jde o jejich vrchol úplně nesdílím. Respektive si myslím, že na takové soudy je ještě brzy. Ostatně myslím si, že každý ten vrchol vidí v desce, u které kapelu poznal. Za mě to tak je Kosmonument. Ovšem nemůžu říct, že jde o špatnou nahrávku. Tohle je první liga a vážně nezaměnitelná třída. Která kapela může říct, že boduje napříč světem s každou nahrávkou? Zdůrazňuji světem a ne jen v domácím prostředí konkrétní země.

// Sarapis: Ten obal jsou předělaní Machine Head!

Lahar - Hra stínů (EP) (2020)  ochutnávka

Ano, je to nejlepší česká thrashová kapela. Ano, jsou to songy, co mají sílu a rvou parkety. ALE chybí mi trochu přesah mimo mantinely žánru a to včetně obrázku na titulce. Je mi líto, že Lahar natočili “jen” 4 skladby, které vetkali na obě strany velké gramodesky. Tady se trochu nabízí srovnání s Až přijde čas, což je charakteristicky podobné dílo. Ovšem to se mi po fyzické stránce líbí víc. A může za to (mimo skladby jako takové) jednostrannost a lakování na straně druhé. Nejspíš se kapela nechtěla opakovat. V každém případě je to dobrá deska, má sílu, má šmrnc a nespletete si ji. Živě jistě maká, ale takhle doma mi furt něco chybí. Chci víc! Možná delší desku s vypracovanějším příběhem, možná nějaký fetiš... Možnosti tu jsou, jak zpívávala Načeva. 

A Perfect Circle - Eat The Elephant (2018)  naše recenze vč. ochutnávky

Ne, není to super nahrávka. Nemá moc sílu vás přikovat a udržovat v transu. Chce to hodně kompromisů, braní na milost, mhouření očí a vůbec. Ale, když si prach na konec sedne, posadíte se i vy. Ne, z toho, jak je to dechberoucí majstrštyk. On totiž není. Ale z toho, jak to celé tak hezky klidně plyne, jak to svým způsobem dokáže mile konejšit a jak nakonec některé fajnové nápady vylézají na povrch. Chce to čas a pevnou vůli. Oboje jsem našel a můžu říct, že desku jsem nakonec snad i pochopil a vzal za svou. Jenže, když ji pak po přehrání vkládám do police a o dva hřbety vedle mrká prvoligová Mer De Noms… Ten stud mě zlije jak ledová sprcha.

// Jirka D.: Tuhle desku jsem dokonale zapomněl kdesi v prachu, což je v případě APC docela divný. 

Peste Noire - Ballade Cuntre Lo Anemi Francor (2009)  ochutnávka

Protože je problém desky téhle kapely sehnat v originále, vytiskl jsem si alespoň booklety a pálená CD tak vrazil do police s pocitem polovičatého vítězství. A nemohl jsem zůstat jen u toho. Na nějaký čas se v přehrávači prostě uhnízdila uvedená deska, kterou mám suverénně nejradši, jakkoliv všechna ostatní alba zní odlišně. Tady je totiž všechno, co mám na Peste Noire rád - syrový zvuk, skřípějící jakoby rozladěný black, vtip, melodická rozvernost a především jedinečná schopnost poskládat desku tak, že se ani na minutu nenudíte. Skvělé, skvělé, skvělé. 

// Garmfrost

Paradise Lost - Obsidian (2020)  ochutnávka

Paradise Lost pokračují ve stylu nastoleném předchozími dvěma alby, přičemž Obsidian ukrývá více čistých zpěvů a nespočet vskutku krásných kytarových harmonií, které umí jen a pouze Greg Mackintosh. Zatím se jen rozkoukávám a mlsám vlivy starého gotického rocku uvnitř death/doomového kolbiště. Netuším, jestli se jedná o jedno z nejlepších alb Paradise Lost, jak jsem se někde dočetl, ale ostudu si s ním věru neudělali.

// Victimer: Našlapuji opatrně, nic nečekám a taky nic moc nedostávám. Rutina.

// Jirka D.: Zatím pár poslechů a barometr emocí pořád v neutrální poloze. Bez nadšení, bez zklamání, prostě klasická deska PL, jakých už bylo moc. 

Fluisteraars - Bloem (2020)  ochutnávka

Nizozemští atmosférici Fluisteraars se na svém třetím albu vskutku rozšoupli. Bloem je bezesporu jejich nejvyzrálejší, ale i nejvzdušnější nahrávkou. Její největší devizou jsou kytarové melodie a doslova vzrušující atmosféra.

Karmacipher - Introspectrum (2020)  ochutnávka

Hong Kongská deathová scéna je pro mě velkou neznámou. Jestliže jsou ovšem Karmacipher jejich klasickou ukázkou, je co dohánět. Novinková deska Introspectrum jde ještě dál než vynikající debut Necroracle. Spíše ve středních rychlostech valící temnota oplývá svým způsobem velkým šarmem. Z kompozici necítím snahu o bordel nebo špínu. Vše je podané s grácií. Imponuje mi i hlas zpívajícího basáka, který jde opravdu do velkých hloubek a stále mu je rozumět.

Hail Spirit Noir - Eden In Reverse (2020)  ochutnávka

Hail Spirit Noir rezignovali na black! A šmytec! A ono ne! Pánové se konečně pustili otěží a vydali se na náročnější stezku. Nový pěvec Cons Marg, který s kapelou už nějaký čas koncertuje, se do nové podoby Hail Spirit Noir ponořil opravdu zodpovědně. První dojmy z absence screamů a ostrých hran byly rozpačité, nicméně velice rychle jsem si začal uvědomovat, že obojí kapelu drželo zpátky a že bylo načase. Borcům to šlape moc pěkně.

Unmerciful - Wrath Encompassed (2020)  ochutnávka

Nová sbírka technických násilností Wrath Encompassed se americkým brutalistům Unmerciful opravdu podařila na výbornou. Bestiální tempo a guturální growl je zde ruku v ruce se špičkovou technikou a schopností napsat chytlavý riff. Album se i přes neúprosný tah poslouchá velice příjemně. 

Werewolves - The Dead Are Screaming (2020)  ochutnávka

Australská bestiální sebranka Werewolves je novým pojmem na scéně a The Dead Are Screaming jejich debutem. Nicméně se jedná o zkušené magory a tak není překvapením naprostá suverénnost alba, jeho kruté pojetí a peckoidní nápady. Album posluchače škube, trhá, ale také ponouká k děsivému pogo tanečku do šíleného moshingu. Urgh!

Chtěl jsem ve svém výčtu zveřejnit i novinku gotiků Then Comes Silence Machine. Ale raději napíšu recenzi. Album se klukům povedlo na výbornou. Naopak jsem rozpačitý z návratového díla Green Carnation Leaves of Yesteryear. Ono není špatné, ale než se rozjede, končí. Ničemu nepomáhá ani dotek bájného debutu nebo coveru od Black Sabbath. V podstatě by se mohlo jednat o lepší EP. Od srdce jsem se zasmál Black House německých kdysi fenomenálních Secrets of the Moon. Hotová tragedie! Pokusy o cosi, k čemu jim chybí schopnosti i talent.

// Ruadek

October Tide - Rain Without End (1997)  ochutnávka

Stará metalová doom- gothic klasika, která předkládá naprosto parádní materiál. Ten definuje doom-metalové devadesátky naprosto dokonale. 

Gurd - Never Fail (2011)  ochutnávka

Nasraná věc ve stylu Pro-Pain nebo Crowbar, která ani za těch 9 let nezestárla ani o chlup. Stále je to pekelně ostrá jízda a hustí to přesně tam, kam má. 

Smackbound - 20-20 (2020)  ochutnávka

Vyprsený náhul v nejlepším duchu současné produkce moderního metalu, se všemi klady i zápory, co kdo chcete. 

Flowing Tears - Serpentine (2002)  ochutnávka

Devadesátkový dojezd gothic metalových kapel byl i tento. Flowing Tears vydrželi hrát dlouho. Škoda, že poslední desku vydali před dlouhými 12-ti lety. Parádní kapela.

Secrets of the Moon - Black House (2020)  ochutnávka

Tohle bude někoho dost bolet, až to uslyší. Kluci asi hodně žhavili kapely jako jsou Katatonia a další a během dvou desek se stihli totálně přeorientovat někam naprosto jinam. Zpočátku jsem fakt nechápal, co to poslouchám, chybělo tomu mnoho, včetně absence jejich ostrého zvuku, který je teď zcela pryč. Ta podělaná fošna mi ale nedala spát. Ty melodie mi vrtaly hlavou. Temnota nějak zůstala. Ono to celé má docela sílu a není to až tak mimo, musíte si ale odmyslet, kdo že to hraje a brát je jako zcela novou kapelu. Pak už to začíná fungovat a den po dni to prostě roste. Blbá otřepaná fráze, ale fakt je to tak. Musel jsem to ale do sebe hustit jako za starých časů, no, ono to začalo postupně fungovat. Nadšenej sice nejsem, ale něco v tom je...

// Sarapis

Green Carnation - Leaves of Yesteryear (2020)  ochutnávka

Po dlouhé době a spánku spravedlivých jsou Green Carnation zpátky ve hře, ale velká událost z toho moc nekouká. Leaves of Yesteryear má ambice být leda tak nenápadným albem v kapelních dějinách, to je holt realita. Na Brutalu zněli unaveně a jako by ta strhanost na mě vyzařovala i z různých fází tohoto alba. Chytlavé a zajímavě zaranžované momenty nechybí, ale mám dojem jisté vybledlosti.

The Ruins Of Beverast & Mourning Beloveth - Don't Walk On The Mass Graves (Split) (2020)  ochutnávka

Chodit po masových hrobech se nemá, to ví každé dítě. Německo-irská reklama na zpomalený film je ale nejlepší prostředek, jak si tuto poučku zopakovat a vrýt do paměti. The Ruins of Beverast jsou tady ujetí a jejich song je děsivý. Otvírají splitko a jedním vrzem i černou díru. Mourning Beloveth na to jdou jinak a útočí na emoční centrum ryzím žalem. Dvě různá pojetí temné horologie v té nejlepší kvalitě. Beru CD.

Obituary - World Demise (1994)  ochutnávka

Tvorba Obituary je mi známa spíše okrajově. Kdysi jsem disponoval výpalkem Cause of Death, ale netočil jsem ho často a pak zřejmě při stěhování zmizel kdesi v nenávratnu. World Demise poslouchám pěkně z kazety (již originální), dusivější sound té muzice sluší náramně. Hlavně je to album, kterému jsem dal nejvíc prostoru a baví mě. A když do mě někdo valí řeči, které mě nezajímají, autopilot v hlavě zavelí Tardyho hlasem důvěrně známé i don't care what they say a možná se i přiblble pousměju.

// Lomikar

My Life with the Thrill Kill Kult - Confessions of a Knife... (1990)  ochutnávka

Moje oblíbená banda smažek v období, kdy jim to vonělo nejvíce. Thrill Kill Kult jsem objevil už v raném mládí, kdy jejich song After the Flesh hyzdil jinak celkem uhlazený soundtrack pubertálně zlomového filmu The Crow. Při podrobném průzkumu jsem pak ale zjistil, že u téhle bandy je člověk ne s každým albem, ale s každý songem někde úplně jinde. A během deseti minut se tak může dostat přes ten nejšpinavější industrial k funku a pak třeba až někam k trip-hopu. Já je mám pochopitelně rád, když jsou nejzrezlejší.

Theatre of Tragedy - Theatre of Tragedy (1995)  ochutnávka

Ať už měli období doomovější, gotičtější či elektroničtější, pro Theatre of Tragedy platilo vždycky to, že byli skladatelsky trochu dál než zbytek jejich souputníků a napodobovatelů (a že jich bylo). Stejně tak platilo, že nehledě na fázi kapely, zoufalý neumětel Raymond měl dávno letět přes palubu. Na starších deskách naštěstí ještě neobjevně hrčí, takže se to dá ustát, ale když s příchodem alba Musique začne zpívat, vlaštovky pod oknem mě prosí o milost. Na starší tvorbu Tyjejtrů se musí hledět s odstupem, protože tu krapet lacinou tryznu už dnešní cynická doba v plné palbě neustojí, nicméně zejména ve srovnání s jejími tehdejšími žánrovými sousedy je třeba uznat, že si ta kapela svoji pozici na scéně zaslouží.

Norrhem - Vaienneet voittajat (2018)  ochutnávka

První riff a je jasno. Darker Than Black Corp. Ltd. Perfektní řezavá riffovačka, ať už stojí na jakékoli straně politického spektra. Ostré řinčení strun tady opravdu zní jak mráz zařezávající se do kůže a těch několik klávesových linek v závěru alba fakt dokáže napodobit ten pocit, když vás vede polární záře zasněženým lesem. Jen ten příšernej cover vojenský pochodovky v závěru si mohli odpustit.

Cloud Nothings - Attack on Memory (2012)  ochutnávka

Panejo 2012, tolik vody již uplynulo od tohoto alba? Ještě si pamatuji, že k této kapele jsem se dostal vyloženě tím, že jsem ji slyšel na Rádiu 1 a psal jsem do redakce, co za pecku jim právě čechrá rozhlasové vlny, aby mi obratem odpověděli s tím, že teď zrovna tihle hráli na Sedmičce a byl to kotel jak hovado. Hm fakt dík teda. Pro mě ideální živelnej post-punk s nádechy grunge či noisu a celkem nepředvídatelnou strukturou songů i celých alb. Koukám, že žádné další album jsem od nich ještě neslyšel. By se mělo napravit.

Ultha - Converging Sins (2016)  ochutnávka

Poklekněte, přichází král. Alespoň co se pro mě z hlediska DSBM týká. Ultha je již leta mým pravidelným společníkem na procházkách po Praze, díky čemuž jednotlivé vzdálenosti odpočítávám skrze délky songů (z Podbaby pěšky na Vltavskou to je přesně 1. a 5. skladba za sebou). Zvukově hutná, slastně repetetivní, prakticky neodložitelná distribuce naprostého zmaru. Bubeník to i naživo solí jak stroj.

// Symptom

Smrtislav - Notorickej samotář (2016)  ochutnávka

Rockové písně silné i slabší.

Pink Floyd - Dark Side Of The Moon (1973)  ochutnávka

Rocková klasika.

Hidden Orchestra - Dawn Chorus (2017)  naše recenze vč. ochutnávky

Jazz pro nové milénium.

Burzum - Thulêan Mysteries (2020)  ochutnávka

Nemetalová novinka určená především skalním příznivcům.

Triad - Blood + Karma (2008)  ochutnávka

Nestárnoucí deska pro fandy post-grunge a kalifornských Tool.

Vládci chaosu (2018, Jonas Åkerlund)  ochutnávka

Film o zákulisí pravého norského black metalu.