Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Dirge - Lost Empyrean (2018)  ochutnávka

Dirge na sebe nechali čekat docela dlouho a přišli v podstatě s tím, co se od nich dalo očekávat. Docela dobře si pamatuju, jak mě svého času bavila jejich deska Elysian Magnetic Fields a za to “svého času” si dosaďte rok 2011. Od té doby se nejen posunul svět kolem, ale posunuly se i moje hudební preference, říkejme tomu náročnost a třeba tomu říkejme i jinak. Mířím k tomu, že Dirge se neposunuli vůbec nijak a jejich atmosferické post-metalové riffování patří sice k objektivním pravdám, ale pravdám už dost let starým a aktuálně už trochu přežitým. Nic proti, jako standard v pohodě, ale na žádné nadšení to tentokrát není.

// Victimer: Zkusil jsem, ale zatím bez bližšího vysvětlení opustil. Nejsem naladěn na stejnou vlnu, možná to bude tím, že Dirge mě do této chvíle bavili pouze jednorázově.

Despondancing - Despondancing (1995)  ochutnávka

Tuhle kapelu a tuhle desku jsem kdysi dávno hltal a nedávno ji někde vyprášil ze sbírky, poslechl a zamiloval se opět. Naprosto. V kontextu mého názoru na českou scénu je hodně s podivem, že se tady vyskytlo těleso jako Despondancing a že tahle deska po neuvěřitelných třiadvaceti letech má stále co říct. Je to šamanismus, je to rock, je to alternativa a je to nevím co ještě … těžko zařaditelná hudba s neuvěřitelným nábojem.

// Ruadek: Jiří, tak s tímto jsi mě obrovsky potěšil, protože tuto kapelu hledám už drahně let a stále ne a ne si vzpomenout na její název až teď… tohle byla svýho času opravdu hodně dobrá kapela, šamanskej bubeník, obstojná rocková alternativa s hodně velkými přesahy, naprostej multižánr.

// Victimer: Moc dobrá domácí temno-kapela z devadesátek, kterou jsem si tehdy hodně oblíbil. Zlatý časy, dá se říct. Průmka, týdně Big bang! v trafice, všude plno bigbítu, chození do knihovny, první piva, kazety ve walkmanech a celkově mladá bezstarostnost. Despondancing jsem si cenil docela vysoko, byli originální a mělo to koule.

Katatonia - Tonight’s Decision (1999)  ochutnávka

Kdyby se mě někdo zeptal na mou nejoblíbenější desku od Katatonia, jednoznačně odpovědět bych asi nedokázal, ale tohle by byl jeden z favoritů (společně s Discouraged Ones a Last Fair Deal gone Down). Pro mě zlatá éra kapely, dobře se hodící pro aktuální náladu v přírodě i v lidech. Je podzim, podzim v lese i v naší kultuře. Čeká nás zima. I saw it coming / Something bad...

// Ruadek: jedna z nejlepších Katatonií, s jakou se ta současná nemůže měřit. Fakt si nemohu pomoci, ale tohle byla síla.

// Victimer: Se ví, klasika. Tehdy jim to melancho-rockově šlapalo mnohem přirozeněji. Pak to časem vyhaslo a už v tom nebyl ten duch. Ono je moc dobře poznat, když někdo přestane hrát bigbít obecný a jede bigbít šlechtěný... O jednotlivých albech tady ale můžeme psát slohovky… Tonight´s Decision je velmi dobrá věc.

// Garmfrost: Taky jedna z mých nejoblíbenějších od Katatonia. Měl jsem ji na kazetě, miloval obal a bicí Dana Swanö. Jeden hit za druhým...

My Dying Bride - Like Gods of the Sun (1996)  ochutnávka

Like Gods of the Sun určitě nepatří mezi fanouškovsky nejoblíbenější desky MDB, ale v podstatě je mi to dost jedno, mám tohle album rád. Má své kouzlo. Svého času jsem ho sjížděl na obehrané kazetě, pořád dokola a to ve mě zůstalo. Kazeta vyměněna za cédo, jen nálada se občas vrací úplně stejná - melancholické odevzdání se osudu. Občas to na člověka padne a pak vytahuje z police desky, jako je tato. Mám ji rád.

// Ruadek: sice to není moje TOP album “Nevěsty”, ale patří mezi vrcholy, které nedokážu oposlouchat ani po tolika letech

// Garmfrost: Njn, není to nejoblíbenější deska MDB ani moje, ale jsou na ní moc pěkný písničky. For You, super titulní otevírák a nádherná smuténka Here in the Throat. Super vzpomínka!

Monster Magnet - Superjudge (1993)  ochutnávka

Jedna z prvních desek MM, která ještě díru do světa neudělala, ale která stojí za poslech nejen coby studijní materiál. Dokonce bych řekl, že pro true-orthodox fanoušky kapely je tohle rané psychedelické období drogově ujeté kapely kolem Davida Wyndorfa jakousi modlou, což potvrzuju. Jasně, vrchol přišel až potom, ale už na Superjudge se děly věci, které stojí za bedlivý poslech. Nejen pro fanoušky MM.

// Victimer

Laibach - The Sound Of Music (2018)  ochutnávka

Tohle je zvuk hudby, jak ji vnímají Laibach. Jemná, lehká záležitost, kterou v každé písni protne linka zdánlivé temnoty a zneklidnění, samozřejmě vždy zcela v režii mocného vokálu Milana Frase, který pronese onu lehkost do míst, kde je trochu očerněna, ale pořád v jasné symbióze, kdy je důležité radovat se z věcí, které jsou člověku příjemné a o které se může opřít, když je mu hůř. Velkou roli hraje druhý (na této desce možná první) čistý vokál Borise Benka. Album je logickou reakcí na pobyt v Severní Koreji, kde kapela dala dohromady sbírku nenásilných písní s mírnou dávkou kontroverze a po svém následovala film stejného názvu. Co poslouchám já, to je velmi chytlavá záležitost, která mi hodně sedla do momentálního rozpoložení, kdy si užívám důraz na každý detail, na zdvořilostně jednoduchou angličtinu a spojení asijské kultury z na dnešní poměry zvláštní země se symbolikou kultovní kapely. Zatím si to užívám jako letos asi nic.

Ævangelist - Matricide in the Temple of Omega (2018)  ochutnávka

Nemohu být v klidu, když disharmonicky zvrácené rytmy v kombinaci black a death metalu potutelně loví v avantgardním hájemství a nestojí vzpřímeně a hrdě, ale jsou ohnuté až běda a je třeba jim přijít na kloub. Tohle album má hloubku, ještě přesně neznám její zdroj, ale k jeho objevení se hodlám vydat. Svého času mě oslovil extrémní nadhled našich Inferno a zde ho cítím téměř na dotek, třeba budu za pár dní stejně spokojen a v přesvědčení, že tohle je opravdu ten top, co chci slyšet a věřit, že tohle je otevřená budoucnost, ne jen nakročení někam, kde již mnozí byli...

Dead Can Dance - Dionysus (2018)  ochutnávka

Chci strávit mnoho hodin poslechem nové desky Dead Can Dance, protože jen klid a naprosté soustředění je to hlavní, co budu potřebovat. Minulost, návraty a dlouhá historie je věc jedna, druhá je aktuální nahrávka. Ta se zdá být poměrně snadno uchopitelná, ale sám vím, kolik rafinovanosti v sobě ještě bude ukrývat. Sympatie k hudbě, která je sama o sobě uměním, je vodítkem, které není třeba následovat, neboť tahle hudba vede sama a není naprosto na ničem závislá. Leckoho možná překvapí podobnost se sólovou kariérou mistra Perryho, ale je to opět jen náhodné, byť možná lehce pravdivé vodítko. Zkusme to jinak...

// Ruadek: minulá deska na mně působí zpětně především jako návratová, tedy ne až tak silná jako minulost této veličiny… tahle současná je obrovsky návyková věc, trochu návrat v rytmech ke Spiritchaser, který byl ale hozený do Afriky… celé ty dvě kapitoly jsou velká porce hypnotických DCD, vlastně k tvorbě, s jakou začínali a jak je mám nejradši…

// Garmfrost: Já si dal oddech od poslechu Dionysus. První dojmy mi přinesly nádherné zážitky, pak přišly další novinky a pak zase další. Nerad bych, aby mi ne moc času zkazilo vnímání nádherné desky. Spiritchaser tam taky cítím. Srdeční záležitost...

Adaestuo - Krew za krew (2018)  ochutnávka

EP bylo spouštěcím tlačítkem, nové album je tím, kdo jej naplno aktivuje a rozvíjí. Pocity smíšené, ale je třeba se tomu trochu více oddat. Možná to tam někde uvnitř je, nebo to jen klouže po povrchu a parafrázuje hru na magično. Proměnlivá ambientně blackmetalová (ne)souhra bude ještě pár dní bolet, abych pochopil, načal, začal a následně dokončil své poznání. Zatím jsem na vážkách...

Akitsa - Credo (2018)  ochutnávka

Akitsa jsou z Kanady a mají na kontě už několik alb. To nic nemění na tom, že jsem je příliš nevnímal a pořádně si užívám až to aktuální. Možná taky proto, že nebylo v mých silách podnikat nekonečná martyria ve společnosti poslechově složitějších nahrávek z black (+/-) metalového ranku. Akitsa mají blízko ke starým Burzum a tím je řečeno vše. Pořád mám v sobě tu zhýralou mladou duši prahnoucí po samotě. Pořád je tam to nutkání vzít batoh a ve večerních hodinách se prodírat lesem, kde kromě křiku vran není slyšet vůbec nic.

The Prodigy - No Tourists (2018)  ochutnávka

Prvotní nadšení vyprchalo, deska se pěkně v klidu usadila a nastavení vnímání se pohybuje v těch správných číslech. Podobné album si The Prodigy jistě obhájí, na druhou stranu to není nic, co bychom v minulosti již neslyšeli a tak záleží spíš na tom, jaká bude opravdová síla skladeb a desky jako celku. A ta se mi začíná drolit a vypadá to, že to nebude žádná sláva...

Nekola - Nekologie (2018)  ochutnávka

Domácí překvapení z Kopřivnice. Alternativně elektronické dostaveníčko s přesahy, které možná vzniklo trochu obyčejně, ale hlavně v sobě nenese žádné stopy násilí a křečovitosti. Klidná a neotřelá projížďka žánry, která se otírá o přijatelnost popu a absorbuje do ní až jazzově zadýmenou mlhovinu, která se vznáší z paneláků obklopených beskydskými homolemi. Zpěv i deklamace, vkusně zakomponované úryvky, soundtrack nočního vidění i světla ranních periferií. Není nad pocity, když je umí vyvolat sama hudba.

Dark Gamballe - Hluboký nádech (2018)  ochutnávka

Nezdolatelná domácí formace vydala další album. Už je nepočítám, ale někdy u Zatím dobrý (hodnotil jsem tehdy vysoko) se mi začala vytrácet z dosud výstavní pozice. Následující Panoptikaria mě pak vyloženě zatlačila do míst, kde jsem se v přítomnosti Dark Gamballe cítil dost nekomfortně. Sklouzlo to celé za hranu snesitelnosti, přestalo to mít osobní kouzlo. Z dávného přátelství byla rázem tichá domácnost. Jak si povede novinka Hluboký nádech, to je zatím ve hvězdách, nebo spíš hluboko pod hladinou. Jisté je jedno, alba znám všechna a vím jaké Dark Gamballe mám rád a jaké ne. Během prosince se rozepíši víc v recenzi.

Z dalších věcí bylo jen těžké minout tvrdé jádro, kdy v pár dnech vyšly novinky Valkyrja, Carpe Noctem a Svartidauði a ještě pár dalších, které nebylo při vší úctě možné aspoň trochu vstřebat. Nevím, jestli je to v lidských silách, ale v těch mých určitě ne, a to jsem na tom s častými poslechy hodně dobře. Tyhle tři jsem vyzkoušel s povrchním názorem, že nejvíc mi sedí Carpe Noctem a se zbytkem se budu muset popasovat. V rámci těch nejextrémnějších spolků je vždy potřeba něčeho, co chytne a zaujme, aby to nesplynulo v jedno. Z tohoto pohledu mě nejvíce baví výše zmínění Ævangelist. To jen aby bylo jasno (před bouřkou). K Mudhoney jsem se ještě pořádně nedostal, Alice In Chains poctivě opakuji a vedeme si dobře. Tolik k bigbítu a hard rocku. S Garmem jsme dali dohromady otázky pro Necrococka, protože je třeba rozkrýt, jak to na tom Křivoklátsku tenkrát bylo. Automata II od Between The Buried And Me mi nějak nejde pod vousy, což je divné, protože první díl se mi líbí velmi. U dvojky se nechytám… Novinka Einherjer se jmenuje Norrøne spor a možná se časem budeme přátelit jako v případě minulé desky, ale zatím jsme ve fázi zdravení se přes ulici… Evoken vypustili ven sovičku a snaží se hypnotizovat pomocí alba Hypnagogia, což je především poctivě doomová práce s pár charismatickými přesahy a trochou předvídatelnosti. V tuto chvíli říkám, že Atra Mors mě brala víc a byla hlubší, intenzivnější z pohledu prožitku. Tady ještě tak hluboko nejsem a možná ani nebudu vpuštěn. Pouštím si domácí nářez Nahum, protože Sorgh říká, že je to výborné a snažím si co nejvíce vzít taky z nové desky darkwave kapely Lycia. Květiny mi začala zalévat křehká slečna z obalu Sigh (Heir to Despair), ale v jejich případě jsem vždy poměrně brzy začal zdrhat a nikdy to nevydržel do konce a k finálnímu názoru. I když v minulosti pár dobrých desek vydali, já je nikdy neuměl uchopit a neměl tu trpělivost se jim věnovat na plný úvazek. Blízko mám a budu mít k Sadist. Spellbound si bere na paškál mistra hororu Alfreda Hitchcocka a jistě si budeme rozumět. Jak po stránce hudební, tak sympatiemi k odulému siru filmové a knižní temnoty. První nástřel solidní. Je taky čas si opakovat, co prošlo uchem za celý rok 2018, protože se blíží rekapitulace a bylo z čeho vybírat. Tak za měsíc čau!

// Bhut

The Prodigy - No Tourists (2018)  ochutnávka

Zprvu jsem byl celkem dost nadšenej a hlavně překvapenej, že se kapela zase připomněla dalším albem. Jen ta super nálada nevydržela tolik, jak bych si asi přál. Důvody a další spiklenecké kydy odtajním v recenzi.

Waltari - Yeah! Yeah! Die! Die! (1996)  ochutnávka

Ta vůbec nejvíc symfonicko metalová deska. Album, které si vytírá prdel velkou většinou kapel se štítkem “symphonic” (přeživší jsou snad jen Haggard nebo Therion). Navíc je to všechno typicky Waltariovsky divné, znásilněné a šprýmařské. Bonusová skladba, která rozbije nastavenou náladu je vyloženou pěstí mezi oči. Tohle je zkrátka skvost!

// Garmfrost: Doposud tuhle desku bez výhrad uctívám! Vše na ní bylo a je geniální, do posledního puntíku dotažené. A co nebylo, vyrovnali Waltari svým šíleným šarmem.

// Ruadek: jsem na tom podobně a hráli tady i v tu dobu neznámí Apocalyptica, které jsem nedávno dal naživo… jediné metalové CD, které je v mé sbírce podepsané… no co dodat, srdcovka… není to death metal, je to prostě Waltari-cosi, natolik zábavné a natolik ojedinělé, že mi nad tím dodnes hlava stojí… tyhle symfo věci jinak dělali desku od desky stále, před i potom… například "Let's Get Crucified" na Big Bangu…

// Victimer: Tehdy to byla bomba, dnes je to bomba a bude to bomba až tady dávno nebudeme. Sice řadové album, ale mám ho osobně trochu bokem. Je prostě jinde.

Guns 'N' Roses - Chinese Democracy (2008)  ochutnávka

Sice nijak zásadní, přesto velmi výrazná položka v diskografii téhle uječené kapely. Do dějin se zapsala zejména díky průtahům kolem vydání, které čítalo krásných 15 let od předešlého alba o špagetách. Tuhle desku mám rád, kvůli tomu, že se na ní neječí tolik, jako jinde. Ačkoliv i kvůli tomu mám kapelu fakt rád. Album je rovněž zajímavé, díky obrovské řadě hostů, kteří se na ní podíleli. A právě proto je nahrávka tak svěží a jiná. Ve výsledku nic dechberoucího, ale baví mě to.

Psyclon Nine - Icon Of The Adversary (2018)  ochutnávka

Recenzi na tuhle věc jsem tak dlouho odsouval, až se mi to psaní dost zprotivilo. Což je pocit, který ke mně v různých vlnách přichází i v obecné rovině, ale bojuji s tím, abych vás ještě mohl nějaký čas svými plky srát. Nuže, toto album není tolik zázračné, jak jsem si zprvu kreslil. Mám to podobně jako u těch The Prodigy - zprvu nadšení, pak prozření a nakonec konstatování, že natočené bylo již slyšené i dříve. Není to blbá nahrávka, ale nějak mě to nedokáže nakopnout. Nevím proč, protože i tak to má celkem sílu, jen to nějak nepůsobí.

U elektroniky jsem se chvíli zasekl, jelikož jsem si po strašně dlouhé době taky pořídil debutové eponymní album Gorillaz, ze které pochází hit jak bič Clint Eastwood, ale i další věci jsou na ní dost silné a celkově je ta deska dobrá. Prostě mě to baví. Vypíchnout určitě chci kapelu Dusk z Kostariky. Ta vydala album Epoka, které je plné industriálního bytí. Co vám budu povídat - zaujal mne hlavně obal. Ne tolik už logo, které je blbé a na obrázku rušivé, stejně jako jméno desky. Každopádně za poslech to stojí. Nejinak i zvláštní elektro rytmus Author & Punisher na albu Beastland, což je těleso vetkávající do svých industriálně elektronických nápadů i nějaký ten drone.

Je toho nějak moc a já se třeba ještě nedostal k Archgoat, Manes, Thy Catafalque, A Forest Of Stars, Sigh nebo k novince od Anaal Nathrakh a v neposlední řadě mistra Necrococka. U všech kapel točím starší věci, ale na novinky taky jednou přijde řada. Těším se.

Do kin vtrhl trhák Bohemian Rhapsody o slovutné kapele Queen, kterou jsem jako děcko upřímně zbožňoval. Tenkrát jsem si vystačil se třemi na dřeň ohranými kazetami The Game, Greatest Hits a Greatest Hits II. Rozhodl jsem se oprášit nějaké vzpomínky a vyrazil se ženou do kina. Ostatně na hudebním filmu jsem byl v kině naposled na Waterosově verzi The Wall v Brněnské Scale. Dalším důvodem zvednout zadek z domova byly nezávisle na sobě přicházející recenze a reakce na tenhle film, které byly jednoduše řečeno nadšené. A tak se stalo. Zličínské Cinemacity je továrnou na popcorn a coca colu. Snad každý dorazivší návštěvník si kupuje směšný papírový kýbl plný popcornu, aby pak po celou dobu promítání mohl spokojeně žvýkat a srát svým šustěním vedle sedícího člověka. Já těmhle manýrům vážně nerozumím, podle mě tyhle píčoviny do kina nepatří. Chudáci zaměstnanci pak mají hlediště plné nezřízeného bordelu. Jak to pak musí vypadat po takovém dětském, či pubertálním filmu, si ani nehodlám představovat. Ale zpět k věci. Bohemian Rhapsody si moc neláme hlavu, jak to bylo ve skutečnosti a víc než dokument působivý jednoduše jako film. Film, který je primárně zaměřen na mistra Mercuryho. Líbil se mi fakt, že neukazuje natvrdo všechny Freddieho radovánky, ale zároveň je neignoruje. Za plus jistě stojí obsazení hlavních členů kapely, kteří byli věrně podobní těm skutečným. No zkrátka se to povedlo, ale fakt to není dokument, jelikož je tam pár nepřesností a úprav, aby měl snímek spád. Takže jo, je to fajn a ještě sem dám jednu mou oblíbenou věc od Queen, která sice ve filmu nezazněla, ale mě se líbí. Tady je.

// Garmfrost

Ævangelist - Matricide in the Temple of Omega (2018)  ochutnávka

Opět si američtí surrealisté Ævangelist připravili pro své fans těžký oříšek v podobě poloblackového, poloambientního, divného, zlého a nepřístupného aba. Matricide in the Temple of Omega... První dojmy byly nadšeně rozpačité, protože jsem poslouchal hodinu muziku a nic z ní nevěděl. Ani po druhé či po třetí. Pak se vše ale usadilo, a začalo ukazovat pulzující poklady. Hodně přemýšlím, zda se nejedná o desku roku. To samé platí i pro letního předchůdce novinky, digitálně vydaného alba Heralds of Nightmare Descending. Hustá atmosféra, dekadentní nápady a rozdivočelé obrazy se vlní v těžko zařaditelném death/black fussion, až se jednomu hlava zatočí…

Outre - Hollow Earth (2018)  ochutnávka

Polští Outre fest vyrostli. Nasypaná novinka lehce vyklouzla ze stínu zajímavého debutu kapely, který sám o sobě byl tehdy zdařilým úkazem svojského přístupu, byť ohraničeném inspiračními vzory. Hollow Earth jde už svojí cestou a nemyslím si, že se oposlouchá. Jedu ho v kuse už nějaký čas a stále nacházím nové podněty. Styl Outre je hozen do moderního víru disonance, chaosu, ale i technické vytříbenosti ponořené v lahodné atmosféře.

Necrocock - Křivoklátské martyrium (2018)  ochutnávka  naše recenze

Co dodat? Vše jsme rozebrali v recenzi a v rozhovoru. Necrocock je stále v dobré kondici. Jeho muziku je nutné prožít, pořádně se do ní ponořit a zapomenout na zažité konvence. Také jsem díky ní propadl nákaze nemoci Necrocockózy a její společnici viróze Kaviároze. Upadám do horečnatých halucinací, umírám a zase se rodím. Jsem nostalgický a zároveň věřím v budoucnost.

Devouring Star - The Arteries of Heresy (2018)  ochutnávka

Devouring Star je relativně nový pojem na finské, potažmo světové scéně. Nicméně i přes novost se o tomhle zlu bude zdát nejednomu hledači temných praktik. Po obskurně bravurním demu byl debut Through Lung and Heart v podstatě lahůdkovou záležitostí, který nastolil otázku, co čekat příště. Někdo si přál návrat do krutých začátků, jiný rozvinutí slibně nastartované cesty. The Arteries of Heresy možná svojí podstatou osloví oba tábory. Novinka je hrubá, brutální, ale v celé zuřivosti hodně atmosférická. Jistou naléhavostí uvnitř skladeb žene posluchače do víru frenetického kolotoče. Otázka - co bude dál - zůstává stále platná. A to je vlastně fajn, když stále vzbuzuje nějaká očekávání. Kdy nic není jisté.

Adaestuo - Krew Za Krew (2018)  ochutnávka

Tacent Semitae byl pouze začátek. A jaký, panečku! Dvaceti minutové peklo s bestiální hysterkou za mikrofonem připomínalo čarodějnický sabbat, kde i ten nejzarytější nekromant raději zůstal skryt. Krew Za Krew rozvíjí děsivno z ípka. Má lepší zvuk, je delší, divnější a možná krapet masakrálnější. Co novinka tratí na překvapení, to se snaží vyrovnat vskutku originálním soundem a chytlavými nápady. Onu posedlost a vyšinutost Adaestuo bez výhrad věřím!

Ano, s parádními novinkami se roztrhl pytel. K mému výčtu bych rád připojil novinky, které mi dělají společnost, jsem jimi nadšený nebo mě rozrušují. Rozhodně nejsou horší než výše řečené. Dead Can Dance - Dionysus, Sadist - Spellbound, The Order of Apollyon - Moriah… V recenzích se rozepisuju o novém split albu Inferno a Devathorn - Zos Vel Thagirion, také o technické parádičce Algorythm kanadských Beyond Creation. Rovněž eponymní nahrávka černokněžníků Barshasketh stojí za velkou pozornost. Vychází až po novém roce a je na co se těšit. Nádhera střídá nádheru… Vím, že toho vyšlo víc a postupně se budu věnovat skvostným novým Evoken, Valkyrja, Svartidauði...

// Sarapis

Alice in Chains - Rainier Fog (2018)  ochutnávka  naše recenze

Vlastně moje první výraznější zastavení u této kapely. Rainier Fog působí uvolněně s nepatrným napětím v pozadí. Ústřední roli hraje nevtíravé písničkářství, což bylo přesně to, co jsem v danou chvíli potřeboval a kvůli čemu se k nahrávce opakovaně vracím.

Antimatter  - Black Market Enlightenment (2018)  ochutnávka

Antimatter si pamatuji ještě z období kolem alba Lights Out jako relaxačně zajímavý anathemovský odštěpek, ale přiznám se, že jsem dotyčnou nahrávku neslyšel už pěkně dlouho. Ale o ní to stejně dneska není. Antimatter jedou pořád dál (i když osobu zakladatele Duncana Pattersona bychom v jejich řadách už hledali marně) a letos vykopli celkově sedmé album Black Market Enlightenment. Hlas Micka Mosse připomíná následky častého cestování po D1 a zpočátku zní zvláštně, ale stačí chvilka a ostych je pryč. Album vyvolává reminiscence na Anathemu v dobách, kdy ještě dávala přednost křehkosti před bohatými aranžemi. Cítím liduprázdné pláně, chladné západy slunce a samotu mlhavých rán. Silný materiál, jen s tím obalem mi to nejde moc dohromady.

// Ruadek: bez keců asi zatím (pro mě) jedna z desek roku, tohle je prostě další Antimatter žrádlo, na který jsem čekal od minulé desky jako na další drogu… opravdu to šlape víc a víc a současní Antimatter jsou rockovou peckou, odvrácenou stranou měsíce současné Anathemy.

Helloween - Master of the Rings (1994)  ochutnávka

Při návratu k tomuto abu po x letech mě překvapilo, kolik melodií a motivů, které si nevědomky při chůzi nebo v šalině přehrávám v hlavě, pochází právě z něj. Svého času jsem tu kazetu asi nešetřil a následky jsou celoživotní. Naštěstí to vůbec neva. Až na opravdu iritující intro a příšernou The Game is On je Master of the Rings výborným debutem Andiho Derise v sestavě cuket dýní. A nejen on se předvedl dobře - taky Uli Kusch oddvádí parádní výkon. Od Helloween můžu tak tři čtyři alba a Masters of the Rings je jedno z nich.
// Bhut: U mě je na prvním místě Walls Of Jericho. Jinak jsem si nedávno pořídil The Time Of The Oath, což je soused pána prstenů a i tahle věc je velmi zdařilá. Mastera sice v poličce nemám, ale políčeno na něj je. Jen není mezi prioritami. Každopádně tahle deska je skvělá, kde hity jako Perfect Gentleman nebo Sole Survivor patří k mým srdcovkám už léta. Po prazvláštním albu Chameleon bylo tohle velké povyražení.

// Sorgh

The Cult - Hidden City (2017)  ochutnávka  naše recenze

Teď mě ta kapela chytla jak nikdy, nevím proč. Je to úplně jiný druh hudby, který běžně poslouchám, tak možná pro tu exotiku v přehrávači. Tohle poslední album je vyzrálá jistota, od které se dá odpíchnout v pátrání do minulosti.

The Cult - Beyond Good And Evil (2001)  ochutnávka

A ta minulost může být celkem nedávná, někdě uprostřed a potom pravěk. Tady jsme zhruba v půlce diskografie. Lehká podobnost s Alice In Chains je nepopiratelná, ale proč ne?

// Bhut: Hlásím shodu! Jednou jsem tohle CD také protočil.

Immolation - Atonement (2017)  ochutnávka  naše recenze

Tohle album mě pořád baví víc, než mnoho jeho předchůdců. Je neskutečně temné, těžké a přes mraky není vidět žádné kdyby.

Nahum - Within Destruction (2018)  ochutnávka  naše recenze

Sadist - Spellbound (2018)  ochutnávka

Naposlouchávám a pomalu mě to vtahuje do přízračného světa melodického hororu. Zatím nevím, jestli Spellbound překoná Hyaenu, ale zatím se tváří statečně a věrně svému kořeni.

// Sarapis: Kdo to má stíhat?! Na Sadist bych si taky rád udělal chvilku.

// Lomikar

 

 

 

Hans Zimmer - Inception (2010)  ochutnávka

// Symptom

Minor Victories - Minor Victories (2016)  ochutnávka

Dream-pop kytaristy skotských Mogwai.

Atrium Carceri - Codex (2018)  ochutnávka  naše recenze

Příjemné ambientní zastavení se vším, co k tomu patří, ale současně bez ničeho navrch.

Nicola Conte - Rituals (2008)  ochutnávka

Prostřední z devíti řadovek italského jazzového inovátora.

Agalloch - The Mantle (2002)  ochutnávka

Natolik perfektní spojení folku s doomem, že nemám, co bych dodal.

// Bhut: Tohle je moje velmi, ale opravdu velmi oblíbená záležitost.

// Victimer: Těchto lesníků je škoda. The Mantle je deska, ke které pořád tíhnu a s obalem, který fascinuje.

// Ruadek: oblíbená deska převážné většiny redakce, kde se přidávám k tomu, že tohle bylo fakt kurevsky dobrý… a co víc, časem to prostě nic neztrácí… !

Hans Zimmer - Inception (2010)  ochutnávka

Vynikající, ale určitě ne nejzábavnější Zimmerovo dílo.

Steve Jobs (Walter Isaacson, 2012)

K poslechovým zážitkům dnes patří i audioknihy a tuhle doporučuji jak fanouškům Apple produktů, tak i lidem, kteří se rádi inspirují životními osudy těch větších z nás.