Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D. 

John Garcia - John Garcia And The Band Of Gold (2019)  ochutnávka

Taková hezká vzpomínka na dobu, která už je dávno pryč, a na kapelu, která navždy zůstane jen jedna. Oproti ostatním pozůstalým se John Garcia asi nejvíc blíží zvuku Kyuss a v podstatě staví na tom, že je tu pořád velká skupina fanoušků, kteří chtějí slyšet něco takového. Nic proti, patřím mezi ně.

Progres 2 - Tulák po hvězdách (2018)  ochutnávka

Domácí veteráni prog rocku se hecli k novému albu, do něhož vetkali úchvatný román od Jacka Londona, a skoro ani nevím, jakým vhodně taktním způsobem napsat, že výsledek je víc než rozpačitý. Asi nemám problém pochopit, že Progres 2 udělali přesně to, co umí a uměli, ale už tak nějak zapomněli, kolik použitých kalendářů mezitím hodili do koše na papír. Jejich nová deska je anachronismus, zhudebnělá art-rocková nostalgie, ale proboha, 70. léta skončila už hodně dávno. Navíc ten přerod románu do hudby je občas dost krkolomný, stydno poslouchat.

Five Seconds To Leave - Nina Who Wasn’t (2018)  ochutnávka

Novou desku lívanců jsem chvilku zkoušel někdy v polovině 2018, kdy vyšla digitálně na bandcampu, a i když jsem na ni dlouho čekal (od Sound Scape Land Tracks uteklo víc jak sedm let, od splitka s Esazlesa šest), pro mě trochu překvapivě jsem ji zase nějak rychle opustil. Taková malá poslechová renezance proběhla teď, dost možná v souvislosti s vydáním vinylu, ale ani tentokrát nemám dojem, že z toho vzejde něco víc než prostá sympatie. Mám problémy se zvukem, ať už se podle někoho k jejich muzice hodí nebo ne, mám problémy s falešným vokálem (třeba Empty Dice), a krásný obal to všechno nemá šanci napravit.

Autumnist - False Beacon (2018)  ochutnávka

Autumnist jsem si pro sebe objevil s jejich výtečnou deskou Sound of Unrest (2013), která mě svého času učarovala, elektronické produkci navzdory. Pak jsem nějak přestal pátrat, spokojil se s tím, co bylo, a tak mi toho logicky dost uteklo. Včetně zatím posledního alba, které vyšlo už v březnu loňského roku, zatímco první poslech jsem spáchal někdy po silvestru.

A Pale Horse Named Death - When the World Becomes Undone (2019)  ochutnávka

Třetí řadovka téhle metalové melancholie byla jednou z desek, kterou jsem vyhlížel dost netrpělivě. Ty předchozí dvě mám docela rád, i když přisuzovat jim něco přehnaně velkého asi nejde a tenká zelená nit Type O Negative jim mnohé usnadnila. Po pravdě tohle třetí album zatím překusuju nějak těžko a nejde jen o zbytečně protáhlou délku (slabě přes hodinu). Mnohdy mám pocit, jak kdybych poslouchal unavené Paradise Lost, případně ještě unavenější, současné Alice In Chains. Bude to ještě práce a zatím není vůbec jisté, jestli to celé někam povede.

// Victimer: První poslechy odhalily asi dvě, tři hitovky, ke kterým se vracím, ale celé se mi to zatím poslouchat nechce. Bude mi holt muset někdo našeptat, že to za něco stojí, což mi vy dva s Bhutem vůbec neulehčujete :)

Kromě uvedené pětice toho bylo ještě dost, nového i pořádně starého. Na gramci se opět točil Jimi Hendrix a opět se mi z něj točila hlava. Tohle nelze překonat. Poměrně často jsem sahal po výborné desce Asymmetry (2013) australských šikulů Karnivool, kteří na můj vkus s novým albem váhají až příliš dlouho, ale asi k tomu mají důvod. Zkusil jsem nového Stevea Hacketta, ale zase jsme se rychle rozloučili, a zkusil jsem nové Swallow The Sun, s nimiž to bylo ještě rychlejší.

Taky jsem si poprvé (pokud se pamatuju) zkusil zadiskutovat na facebooku (s Amákem z Golden Hive studia) a nikam to nevedlo, i když jsem se snažil. Během toho jsem byl označen za Jana Husa české hudební kritiky, což mi zase udělalo radost a budu si to pamatovat. Stejně tak lehce do ztracena vedl poslech aktuální desky Manon Meurt, které jsem během poslechu musel několikrát budit, ale kterým dám ze staré známosti pravděpodobně ještě šanci. Leden byl měsíc plný zážitků, asi tak bych to shrnul.

// Sarapis: Tenkrát to s tím Husem ale nedopadlo moc dobře ne? No hlavně když z toho kápne další svátek.

// Victimer

Bal-Sagoth - Starfire Burning upon the Ice-Veiled Throne of Ultima Thule (1996)  ochutnávka

Když v devadesátých letech začal fungovat brněnský obchod Redblack, daly se tam sehnat časopisové kompilace Rock Extremum. Na přiložených CD jsem pak rostl po stránce těch nejohavnějších kapel, které jsem si tehdy uměl představit. Gehenna, Broken Hope, Absu… a Bal-Sagoth. Byl tuším rok 1997 a tihle epičtí Angláni měli venku dvě alba. Do toho druhého jsem se okamžitě zamiloval. Do dlouhých názvů, do specifického soundu, který ještě tahal spodek po sklepích a přitom svým koncem létal daleko ve vesmíru a holdoval sci-fi. Bal- Sagoth mě uhranuli. Vždycky jsem je bral jako rytíře, kteří jsou hrdí na svou rodnou zem a přitom jsou stejně tak oddáni futurismu a vzdáleným galaxiím. Jako když na skálopevném hradě po nocích svým stejně skálopevným pyjem Barbar Conan plení lůna chtivých služebnic. Až dílo dokoná, vezme koně a zamíří na svůj vesmírný koráb. Epika Bal-Sagoth stále zabíjí, Starfire Burning... pak z celé diskografie nejvíc.

// Ruadek: Tak tohle je zásek jako kráva. Tuhle desku jsem miloval, naprosto souhlasím. Měl jsem na polské kazetě, kam se při tehdejší množírně samosebou nakopírovala i multimediální stopa, takže to na druhé straně ke konci chřelo a bzučelo. Poměrně klasika, stopa doby. Možná i záměr. Každopádně tohle byla deska, která měla nejvíc nahoře kytary. Další desky s “překlávesovaným” zvukem mě už tolik neberou. Tohle je pecka jako bejk.

Yerûšelem - The Sublime (2019)  ochutnávka

Dvojka Vindsval a W.D. Feld trochu jinak, pakliže přistoupíme na jejich opuštění zavedené značky Blut Aus Nord a vydání nového alba pod novým jménem. Jinak se totiž velkých změn nedočkáme. Zažitý rukopis, jemuž vládne rozechvělá disharmonie, má sice následovat industriální a post gotické základy, ale především je zřejmé, že před sebou máte další album ze stejné dílny a to přebíjí vše ostatní. Yerûšelem jsou spojením poslechově přijatelnější tváře Blut Aus Nord (z období Epitomů 777) se silnějšími industriálními vlivy, což se dá rozdělit i přímo na albu na jeho první (víc 777) a druhou (víc Godflesh) polovinu. Klidně by to mohl být další díl (ještě o něco odvážnější) Sedmiček. Nic zvláštního se nekoná, fanatici do BAN si však přijdou na své. Budiž jim nakloněny všechny basy odcizeného světa.

Kaleikr - Heart Of Lead (2019)  ochutnávka

Nová tvář z dílny Debemur Morti. Dvojice z Islandu, která se zaobírá komplikovanější polohou black metalu, ke které se nejlépe hodí přívlastek progresivní. Zatím jsem záhadně rozevlátým kompozicím nepřišel na kloub a tento pocit se mění jen velmi pozvolna. V Kaleikr se snoubí smysl pro atmosféru s více destruktivním materiálem, ale celkově nejde o žádné vytloukání chlívků, ale o civilizované ztvárnění hrubé síly, kde ona samotná není tou největší zbraní. Od celkového pochopení ale kus cesty chybí. Podaří se ho dohnat?

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis (2018)  ochutnávka

Hodně masívní záležitost, jež přesně vystihuje mé lednové rozpoložení. Hrubý materiál, drsná doomová tempa, doteky avantgardní disharmonie a pocit něčeho velmi těžkého na zádech, co sebou vláčíte spoustu kilometrů a ne a ne se toho zbavit. I zde lze vystopovat jisté podobnosti s typicky roztěkanou aurou Blut Aus Nord (v minulosti společné splitko) a když k tomu přičteme těžkotonážnost Red Harvest a trochu Godflesh, vyjde nám, že P.H.O.B.O.S. jsou přísní až běda. Phlogiston Catharsis je dobrá věc a na poli industriálního metalu jde o nahrávku, která mnou po delší odmlce, kdy jsem zhnusen novými spolky sázel na ty osvědčené, zase hezky zacloumala. Zkažené, temné, hypnotické a těžké dílo. U mě doma si vede dobře, příště sdělím víc...

Sigh - Heir To Despair (2018)  ochutnávka

Sigh jsem nikdy nevěnoval příliš pozornosti, protože mě nebavilo trávit dvacet poslechů tím, aby sebou ten poslední přinesl první pochopení. Tento hloupý postoj jsem však spolu s poslední řadovkou hodil do koše a vzal to pěkně od píky. Heir To Despair je zábavná, avantgardně metalová deska, kde je jedno, jestli zrovna posloucháte black, heavy metal jako od Ironů, nebo folklórně laděnou vsuvku s primitivně elektronickým podkresem. Sigh toho mají na kontě mnoho, takže se vracím zpět v čase a hledám co potřebuji. Heir To Despair určitě splňuje, co si od kapely, co se nebere příliš vážně umím představit. Skvěle ukočírované a nakonec i poslechově věrné album. Velká spokojenost a horký adept na jednu z nejlepších nahrávek loňského roku (v žebříčku chybí, holt jsem ji nestihl naposlouchat včas).

Endon - Boy Meets Girl (2018)  ochutnávka

K japonským zvukovým teroristům Endon jsem poprvé přičichl před dvěma lety, kdy vydali po okraj napěchované noise metalové album Through the Mirror. S novinkou Boy Meets Girl se to má jinak téměř v každém ohledu, jen ten noise zase určuje její chod a zarývá se pod nehty. Je to vlastně hravá hardcorová deska, do které bylo nalito tolik zvukově zničující disonance, že si to na okamžik přestanete myslet. Nebo radši na víc okamžiků. A pak si to už nemyslíte vůbec. Pod vším tím mučením je ale lidská a možná i přívětivá tvář, jen ji najít a umět k ní promluvit. Mně to jde každopádně snadněji než v případě minulé desky, kterou jsem nebyl schopen celou obejmout a vstřebat.

The Body - I Have Fought Against It, But I Can't Any Longer. (2018)  ochutnávka

Další magoři. The Body mají na kontě spoustu desek a kooperací, z nichž ani jedna nemá tolik zdravého rozumu, abychom ji mohli prohlásit za poslouchatelnou. A když k tomu přece jen přistoupíme, musíme být lehce pod parou nebo v adrenalinovém rauši. Mnou uváděné album je směsí drone, elektroniky a vyšinutého ženského vokálu, přičemž můžeme přidat pár dalších vlivů. Orientace není zas tak složitá, ale celkový poslech chce speciální náladu a trochu té trpělivosti.

Teeth Of The Sea - Wraith (2019)  ochutnávka

Úplná novinka, která má své datum vydání ještě schované za dveřmi. Psychedelicky rocková minulost kapely mi byla zapovězena, současná podoba je postavena na dominující elektronice, která svou experimentální a (ano) psychedelickou rozpínavostí navštěvuje různé kouty a prostory, aby v ní zůstalo dost chytlavosti a něčeho, co probouzí zvědavost. Otázkou zůstává, jestli je to jen hra se zvuky a trochu jiným než běžným chápáním hudby, nebo je v tom něco hlubšího. To druhé mě totiž zatím míjí.

Æthenor - Hazel (2016)  ochutnávka

Čas zbyl i na Æthenor, kterým jsem sice nedal tolik prostoru jako Bal-Sagoth nebo P.H.O.B.O.S., ale tak nějak hezky abstraktně završili poslední týdny, kdy jsem si přál být industrializován a jinak strojírensky mučen. Od Æthenor je hezké, že industrial nehrají, ale posuďte sami, že poslouchat jejich tvorbu neznamená být vysvobozen. Těžce uchopitelná mozaika disonantní hry na skrytou krásu.

Na úplný závěr musím připočíst legendární kovožrouty Godflesh, jejichž Songs Of Love And Hate ze mě neudělalo lepšího člověka. Intenzivní, dechberoucí válec i po letech. Z dalších adeptů studeného měsíce ledna bych nerad opomenul polské Radogost, jejichž folk metal mi vůbec nepřekáží (aktuální deska Przeklęty) a budu se těšit na společný set s našimi SSOGE (Smutnice párkrát protočena) v Ostravě. Nezadržitelně se blíží i koncert Laibach v Brně, průlet diskografií a malé opáčko tedy neuškodilo a nejčastěji jsem se zastavil u oblíbeného Volk (2006). Pro rezonující temnotu Daughters jsem si také našel čas a hlavně pochopení. Myšlenkově rozrážet ty jejich neprostupné chmury mi připadá smysluplné. A stejně jsem teď naladěn tímto směrem, kdy musí všechno bolet a zvukově brnět, takže tohle spojení má svůj logický původ. Proletěl jsem i nějaké black metaly - v krátkosti Gevurah, Gehenna, Paragon Impure, Balmog. V únoru si možná zajdu na Houpací koně, tak jsem zdolával Everest. Poslechově příjemné, vlastní charisma ale sotva znatelné, to platí pořád. Skutečné zalíbení jsem ale spolehlivě nacházel v různě pokroucených a chrastících mechanismech, viz. devítimístná série mých hlavních poslechů.

// Bhut

Guðveiki - Vængför (2018)  ochutnávka

Black z Islandu v tom nejlepším bhutovsky možném zalíbení. Škoda, že jsem to objevil až v lednu, jinak by to určitě zaznělo v bilanci.

Macbeth - Malae Artes (2005)  ochutnávka

Italský melodický gothic metal, který kdysi obsahoval i trochu toho klávesového blacku. Tahle deska mě ale svého času dost provázela a tak ji tu a tam protočím. Dneska ta muzika zní možná už docela jalově, ale mám k tomu takový nostalgický vztah, takže mi nic takového nevadí.

Morgain - Abandoned In The Forest Of Weariness (The Call Of Fairie) (2004)  ochutnávka

Doom s akordeonem. Úžasné melodie, zajímavá atmosféra. Tohle je velká deska a škoda, že ta kapela nějak zapadla...

Equirhodont - Equirhodont Grandiose Magus (2003)  ochutnávka

Nádherná věc... rozmáchlá, výpravná, strhující.

// Garmfrost: Ano, stále krásná, podmanivá...

Ještě jsem zkoušel namátkově novinku od A Pale Horse Named Death. Dal jsem tomu jeden poslech a byl jsem dost zklamaný. Je to nějaké unavené, chybí tomu šťáva a celkově jsem hledal nějakou výraznější skladbu. Škoda, ale šanci tomu ještě dám, to ne že ne.

Tuzemským máničkám by mohl prohučet hlavou zajímavý dokument o kapele Motorband s názvem Restart. Je to hezky zpracované podívání, kde se promítá celková atmosféra heavy scény v Československu před revolucí. Možná vás tohle téma nezajímá, ale přikládám tomu takovou vzdělávací hloubku k rozšíření obzorů. Líbí se mi, kolik muzikantů a lidí kolem scény bylo osloveno a jak hezky jsou jejich výpovědi srovnané. Filmařsky určitě zajímavější než dokumenty pod nálepkou Kmeny. Ptáte se, co když vás nějaký Motorband nezajímá? Dobrá otázka, která je v samotném závěru dokumentu rovněž vyřčena. Respektive se zúčastnění podivují nad tím, jak to, že kapela nedokázala proniknout, když měla tak slušně našlápnuto. Já bych v tom neviděl nic složitého. Doba pokročila a v současnosti nevýrazný heavy metal už moc lidí nebere a svého času si kapela několikrát nechala ujet vlak a nebál bych se říct, že i přes svou bez diskuze výbornou hráčskou zručnost prostě nenapsala žádnou hitovku. Doma mám kazetovou kopii onoho nejvýraznějšího alba Made In Germany. Líbilo se mi, ale nedokázal jsem si moc kusů zapamatovat… jiná muzika to zkrátka přebila.

Celý film zde.

// Garmfrost

Benighted in Sodom - Do Not Go Gently into That Good Night (2019)  ochutnávka

Matron Thorn ve své atmosféričtější podobě v jednom ze svých “nejnormálnějších” projektů. Prozatímní novinka se nese v mnohem doomovějším stylu než předchozí stovka nahrávek Benighted in Sodom. Stále se jedná o nejednoznačnou sbírku depresivních kompozic, kde své místo nalezly akustické kytary vklíněné mezi disharmonické třenice, čistý šeptavý vokál i děsivý scream. Ty tam jsou ovšem blackové počátky. Ty si Matron nechal pro ostatní projekty.

Yerûšelem - The Sublime (2019)  ochutnávka

Asi budu jediný, komu projekt Yerûšelem a jeho prvotina The Sublime nesedl. Nechci říkat, že jsem zklamaný, ale jsem. Čekal jsem mnohem větší šlehu. Takto se na mě line rozbředlý mix toho slabšího od Godflesh a série 777 nezemských BAN. Dá se s trochou nadsázky říct, že nejzajímavější na albu je obal a zvuk.

// Victimer: Sám v tom nebudeš, není to nic zvláštního...

The Moth Gatherer - Esoteric Oppression (2019)  ochutnávka

Rozhodně jsem nepočítal, že nová deska švédských post/sludge atmosfériků The Moth Gatherer bude patřit mezi to nejzajímavější, co jsem v lednu slyšel. Předchozí desky byly fajn, ale nic víc. Novinka se ovšem zakutala do mé mysli a nechce se jí ven. Více se rozepíšu v recenzi, kterou během února najdete na našich stránkách.

Guðveiki - Vængför (2018)  ochutnávka

Islandsko-americký projekt lidí z Wormlust, Chaos Moon či Esoterica je urputný narifovaný masakr. Disharmonická špína je drcena schizoidními vyhrávkami i deathovou surovostí. Ano, užívám si a mlsám. Podobné ohavnosti mám moc rád!

Sulphur Aeon - The Scythe of Cosmic Chaos (2018)   ochutnávka

Němčouři Sulphur Aeon zrají jako víno. Už předchozí Gateway to the Antisphere byl parádní masakr. Ovšem prosincová nadílka v podobě The Scythe of Cosmic Chaos představuje Sulphur Aeon jakožto epickou záležitost. Extrém zůstává, ale kapela v sobě objevila i jiná zákoutí temnoty. Máme zde chytlavé melodie, atmosférické vstupy, deklamovaný zpěv… Nutno však dodat, že byť to tak vypadá, v žádném případě kapela nevyměkla do podoby Behemoth. Stále mají hlavní slovo tremola, blasty a zuřivý ryk.

// Victimer: Na slovo tremolo už jsem alergik… :)

// Garmfrost: Jdi ty tremolo :D

Mimo naposlouchávání a vychutnávání zakoupených cédéček jsem koštl jen něco málo novinek. Stejně jako kolegovi Bhutovi mi vůbec nesedla nová deska A Pale Horse Named Death. Lépe řečeno, nebyl jsem schopen doposlouchat. Začínám propadat nizozemskému zlu Defacement, jejichž prvotina Deviant je luxusní black/deathové zlo. Párkrát jsem si pustil Aamamata gothic/doomových Helevorn a asi s poslechem jen tak nepřestanu. Hodilo mě to zpět do devadesátek s celou parádou. Ani Gun to Mouth Salvation thrash/deathových Carnal Forge není úplně k zahození.

// Ruadek

Evergrey - The Atlantic (2018)  ochutnávka

Naprosto výborná deska věčně posmutnělé kapely, která svou melancholii dávkovat prostě umí. A že tomu nebylo vždy. Teď mi ale přijde, že jsou ve velké formě, nová deska je přesně taková, jakou bych od Evergrey chtěl slyšet. Úderná, nářezová a temná.

Afro Celt Sound System - Flight (2018)  ochutnávka

Už jsem tomu skoro ani nevěřil, že tu desku po tolika letech vydají, ale je venku. A je lepší, než bych čekal. Je to opravdu silná orientace na world music ve všech směrech, která roste s každým poslechem. Ačkoli jsou tyhle tlachy o růstu provařená věc, k této desce to fakt sedí.

Ancient Bards - Origine (The Black Crystal Sword Saga Part 2) (2019)  ochutnávka

Bardi prostě umí. Další důkaz o tom, že to jsou Rhapsody nové doby (z dob jejich začátků).

The Clash - London Calling (1979)  ochutnávka

Je třeba něco dodávat?! Neoposlouchá se to a je k neuvěření, kolik stylů kluci vystřídají na jedné desce. Nadále kultovka.
// Bhut: Ha, to už jsem neslyšel pekelně dlouho a to třeba Ruddie Can’t Fail mi v hlavě občas začne samovolně hučet.

// Jirka D.: Shodou okolností jsem během ledna poslouchal taky. Tahle deska je nepřekonatelný kult, souhlas.  

Depresy - Sighting (1999)  ochutnávka

Docela slušně opomíjená deska slovenských Depresy, která v rámci melodického death metalu působila ve své době jako zjevení. A dodnes udivuje. Chtělo by to návrat ve velkém stylu, ten potenciál byl obrovský.

// Victimer: Našlapaná deska. Depresy měli tehdy slušně nakročeno, myslel jsem, že to dotáhnou dál. Neříkám, že další tvorba byla vyloženě průser, ale už to nebylo ono…

// Garmfrost: Nezapomněl jsem, ale pozapomněl. Před pár lety jsem je znovu viděl na živo a už to nebylo ono… Ale tato deska je doposud skvost.

// Sarapis

The Night Flight Orchestra - Sometimes the World Ain't Enough (2018)  ochutnávka

Sranda podnik Björna Strida a Sharleeho D’Angela se drží při životě a je o něm slyšet čím dál víc. A i když je to místy soft a retro 80’s až hanba, prolévám se touto limonádou bez omezení a trsám, až mi špeky opisují kružnice. V přehrávači se mně občas promíchají tracky z předchozího Amber Galactic, ale ono je to koneckonců jedno. Stejně jako nezáleží, která holka vám skočí do káry, když míříte na plážovou party a nehledáte lásku. B. Strid je talent od přírody a bylo jen otázkou času, kdy se vrhne i do nějakých klidnějších vod. Z hudby TNFO vyzařuje kromě hitových předpokladů také nadsázka a zábava, tak doufám, že jim ta uvolněnost vydrží.

// Garmfrost: Já na to narazil zcela náhodou. Není to vůbec můj styl, ale protože tam pěje Strid a hraje Sharlee, zkusil jsem a chvilku u The Night Flight Orchestra zůstanu...

Ashes Of Ares - Well of Souls (2018)  ochutnávka

Z nového alba Ashes of Ares zatím nejsem moc moudrý. Pokročilý poslech už není tak bolestný jako prvotní pokusy pochopit některé jevy, které jsou na Well of Souls ke slyšení, nicméně dospět k jednoznačnému závěru se mi stále nepodařilo. Z ortelu propadák jsem sice částečně ustoupil, ale stejně si myslím, že nemalé procento materiálu na Well of Souls je z kategorie druhé jakosti. Třeba některá sóla Freddieho Vidalese odnikud nikam, no já fakt nevím. Jen kvůli tomu, že debut se mi začal víc líbit až později dávám Well of Souls šanci víc než obvykle. A taky kvůli Barlowovi, samozřejmě.

The Third and the Mortal - Memoirs (2002)  ochutnávka  naše recenze

Tyto paměti mě nikdy neomrzí, i když je fakt, že do nich nahlédnu jen jednou za čas. Ani mě nepřekvapuje, jak aktuálně nahrávka zní, přestože je už nějakých 17 let stará. Tenkrát na severu to bylo všechno prorostlé touhou hledat něco nového a neokoukaného a Thirds do tohoto nepsaného hnutí patřili. Nadčasovost a originalita jsou výraznými atributy, kterými skladby na Memoirs disponují. Je mnoho desek z přelomu milénia, na které se dodnes přísahá. Já jich mám v oblibě taky několik a Memoirs je mezi nimi.

// Victimer: Hezké osvěžení po letech. Celá cesta Third And The Mortal má mé sympatie a záleží, na kterou její položku je zrovna nálada. Memoirs je moc fajn poslechovka pro ty co se nespokojí s málem a já se k ní asi zase na čas vydám. Už mi chyběla...

// Sorgh

In The Woods… - Cease The Day (2018)  ochutnávka  naše recenze

Chtělo to hodně času, ale ten nakonec dozrál a já tohle album docenil. Jasně, už to není ta kapela, která to byla kdysi, ale když bychom vyměnili název za nějaký neznámý, byla by to docela pecka. Teď mě to hodně baví.

Rival Sons - Feral Roots (2019)  ochutnávka

Začalo to zajímavým obalem, skončilo konstatováním, že jde o kdoví kolikátou verzi stoner rocku. Dobře se to poslouchá, ale je jasné, že jedou na vlně. Oni nebo jiní, výsledek je stejný.

Heaving Earth - Denouncing The Holy Throne (2015)  ochutnávka  naše recenze

Tohle byla bomba a nepřestává být ani v nejmenším nebezpečná. Exploze hrozí neustále. Když mě teď honila mlsná po devastačním, promyšleném deathmetalu, volba byla jasná. Jak je to jednou naposlouchané, okamžitě se to rozpouští na jazyku.

// Lomikar

Trent Reznor & Atticus Ross - Girl With the Dragon Tattoo OST (2011)  ochutnávka

Třídiskový soundtrack o téměř třech hodinách (k dvouhodinovému filmu eh-he) není zrovna věc, u které si hodíte nohy nahoru, nalijete portské a užíváte každý tón. Nicméně na pozadí ty táhlé melancholické tenze do prázdna vyplňují prostor krásně. A jako bonus hned ze začátku parádní cover Immigrant Songu od Led Zeppelin, kterým se provzdychá Karen O z Yeah Yeah Yeahs. Stejně nedokážu přestat obdivovat, jak tahleta dvojice může do světa vypustit prakticky libovolný zvuk a okamžitě každý pozná, kdo za tím stojí.

Patti Smith - Horses (1975)  ochutnávka

Se svou chlapeckou postavou, čtyřiačtyřicítkou nohou, nekrotící se papulou a neustávající energií v každém věku je pro mě Pattina archetypem Ženy (společně s Tildou Swinton, Cate Blanchett či Helen Mirren). Horses jako její debut jí pak postavil ke zrodu několika dalších hudebních subžánrů a udělal z ní inspirační zdroj leckoho. A to hlavně kvůli tomu, že si výslednou podobu alba doslova vyhádala. A třeba i proto to album prostě nikdy nezemře. Vysoce osobní punk rock, často recitační, možná trochu mezi prsty klouzající, ale pro ten moment, co ho posloucháte... no jako byste tam byli. Ať to bylo kdekoli. 

Beastie Boys - Ill Communication (1994)  ochutnávka

Bohatý chlapečci z Upper Eastu drzounsky vykrádají jednu hudební subkulturu za druhou, aby ji následně předložili na stříbrnym podnose i s účtenkou a drzounskou dikcí "So what?!" Sice jsou tím na pár facek, ale kdo tehdy začal nahrávat jako první rap s živýma nástrojema? Ha? Tak jako tak, single Sabotage je nejlepší song do rvačky vůbec. Do rvačky, ve který de vo hovno.

Merrimack - Omegaphilia (2017)  ochutnávka

Pejorativně i spokojeně - je to moderní black se vším všudy. Sic to je krapet zaměnitelné s jinými veselkami tohoto typu, tu snahu vyrovnat se Aosoth prostě ze sebe setřást kdovíjak nedokážou a navíc ten cover je fakt vohavnej (fakt za ním stojí DehnSora?), tak i přesto dokáží kolenem pocukat. Navíc si člověk jednou za čas může dovolit užit si ten čistej zvuk i v blacku. Ra-ta-ta-ta-ta.

High on Fire - De Vermis Mysteriis (2012)  ochutnávka

Album, které jsem si odnesl z dob, kdy jsem celkem čerstvě objevil žánr stoner rocku, potažmo metalu. Ze začátku to diktovalo, zejména vokál, u kterého úplně vidíte ten hašišovej kouř, který s každou hláskou vychází z hrdla. Později mě začala iritovat všudypřítomná kytarová sóla a zdánlivá nekonečnost alba, které navíc trpělo na můj vkus až moc velkou suverénností. Nebude tenhle žánr pro mě. To mám z toho že moc nehulim.

// Symptom

Ängie - Suicidal Since 1995 (2018)  ochutnávka

Darkpop, kterému je snadné podlehnout.

Billie Eilish - You Should See Me In A Crown (2018)  ochutnávka

Zkouška odvahy pro všechny arachnofobiky a také důkaz, že dobrý hudební výkon nemusí mít nic společného s věkem.

Amenra - Afterlife (2017)  ochutnávka

Rituální očista hudbou.

Virus - Investigator (2017)  ochutnávka

Bohužel na věky poslední kreace králů disharmonie.

The Afghan Whigs - In Spades (2017)  ochutnávka  naše recenze

S rozumem a v pohodě na vlnách alternativního rocku.

// Jirka D.: Tahle deska u mě nádherně vyrostla, skvělá záležitost.

Fugees - Blunted On Reality (1994)  ochutnávka

Melodiím na stopě.