Článek: Redaktorské ozvěny

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Redaktorské ozvěny - prosinec 2019

Sarapis5.1.2020

Oběma nohama už jsme sice v roce novém, neokoukaném, ale v některých ohledech ten uplynulý ještě neskončil. Například v těch ozvěnářských. Máme toho ještě dost na srdci. Dnes je to rekapitulace prosincových poslechových dojmů. Navzdory vší hektice konce roku jsme sluchovody nešetřili a kromě kil nabrali i nějaké nové poznatky o albech aktuálních i řádně prorostlých.

// Jirka D.

Raphael Weinroth-Browne - Worlds Within (2020) ochutnávka

Možná vám jméno Raphael Weinroth-Browne nic neříká a po pravdě ještě před pár týdny mi neříkalo taky nic. Jenže pak jednou v mailu přistál mail a píše milý Raphael, že ho možná neznám, ale možná taky jo, protože nahrál party pro violoncello na poslední dvě desky Leprous a taky s nimi odehrál pár koncertů živě. A taky že mi posílá svou novou sólovou desku (vyjde na konci ledna 2020), ať si ji poslechnu. A bylo to. Worlds Within je prý komplet postavená na zvuku cella s využitím různých efektů, pedálů a zesilovačů, což je dobré vědět, protože jinak se na to přijít nedá. Album samozřejmě velkoplošný ambient, komplet instrumentální, poslechové a docela dobré. Doporučují čtyři z pěti cvokařů jako bezva terapii.

Envy - The Fallen Crimson (2020) ochutnávka

Envy jsou starý páky z Japonska, co po víc než dvou dekádách pořád tlačí svou káru plnou emo-post-hardcoru-rocku dál, což je docela fajn pocit. Nová deska vyjde na Pelagic Records v únoru a celkem logicky si na žádné revoluce v přístupu k věci nepotrpí. Poslouchám ji asi měsíc a vlastně mě docela baví, i když o nějaké velké snaze vyhnout se žánrovým klišé nemůže být řeč. Ale proč ne. Pokud máte rádi třeba domácí Esazlesa, tohle by vás mohlo chytnout.

Vypsaná Fixa - Kvalita (2019) ochutnávka

Je to u mě celkem folklór, že někdo vydá desku a pokud mi ji nestrčí až pod nos, dolehne ke mně tahle informace s několikaměsíčním zpožděním. Nová Fixa vyšla v říjnu, zachytil jsem ji v prosinci, což je skoro zázračně brzo. Tentokrát poprvé jsem si nové album nekoupil hned na blind a nejdřív si ho stáhl z e-krámu Fixy a poslechl dopředu, což jsem neměl dělat, protože se mi vůbec nelíbilo. Pamatuju si první poslech, bylo mi divně. Koupil jsem si ho stejně a postupně se do něj propracovávám … a začíná mě bavit. Svou zvukovou barevností a nástrojovou nápaditostí především, ale bude toho v něm víc. Fixa si na něm docela dost dovoluje, a to mě baví.

Bigboss - Než zemřu (2019) ochutnávka

Ano, vidíte a čtete dobře. Z redakce vzešlo přání, aby novou desku Jirky V., známého jako Bigboss, napsal Jirka D., známý jako Jirka D. A tak naposlouchávám a pokud můžu dopředu prozradit, deska mi nepřijde tak tragická, jak jsem si dopředu myslel (což ale rozhodně neznamená, že se mi líbí). Ono aby bylo jasno, Bigbossovu tvorbu obecně respektuju, staré desky Root jsou naprosto v pohodě a pokud se snad na našem společném vztahu v průběhu let něco pošramotilo, nebylo to mou vinou. Ostatně jeden z posledních záseků s podpisem (mimo dalších) Bigbosse, tedy album Loupežníci od YBCA, je jeden z těch momentů, který vyvolává palčivé otázky o duševních pochodech některých zúčastněných. Ale nechme Loupežníky být, vezměme si čistý list papíru a začněme novou kapitolu. S jasnou hlavou a bez předsudků. Recenze brzy.

Fear Factory - Soul of a New Machine (1992) ochutnávka

Ať už Bigboss dopadne jakkoliv, je potřeba si spravit chuť na patře. Starou klasikou, která dneska už může působit trochu dřevně a nebo úsměvně, ale tehdy se psal rok 1992 a všechno bylo jinak. K téhle desce se vracím rád, baví mě její nekompromisní tah na branku, očividná inspirace u Ministry a hlavně je to prazáklad všeho toho dalšího, co Fear Factory udělali a vymysleli. Povinná četba, pro všecky.

// Victimer

Falkenbach - diskografie (1996-2013) ochutnávka naše recenze

Na Falkenbach jsem málem zapomněl, což by se nemělo stávat. Zrovna mistr Vratyas byl jedním z prvních, kdo mi začal dávat lekce na téma viking / epic / folk metalových vánic, tak hrdých a chytlavých. Tenkrát jsem u alba ...magni blandinn ok megintíri… úplně podlehl, nazul si kvalitní obuv a s neupřesněně odtažitým výrazem obíhal homole kolem Tišnova, kteréžto mi poskytly dokonalý azyl natruc šedi města a reálnému životu o třech směnách. Pár let mi to vydrželo. První album je takové naivní cosi s náznaky, dvojka už to rozjede na plné kule. Následovala ještě slušná záliba v Ok nefna tysvar Ty a Heralding - The Fireblade, aby pak postupně (zřejmě s uvadající aktivitou kapely) zcela vymizela. Od desek Tiurida a Asa už jsem si držel patřičný odstup, který napravuji nyní a snažím se pospojovat všechno se vším. Baví mě ta nostalgie, vrátily se mi vlasy, ubyla kila a tak. Po lese už chodím velmi spořádaně, ale co když třeba jednou s plastikovým mečem za pasem poběží ze stráně naproti nic netušícím turistům … do půl těla svlečený Victimer!?

// Jirka D.: Nedávno jsem měl stejný výlet, napříč diskografií, asi náhoda, nebo to dělá to počasí. Falkenbach jsem nikdy nehltal nějak bezhlavě, ale měl jsem je docela rád. Což platí plus mínus doteď.

// Sarapis: Já svého času dost točil Ok nefna tysvar ty. Máte pravdu, chce to utřít prach.

Ewigkeit - Starscape 2.019 (2019) ochutnávka

Aby nebylo té nostalgie málo, neodpustím si ještě jedno vzpomínání. Poté, co jsem se dostal k anglickému projektu Ewigkeit a vehementně kojen napříč alby sál z prsu starého atmosférického black metalu, již nešlo odtrhnout rety. Tato bohulibá činnost ve mě zanechala hluboké následky, se kterými se potýkám dodnes. Ač jsem se snažil pochopit postupný progres a úbytek black metalu v tvorbě projektu, stejně jsem nejvíc času strávil u znovu nahraného alba Starscape. Rozdíl mezi starou a novou verzí je patrný, ta první je jistě kouzelnější, ale ta současná mě baví prostě víc. Tím zpevněním základů a větší jistotě celkově, kvalitnějším provedením. Jinak je to stará škola, jen v novém balení. Klávesy, melodie, blackový ječák a hudební cesta někde mezi The Meads of Asphodel, starými Solefaldíky nebo možná i Covenant a Sigh. Prostě hodně atmo a přitom ne úplně blbá záležitost s plně funkčním vesmírným korábem. Šoféruje Mr. Fog.

Voyager - Colours In The Sun (2019) ochutnávka

Voyager by mohli sloužit jako ukázkový příklad, jak proměnit talent a píli až do stavu nahrání milníku vlastní tvůrčí dráhy. Za ten považuji nové album a nemyslím, že bych podlehl nějakému bludu. Colours In The Sun je z mnoha pohledů významná záležitost, ale pohledem zpět k ní vlastně přirozeně spělo. Progresivně metalové album s přesahy kamkoliv, na podnose servírovaná autorská potence a lehkost překračující zaběhlé poměry. Čert vem Leprous, sorry jako. Voyager moc fandím. Z původně epicky power metalové kapely s prog prvky se časem stala moderní družina s obrovským skladatelským přehledem. Však poslechněte sami.

// Jirka D.: Za sebe jsem ve fázi postupného oťukávání, ale už to, že jsem desku neposlal k čertu po prvním poslechu, má potenciál vyrůst. Docela se těším.

The Deathtrip - Demon Solar Totem (2019) ochutnávka

The Deathtrip představují své druhé album a zásadní je změna na postu vokálu. Aldrahna vystřídal Kvohst a v lese znovuobjevený včelín je opatřen dalším svérázným voxem patřícím mezi ty nejlepší v oboru. Jak známo, Kvohst si toho prošel víc a poslední léta byl nejčastěji viděn, jak v batikovaném negližé zdráv a Hexvessel zaujatě bylinkaří. No, nejspíš se mu zastesklo po pravém peklíčku. The Deathtrip v sobě stále mají kus starého blackmetalového trouchnivění z devadesátkových norských hvozdů, kdy se na mýtinách a mezi stromy mocně klelo, až kůra odlétavala. Musím si ale srovnat dvě věci. Jestli mi více vyhovuje debut (zatím jo) a jestli se mu druhé album dokáže aspoň vyrovnat (včetně vokálu). Nastává fáze srovnávání. Zatím totiž z nového materiálu zrovna nešílím, shledávám jej však sympatickým a poodhalujícím břízky v blízkém polesí. Aspoň tak.

Vltimas - Something Wicked Marches In (2019) ochutnávka naše recenze

S Vltimas jsem si dopřál několikaměsíční poslechovou pauzu. Jestli mi pomohla v celkovém uchopení jejich alba, to si stále nejsem jistý, protože ještě nejsem na konci. Zpočátku se nedalo zrovna říci, že by mi tohle lukrativní spojení tří významných person metalového světa bylo nějak po chuti. Jako by to všechno bylo takové moc toporné, profesorské. Perfektní po řemeslné stránce, ale chyběla mi obyčejná radost, že to šlape. Vincent pro mě nikdy nebyl ten typ borce, na kterého bych měl s rukou na ohanbí nevěřícně zírat, ale nechci se rouhat. Aby mne třeba nestihl nějaký nevysvětlitelný trest zanechávající psychické trauma. Takže… Vltimas je neskutečně silná trojka a já s ní bojuji :)

Oak - Lone (2019) ochutnávka

Zatracovat doom metal? To v žádném případě! Oak je dvojice z Portugalska a kloubí v sobě doom s death metalem a lehce funerálním odérem, aby to bylo kompletní. Label Transcending Obscurity Records mám docela v oblibě, k Oak ještě povede trnitá cesta, ale minimálně song Abomination je skvělý kousek. Zatím mi ale docela vyčuhuje… Jestli je tedy skvělým kouskem i celé album, to ukáže až čas. A možná i recenze.

Protože jsem si na konci měsíce vyčlenil něco času pro poslechově zvrácený koníček, nedá mi to, abych ještě nezmínil následující jména. Pomalu se probíjím k novým Rorcal, kteří plivli světu novou desku Muladona, kterou ještě musím pořádně projít, protože mě napřed trochu odradil zvuk. Venku je nová Vanessa - Ghost Army s trochu nešťastně načasovaným klipem, ale mě zajímá hudba a ta zní skvěle. Trochu se mi zdá, že se u vydání novinky najednou poukazuje na slabiny Antidotum, ale i to je pořád dobrá deska, to určitě je. Novinka je jiná, minimálně po stránce elektroniky zábavnější. Pak jsem si dost opakoval, blíží se vyhodnocení roku. U mě to vyhrál… to už vím, ale vracel jsem se docela poctivě. K Funereal Presence, k Mord’A’Stigmata, ke Cave In nebo k Saver a věcem z Cryo chamber například. I když to moc lidí netvrdí, byl to dobrý rok.

// Bhut

Mayhem - Daemon (2019) ochutnávka

De Mysteriis Dom Daemonas… asi tak bych to pojmenoval. Další skvělá deska od kapely, která v mých očích dosud nešlápla vedle a na každé desce přinesla naprosto výživný materiál. Zajímavé jistě je, že autorem písní (dle bookletu) většinou je Teloch, který v roce 1994 ještě nebyl hudebně činný. Perfektně totiž navázal na desku z této doby a skoro se zdá, že autorství patří stejné osobě. Ovšem samozřejmě booklet může klamat, protože papír snese všechno, že jo. Ale myslím si, že pro budoucí možné soudní procesy si tohle už kapely dobře hlídají… ale že by se Mayhem dostali do kouta jako Immortal nebo Ghost se mi věřit nechce. To jen tak nahlas uvažuji…

XavlegbmaofffassssitimiwoamndutroabcwapwaeiippohfffX - Gore 2.0 (2018) ochutnávka

K tomuhle jsem se dostal skrze ten přívětivý název. Nevím, zda se dá takové jméno skandovat na koncertech, nebo nedej bože zapamatovat, ale hudebně mě to dost překvapilo. Nejsem sice velký znalec slámového metalu, či jak se tomu slam deathu říká, ale tohle mě chytlo a musím přiznat jistou chytlavost. Je to určitě fajn, když zrovna balíte dárky… nebo Ježíšek balí…

Pustina - Předtucha nastávající zimy (2013) ochutnávka

Vynikající demo, které kdysi vyšlo pouze jako kazeta, která je bezpečně a nenávratně rozebraná. Ovšem Berry se jal hrdinského činu a tento skvost vydal na desetipalci. Paráda! Hned jsem si to koupil ještě společně s taktéž deseti palcovým výplachem Bahratal - Lágry všem. Taky osvěžující doušek hudebního peklíčka.

Dødheimsgard - Supervillain Outcast (2007) ochutnávka

Pečlivý náslech odkryje fakt, že tohle je skutečně geniální deska.

Drutty - Doba kameňa (2019) ochutnávka

Už minulá deska mě hodně oslovila a tak se nyní věnuju i té nové. Hlubší rozbor je v plánu.

Pivní putování

V poslední dnech se zdá, že na pivo není čas. Však také jde o období, kdy se to v práci hemží jedním hrdelním termínem za druhým. Přijde mi, že se spoustu lidí probudilo, aby zjistilo, že jim hoří koudel u zadku. Do toho všeho musí zavraždit kapra, setnout smrček a vykoupit dodavatele moučkového cukru a másla. Zachovat chladnou hlavu jakožto (mimo jiné funkce) hlavní logistik je pak možné jen díky tvrdé zásobě v lednici a ta naše v práci slouží spíše jako sklad lihovin, než-li jako chladnička pro úschovu nějakých trapných potravin. To je tak, když se sejdou dárky od zákazníků, takže mimo pivíčko během prosince bylo potrestáno několik lahví převážně domácích lihovin. Ale zpět k pivnímu putování, protože jsem se jaksi zapomněl ve změti slovíček, která měla být nějakým vysvětlením toho, proč jsem (zatím) vlezl jen do dvou pivovarů. Je to prosté - konzumace v domácím prostředí je pohodlná a nabízí velmi variabilní složení tekutin, co do sebe člověk zláká. A stejně jako loni, obdržel jsem i letos od manželky adventní kalendář z BeerGeeku, takže o pamlsky není nouze. Ale jak ten prosinec probíhal…

30. 11. sice není datum, které by si mohlo říkat prosincové, ale ozvěny se tvoří s mírným předstihem, aby vrchní ozvěnářský diktátor Sarapis seřadil naše myšlenky v ucelený řád. Nuže, onoho inkriminovaného dne jsem navštívil rozpuk času adventního v Brně. Jsem tvář ze Šumavy mající zkušenost s žitím v Praze a současně přežívající v nelibé a krajně nepříjemné krajině okresu Praha západ, kde jsou jen pole a pole a vedle nich sem tam pole. Nicméně Brno je město, které mám rád a kdyby nebyla rodina tak daleko a v minulosti nenastaly komplikace žádající si blízké obydlí (tehdy se ukázalo, že i 160km je kus cesty)... co jsem to chtěl? Inu, to jsme takhle trávili zmíněné datum u známých doma a v podvečer se vydali na turbomošt. Samozřejmě jsem si musel dát turbošroub (absinth + svařák, nebo něco na ten způsob) a pak medovinu a podobné radosti. Večer pak probíhal kdesi v Gorkého ulici, kde proběhla střídavá exkurze v Lucky Bastardu a Zastávce. Jenže týž den v poledne jsme společně po slušnu obědvali v Líšni, kde je jak známo pivovar...

Celkem mě pobavilo, že v jídeláku/nápojáku bylo napsáno, že pivo se čepuje, ale netočí! Což je odvěká pře, která je nesmyslná, že ano. Zkuste třeba toto video a řekněte si, kde je asi tak pravda. Na čepu toho času bylo asi devět piv, které jsem s určitou vybraností sjížděl od nejslabšího po nejsilnější. Všechno bylo v pořádku, ale za pozornost zaručeně stojí poslední položka: 14°perníček ale. Ostatní u stolu se ušklíbali nad citelnou chutí koření do perníku a podobných, ale já si na podobných volovinách ujíždím. Moc mi to chutnalo a rád na perníček vzpomínám. Advent prostě.

7. 12. přijela na návštěvu tchýně a společně s paní Bhutovou okusili kousek toho kulturního dějství. Já se obvykle divadlu nevyhýbám, ale vycítil jsem příležitost zalézti do nějakého blízkého podniku. A tak se stalo, že onen den jsme procházeli trhy na Náměstí Míru, kde mě to sralo tak neskutečně moc, že ani medovina od Levandulového Šviháka to nedokázala překrýt. Lidí je moc a někde až příliš. Divadlo Gong je co by kamenem dohodil a zbytek doplivl od někdejšího klubu Exit-us. Dámy zalezly do divadelních seslí a já se jal prolévat hrdlo v blízkých putykách. Obkroužil jsem pitoreskní vstup do Exit-usu, který již na sobě nemá sebemenší památky, že jsem se tu kdysi do šesti do rána vybavoval se Ska-Gulem a Mexičany Armada. A zamířil jsem rovnou do pivovaru Kolčavka. Do tohodle podniku jsem chodíval ještě v dobách, kdy jsem v blízkých Vysočanech bydlel a nutno říci, že se moc nezměnilo. Obsluha stále stejně příjemná (prostě si nedělají starosti: chceš chlastat a žrát - tak se chovej). Začal jsem jako obvykle od nejslabšího piva až k tomu nejzajímavějšímu. No, vynechal jsem něco, co bylo pojmenováno jako Ginger, což je zrovna ingredience, která mi s pivem souvisí velmi minimalisticky. Objednal jsem si taky nakládaný hermelín, načež na sebe obsluha začala hlásat, že “pán si dá prasečinku”. Sklenička naložených uleželých sýrů měla svým způsobem probudit v těle kus prasete, což se projevovalo až druhý den, ale v onen okamžik se jednalo o opravdu skvělou dobrotu. Ale, k tomu pivu, že jo… Takže nejlepší bylo zase to nejsilnější… tuším… což byla nakouřená třináctka tmavá. To zní dost zvláštně, když ještě vezmeme v potaz, že pivovar je v Libni, že?... No co… Kolčavce tyhle piva celkem jdou a svého času jsem měl hodně rád Mrtvého kostelníka, což byla tmavá patnáctka. Svérázná hospůdka, ale líbí se mi tu. Možná právě proto, jelikož škrobených úsměvů má člověk až po prdel dost. Chce to právě kus rázovitosti. Když pak obsluha zjistí, že jste vlastně na stejné vlně, tak jste jejich.

14. 12. jsem nebyl v žádném pivovaru, ale udržoval tradici našeho baráku v Kašperkách, která spočívá v podzimním kotlíkovém guláši. Vybráno bylo sobotní datum, které přineslo poměrně chladný vítr s mírným sněžením a zataženou oblohou. Venkovní vaření guláše v kotlíku je něco povznášejícího a náramně osvobozujícího. Pivo se sice nepije (to se leje do guláše), za to se bumbalo hodně grogu, republiky, ginu, tulamorky, džeka danielsů a já nevím co… Jestli se guláš povedl, ovšem nevím, večer jsem ho vyblil, protože toho bylo asi moc. I takové radosti přináší adventní čas.

// Garmfrost

Trinacria - Travel Now Journey Infinitely (2008) ochutnávka

Po dlouhé době jsem si vzpomněl na parádní experimenty pohanských progresáků z Enslaved a děvčat z Fe-Mail spojených v projektu Trinacria. Kdysi jsem Travel Now… hodně poslouchal a užíval si jejich cestování. Po letech musím s uznáním říct, že nezestárla ani kousek. Jen škoda (možná naštěstí), že zůstalo pouze u jediné nahrávky.

// Victimer: Tohle kdysi zvedlo bradu, super připomínka. Hlučící Enslaved, hmm...

Arkona - Age of Capricorn (2019) ochutnávka

Polská Arkona je stálicí na blackové scéně. Pokaždé je jisté, že jejich deska bude topkou. Age of Capricorn zní, jakoby ji nesložila letitá kapela, ale nažhavení mladíci. Klasický black metal nemusí být běžný nebo průměrný. Nemusí být vše konzervativní a předvídatelný. Chlapíci z Arkona nepotřebují ani technické parádičky a disharmonické anomálie. Vše hrnou po staru, avšak s moderním zvukem. Nemůžu se dočkat, až je zase uvidím na živo.

Pénitence Onirique - Vestige (2019) ochutnávka

Franouzští Pénitence Onirique bývají spojování s filozofií, esoterikou i alchymií. Hrají melodický black s různými vsuvkami jako jsou melodické vokály házející v ten moment kapelu do světa pohanství, jindy zase kloužou do death metalu a tehdy mi na mysl přichází první desky Graveworm. Vestige i přes naprosto rozdílné nálady není zmítáno neslučitelností. Drží pohromadě a moc pěkně se poslouchá. Do vyšších příček musí ještě dorůst, ale sledovat jejich postupné zlepšování, je velice zábavné.

Aosoth - Ashes of Angels (2009) ochutnávka

Pořád poslouchám III a IV,kde Aosoth dosáhli svého vrcholu. Jejich první desky jsem už pěkně dlouho neslyšel. Prakticky omylem jsem si do přehrávače mrskl Ashes of Angels a s překvapením zjistil, že nemůžu přestat s poslechem. Parádní námrd!

Muvitium - Evighetens Cirkel (2019) ochutnávka

Dagon mi napsal - zkus Muvitium, jeden z milionu projektů pána Swartadauþuze. V záplavě jeho dalších a dalších nahrávek jsem tento zazdil. Nicméně jsem vše napravil a s údivem podotýkám, že Evighetens Cirkel je opět deskou skvělou. Jak to ten chlapík dělá, nevím, ale jisté je, že se jedná o hodně dobrý tip. Takže - díky strécu!

// Ruadek

Voyager - Colours In The Sun (2019) ochutnávka

Voyager silně upgradovali svou tvorbu a vydali neskutečně hitovou desku, která přesně charakterizuje styl “epic electro progressive pop power metal”. Já bych ještě dopřidal djent a trochu těch protirytmů, vesmírnou atmosféru a úžasnou míru nadsázky a nadhledu, jaký z nich v současné době přímo tryská. Colours In The Sun totiž není deska s jedním velkým hostujícím jménem, naopak - je to deska, na které je čest si zahostovat pro kohokoli. Teď už rozhodně v první pětici mého celoročního top.

// Victimer: Velmi výživné, za poslední týdny ta nej věc, co mě potkala. Hotový elixír moderního progu pro masy, ha. Nemohu se nabažit!

Misery Loves Co. - Misery Loves Co. (1994) ochutnávka

Svého času jediná kapela, která zněla a hrála jako Fear Factory vzor Demanufacture. Ta deska za ty roky ani trochu nezestárla, stejně jako první desky FF. Nezbývá než dodat, že jsem tuhle perlu vytáhl z důvodu zcela jasného, kapela slaví návrat na scénu s novou deskou Zero, a tak je třeba připomenout si starší zářezy.

// Victimer: Ty dvě alba co tady máš úplně stačí ke štěstí :) Tohle je kult!

// Jirka D.: Já v nich spíš než FF slyším vlivy Ministry a Godflesh, ale asi je to jedno. Doba tehdy podobným deskám přála.

// Sarapis

Ray Alder - What the Water Wants (2019) ochutnávka

Hlasu Fates Warning odlehčenější hudební polštář sluší a i když skladby nepřekvapují ničím originálním, poslouchá se to velmi dobře. No, produkce je taková generická, živelnost a přirozenost nástrojů prošla tradiční kastrací, ale to je holt Inside Out. Skladby nepostrádají silné a emotivní okamžiky a kupříkladu basové linky v Crown of Thorns se asi nezbavím jinak než chirurgicky.

(DOLCH) - Feuer (2019) ochutnávka

O (DOLCH) už jsem slyšel před několika lety, ale pořádně se jim dostávám pod klobouk až teď. Hmm, Feuer je teprve (spíše se hodí říct konečně) debut. Myslel jsem, že už toho mají víc. Ale to je jedno, nahrávka zní velmi slibně. Melodie vyzývají ke skelnému zírání do blba a uhrančivý vokál navádí přímo k propasti melancholie. Trochu rock, trochu metal, žádný spěch, hodně zmaru. Feuer je první díl trilogie Feuer, Nacht & Tod, zůstávám ve střehu.

Lugubrum/Urfaust - Bradobroeders (2019) ochutnávka

Když Urfaust, tak po malých dávkách. Zatímco řadová alba bludných Holanďanů mě jaksi míjejí, jejich krátkometrážním výplodům se stavím do cesty, tu náhodou, jindy zcela záměrně. Procházení katalogu Ván Records mě zavedlo i k novému EP Bradobroeders, kde se v rámci bratrské split spolupráce poprvé setkávám i s bandou Lugubrum. Jejich příspěvku dominuje monotónnost a prznění varhan. Něco mezi zhuleným varhaníkem a hokejovou přestávkou. Urfaust jsou daleko zajímavější, i když se drží svého kopyta. Nikam nespěchají a v medovém tempu ochlazují vzduch svými pokřivenými harmoniemi. Tak jak to mám rád.

// Bodin

Cult of Erinyes - Æstivation (2019) ochutnávka

Belgická blacmetalová bruska přichází po dvou letech s naprosto výbornou deskou, která mi sedla hned prvním poslechem. Nekompromisní bezohledná jízda bez žádných zbytečných příkras.

Napalm Death - Scum (1987) ochutnávka

Klasika žánru, ke které se rád vracím.

Tormentor - Anno Daemoni: Hungarian Black Metal Night (2019) ochutnávka

Živý záznam loňského koncertu z maďarské Budapešti s výborným Attilou Csiharem za mikrofónem.

Fen - The Dead Light (2019) ochutnávka

Pro Fen mám slabost, jejich prvotinu teprve pomalu vstřebávám, ale vypadá to na velice dobrou desku.

// Jirka D.: Novinku poslouchám taky, ale po pravdě pro mě FEN už ztratili kouzlo, které měli s deskou Epoch.

Officium Triste - The Death of Gaia (2019) ochutnávka

Holandští Officium Triste jsou zpátky a po šesti letech vydali naprosto nádherné album, které musí potěšit všechny přiznivce death/doomové komunity.

// Symptom

The End Of The F***ing World (2017, Jonathan Entwistle) ochutnávka