Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Six Degrees of Separation - Old Dogs (2020)  naše recenze vč. ochutnávky

Na prvním místě česká deska, navíc metal, který už nějaký ten pátek nevyhledávám. Přesto si tohle album užívám, a to tak že hodně. SDOS hrají skvěle, skvěle skládají, všechno funguje, album má spád a výbornou energii - prostě radost poslouchat. 

Tau Cross - Messengers of Deception (2020)  naše recenze vč. ochutnávky

Vydání třetí desky Tau Cross se zapíše do historie, protože aby Relapse stahovali již rozeslané desky a tyto všechny zničili, to tu nejspíš ještě nebylo. Po roce dal The Baron dohromady novou sestavu, která mu prchla ze stejného důvodu, jako u Relapse ničili desky, album znovu nahrál a výsledek je venku. A bohužel jde zatím o nejslabší článek diskografie Tau Cross, což je velká škoda. 

Brant Bjork - Brant Bjork (2020)  naše recenze vč. ochutnávky

Při rekapitulaci toho, co se mi letos líbilo, jsem opět vytáhl tuhle desku Branta Bjorka, která v čase mezi recenzí a dnešním psaním dorazila z Itálie ve dvanáctipalcovém provedení a právě se otáčí na gramci. Její kouzlo je v naprosté jednoduchosti a přirozenosti, s čímž jde ruku v ruce uvěřitelnost a taková ta skromnost, která u někoho přichází s věkem a zkušenostmi. A u někoho ne, tak to někdy chodí. 

Ty Segall - Sleeper (2013)  ochutnávka

Po neslaném nemastném dojmu z letošních Fuzz návrat k sólové tvorbě Ty Segalla a jeho trochu netypické desce Sleeper. Netypická je v tom, že většinou jde jen o Segalla písničkáře, tedy akustická kytara, zpěv (nebo něco na ten způsob) a šmitec. Poslech je taková celkem pohodička před spaním. Prostě Sleeper.

Voyager - Colours in the Sun (2019)  naše recenze vč. ochutnávky

Pokud bych měl říct jednu desku z roku 2019, která se u mě uhnízdila fakt pevně, tak to bude takhle parta Austrálie a jejich Colours in the Sun. Neskutečná pecka a čirá radost z poslechu.

// Victimer

Abigor - Totschläger (A Saintslayer's Songbook) (2020)  ochutnávka

Nové Abigor pod stromek, to si nechám líbit. Ke kapele mám až posvátnou úctu. Co deska, to velké studium a nakonec taky velká kvalita, prakticky pořád a opakovaně. Abigor své odcizené umění dokáží velmi nepěkně tvarovat, takže se vždy dočkám trochu jiné varianty jejich zla. Po profesorsky primitivní zastávce Höllenzwang (Chronicles of Perdition) přišla kapela se vzdušnější a symfoničtější novinkou. Abigor jsou black art! Vysoká škola temného učení. A je to zase velká věc, Totschläger se začíná rozpínat v mysli, správně účinkovat… Když o tom tak přemýšlím, co chtít od blacku víc, než kapely jako Abigor, že...?

Contrastic - Mamun (2020)  ochutnávka

Tomu říkám velké a příjemné překvapení na konec roku, elektro grindová kultovka Contrastic se vrátila z odpočinku. Dvacet let od debutu, pak ještě rychlá sledovačka jejich krátkých záseků a najednou… Mamun. První veřejná věc Na Márách mi slušně pocuchala chuťové pohárky a teď už si jedu celou desku. Contrastic to hrnou pořád dál, nic je nesvazuje a nabrané zkušenosti jsou jim jenom ku prospěchu. Nadhled, nadstylovost a neředěná experimentální hladinka posílající kapelu dál od ostatních. Pokud to Contrastic pořád baví a dokopou se k vydání alba, je to událost. Vedle Pigsty letos nejvíc v ranku death/grind. Taky proto, že nejen death/grindem jsou tyhle prasárny krmeny.

Grayceon - Mothers Weavers Vultures (2020)  ochutnávka

Ke Grayceon a jejich příjemně zašpiněnému doomíku s cellem se vracím rád. Album IV mi hezky sedlo a mít zase možnost si dát tuhle nakřáplou skořápku emocí ve stylu Giant Squit, Squalus nebo Subrosa, to se vždycky hodí. Aspoň mně po jisté době určitě ano. Stylově se nic nemění, kapela se dál snaží spojit krásu s bahýnkem a pokukovat při tom výš a dál, než je běžné. Tady půjde jen o to, jak desku pojmout a vzít za svou. Bude to ale příjemná činnost, to vím jistě. Vlastně už je...

Wake - Devouring Ruin (2020)  ochutnávka

Poslední albová zastávka Wake je už trochu zapadaná prachem a do recenze se mi už nechce, ale je škoda, že jsme Devouring Ruin během roku neprobrali. V době vydání jsem se jí věnoval jen zběžně, až postupem času jsem ji protáčel mnohem častěji a nakonec se z ní stala jedna z nejnašlapanějších záležitostí tohoto roku. Nejvyšší čas bilancovat! Uvažoval jsem, jak moc se mi líbil volnější masakr Ulcerate, až mi jeho význam sklouzl někam za hranu a už jsem se k němu nevracel. Acherontas, Aversio Humanitatis a ještě pár dalších, které bych letos mohl posadit na trůn metalové zhoubnosti. Nemůžu je jen tak obejít, ale Devouring Ruin má ze všech výše jmenovaných nejširší pole obludnosti. Tak co teď? Je to stejně death/black jako post metal, metalcore, nebo jakýsi hybrid jménem death-djent, haha. 

Morbid Fancy - Sepulchral Serenade (2020)  ochutnávka

Nedávno vyzpovídaný Ryby a jeho label Aliens productions mi poslali pěkných pár vzorků z jejich dílny. Vedle příjemně hlučného projektu Human Vault, EPka Disharmony, 2CD kompilace spřízněných duší (naprosto ideální společník k psaní a vkládání :)) a také remixů Frontier Guard, je to v neposlední řadě vykopaná stará EBM úderka Morbid Fancy. Materiál, který byl nahrán už v roce 1994 a nikdy nespatřil světlo světa. Až teď na konci roku 2020. Tahle temně plazivá elektronika má pořád co říct a kdybych neměl info, že jde o starý matroš, klidně bych věřil, že jde o novinku v old school rytmech. Inu, proč ne. Snad se od Morbid Fancy skutečně nového alba ještě dočkáme, byl bych rád.

The Deviant - Rotting Dreams Of Carrion (2020)  ochutnávka

Dolgar, deviant z Gehenny nelpí jen na lůně pekelném, ale váže smyčku svým obětem v rámci své deviace. Je to od něj velmi pozorné. Takováto oběť (Victimer) se pak může oddávat dlouhému snění, dobře ukryta tělesně chátrat, až se z ní stane mršina. The Deviant jsou dravci. Svůj čas strávený ve společnosti debutu Ravenous Deathworship si dobře pamatuji, proto jsem byl zvědav, s čím se úderka po letech vytasila. Dolgarův skřehot poznám už z dálky, leckteré postupy také. U The Deviant to není o progresu a nečekaných řešeních, tady je to o soundu, chladné primitivnosti, armádnosti a přischlé krvi na rukávech. Skákat dva metry nebudu, ale určitě se s devianty ještě rád sejdu. 

// Sorgh: No vida, Dolgar do toho stále buší. O “deviantech” jsem neměl ani tušení, takže tohle album je pro mě milým překvapením. Ano, nejde o nic mimořádného, ale náladičku to vyspraví.

Prometheus - Resonant Echoes from Cosmos of Old (2020)  ochutnávka

K řeckým titánům Prometheus se psanou formou vrátím co nevidět, nerad bych jejich aktuální dílo opomenul. Kosmické ozvěny rezonují mým uším bez větších problémů, asi proto, že tihle surovci ve skutečnosti zas tak suroví nejsou. Prometheus to sice sypou bez pardonu, ale pod jejich syrovou konstrukcí probleskuje atmosféra a evidentní sklon k melodiím. Mlha je hustá, ale hvězdy na noční obloze lze spatřit i přes její objetí. O řeckých metalistech mám letos celkově jenom dobré mínění, asi si tam v létě zajedu na dovolenou zapálit nějakou významnou památku. Na památku.

// Bhut

Z různých koutů se do uší sype Vašík Neckář nadávající posluchačům do potratů. Hrajou to i v místním rozhlase, z toho by jeden potratil. ...jedu domů, potrati...

The Corona Lantern - Certa Omnibus Hora (2020)  ochutnávka

Neuvěřitelná šleha. Užívám si to každou vteřinou. Více dojmů bude v chystané recenzi. Do čerta antabus kopec. 

// Sorgh: Oproti debutu cítím zklamání. Kapela propadla kouzlu monotónnosti a přináší málo podnětů. Asi to bude záměr, ale já ho oželím.

// Jirka D.: Je to jeden z mých restů, který chci co nejdřív dohnat. Zatím z okolí slyším spíše chválu, tak jsem zvědav.

Priessnitz - Nebel (1992)  ochutnávka

Druhá deska, která už není tak goticky utrápená jako její předchůdce. Přesto v sobě nějaké to kouzlo nese, které by vám jistě nejlépe dovedl popsat milovník Jeseníků - Victimer. 

Forgotten Silence - Bya Bamahe Neem EP (2004)  ochutnávka

Nová knížka je doma (stejně jako komplet diskografie, kromě 3 splitek) a tak nějak jsem si vzpomněl na dávno zapadlou nahrávku, která mě svého času neskutečně bavila. A ta síla je tam pořád. Je jen málo kapel, co dokážou odnést poslech do orientu. Tohle je jedna z takových nahrávek a klenot tuzemské scény.

// Jirka D.: Je to moc fajn deska, netradiční, pohodová. Mám ji doma navíc v tom krásném digipaku z Epidemie, takže dvojnásobná radost.

Tiamat - Wildhoney (1994)  ochutnávka

Vzhledem k předchozímu výčtu kapel si nálada vyžádala tento počin, který snad nemusím nijak komentovat. Čas adventu byl hned mocnější s poslechem něčeho takového. 

// Sorgh: Ano, netřeba komentářů. Proto musím připomenout, že jde o naprostý kult.

// Sarapis: K albu jsem našel cestu až v době, kdy o jeho legendě bylo dávno rozhodnuto, proto jen decentně a zbytečně hlásím, že je to všechno pravda.

// Garmfrost

Abigor - Totschläger (A Saintslayer's Songbook) (2020)  ochutnávka

K Abigor mám komplikovanější vztah než kolega Vic. Doposud bezvýhradně miluju Supreme Immortal Art nebo EP Shockwave 666. Nahrávky posledních deseti let mám rád na střídačku. Leytmotif Luzifer je pecka, splitko s Nightbringer atd. je nic moc, předchozí řadovka Höllenzwang mě vlastně taky zrovna neoslovila, ale letošní předvánoční nadílka Totschläger je deska jako víno. Nemůžu se od ní odtrhnout. Líbí se mi, že se částečně obrací k symfonickému atmosféričnu, lehce i k osobité avantgardě a přitom je neskutečně nasypaná. Borci svému řemeslu rozumí, nástroje ovládají s přehledem a třeba i obyčejnému riffu dodají hvězdný lesk. Pecka věc!

Ondskapt - Grimoire Ordo Devus (2020)  ochutnávka

Už jsem ani nedoufal, že se dočkám nové desky švédských mágů Ondskapt. A je to tu! Grimoire Ordo Devus nahrála opět pozměněná sestava. Jen starý démon Acerbus zůstal. Díky jeho tvůrčímu rukopisu je pořád poznat původní tvář kapely, která se sice posunula fest, ale základní gró je stejné. Co tedy čekat? Výpravné kompozice, dusnou a temnou atmosféru, svižné tempo a charakteristické melodie. Postrádám ďábelskost starých desek, ale ta je nahrazena podmanivými nápady a nepoměrně zajímavějším zvukem. Možná bych se i obešel bez jedné či dvou skladeb. Tím pádem by se zkrátila hodinová stopáž, kterou si myslím, Ondskapt nenaplňují na sto procent. Ale ani tohle mi nepřekáží, abych Grimoire Ordo Devus nehltal i s navijákem. Návratové album Ondskapt pro mě představuje jednu z nejzásadnějších nahrávek roku 2020.

Deathspawn - Reverendus (2020)  ochutnávka

Reverendus je debutem mladé polské bandy Deathspawn. Její členové jsou velice činní v tamních seskupeních. Nejvýrazněji se zřejmě jeví bubeník Krzysztof Klingbein, který se mimo jiné objevil i koncertní sestavě samotných Vader. Styl Deathspawn ovšem tuto legendu v ničem nepřipomíná. Kapela se vzhlédla mnohem víc v zámořské scéně technicky brutálních surovostí. A právě takové je i album Reverendus. Technické, surové s hlubokým growlem v čele. Brutální jízdou sem tam problesknou melodické vyhrávky, ale nepřehání se s nimi. Album zůstává fest tvrdé. 

Sodom - Genesis XIX (2020)  ochutnávka

Na tvorbu Sodom lze nahlížet jako na dávno vyčuchlou a před dávnými časy vyvřelou, nebo si bez výhrad užívat její pravověrnost a sakra dobrou divokost. Genesis XIX je přesně takový thrash jak si představuju, aby vypadal. Mám sto chutí navlíknout starou džísku s nášivkami a vyrazit pogovat do kotle na pořádný koncert. Půjdu leda tak do p.dele, takže si s úsměvem zapařím doma u přehrávače v papučích a lahváčem. Sodom!

Nocte Obducta - Irrlicht (Es schlägt dem Mond ein kaltes Herz) (2020)  ochutnávka

Rovněž k Nocte Obducta mám komplikovaný vztah. Některé desky jsou, jak se říká, k sežrání a jiné naopak divné a nudné. Poslední dobou hlavně nudné. Proto jsem novinku nevyhlížel s takovou radostí a chutí jako kdysi. A ejhle! Album se hned od prvního zahalekání krásně vybarvilo. Avantgarda příjemně koresponduje s přímočarým blackem. Složitost s jednoduchostí. Sestava je pořád stejná, ale zřejmě došlo k prudkému políbení nejednou múzou, protože Irrlicht zní zcela novátorsky a krásně čerstvě. Radost poslouchat.

// Sarapis

Sodom - Genesis XIX (2020)  ochutnávka

Nová deska Sodom mě asi bude nějaký čas bavit. Energie nahrávky prýští hlavně z nabušených bicích, občasných skočných záblesků drtivého punku a jedovatého klení mistra Toma. Nelze mluvit o zázraku, o probuzení starého šílenství a neučesanosti dávných alb už vůbec ne, ale jednou za čas taková dávka sodomáckého thrashe přijde k duhu. 

Them - Return to Hemmersmoor (2020)  ochutnávka

Třetí album bývalého revivalu Kinga Diamonda je zase o kus dál než předchůdce. Produkce je vypiplanější, refrény jsou mocnější, skladby jsou tvrdší. Na druhou stranu je tady ale pořád ten stejný příběh, jehož scénické ztvárnění už vykazuje známky těžké únavy. Na Return to Hemmersmoor narazili Them na práh svých možností. Kosti, které vyvařují, už neuvolňují žádnou chuť. Chtělo by to otočit list a zkusit něco nového, svěžího.

Wreck of the Hesperus - The Sunken Threshold (2006)  ochutnávka

Debut The Sunken Threshold je doom metalová špína za nehty jak má být. Zatuchlý vzduch se líně vlní sklepní zkušebnou, kde vlhkost a mikroorganismy vesele škodí nástrojům a plicím irských samorostů, kteří zasyrova tesají své zvrhlosti do kamenných stěn. Jejich hudba je dusivá jako chlupatá deka vytažená z kontejneru. Tento měsíc jsem měl štěstí, vytáhl jsem si dobře.

Accept - Eat the Heat (1989)  ochutnávka

Když jsem na albu Death Row (1994) zaslechl šlágr Generation Clash přezpívaný Udem, hned mě to nasměrovalo k nahrávce, která tento song obsahuje původně. Jak známo, Udo byl tehdy hlavně U.D.O. a v Accept se kvůli tomu zjevil Američan David Reece, kterého ne všichni zcela acceptovali. Eat the Heat jako takové ale nedopadlo zle a Reece si ostudu neuřízl, i když se tato kapitola v kariéře kapely neglorifikuje. Dobytí amerického trhu nevyšlo, naštěstí album plné dobrých skladeb zůstalo. Slyším tam víc judasovské Turbo než Accept, z dnešního pohledu je to ale jedno a paradoxně si cením toho, že Accept uměli znít trochu jinak. Ať už byly jejich tehdejší pohnutky jakékoliv.

// Sorgh

Ulcerate - Stare Into Death And Be Still (2020)  ochutnávka  naše recenze

Dying Fetus - Wrong One to Fuck With (2017)  ochutnávka

Krásný masakr made in USA. Dying Fetus mám rád, hrají stylem, který není nutné sáhodlouze studovat a člověk ho okamžitě pochopí. Takový odpočinek to je. 

Elbe - Eschatology (2020)  ochutnávka  naše recenze

Vrchol konce roku, s Elbe naprosto souzním a plynu jako zvedající se mlhy po úbočí vlhkých strání. A abych se nerozplynul, tak dávám následující...

...Melancholy Pessimism - Democracy War Crusade (2019)  ochutnávka

Kapela honosící se tímto skvělým názvem patří ke stříbru rodinného grindu. Nebo naopak? To je jedno. Melancholy Pessimism loni po dlouhých letech vydali nové album a je to opeth mazec. Rozplizlé pomezí deathu a grindu, blíže k deathu, dále od grindu. Pro ty co ví a chtějí.

// Lomikar

Yeah Yeah Yeahs - Show Your Bones (2006)  ochutnávka

Jenom jsem se musel zase na chvíli zastavit, abych si zkontroloval, že Karen O má stále nejpřitažlivější hlas od vzniku… inu hlasu. A všechno bylo jako obvykle v pořádku. 

Schwarzprior - Schwarzprior (2014)  ochutnávka  naše recenze

I po těch šesti letech se stále jedná v našich luzích o dost ojedinělý putování po vlnách temné elektroniky. Celá ta atmosféra špatného tripu v zarezlých, popelem zčernalých kulisách svůj ostravský původ prostě nesetře. Frontmanovi Tomáši Motalovi nyní vychází komiksové sešity pod názvem Traum, které svým stylem a tématy s tvorbou kapely velmi souzní a já je velmi doporučuji.

Killing Joke - Pylon (2015)  ochutnávka  naše recenze

Takto alba kapel, které jsou na scéně již 35 let zkrátka nezní. Pylon je důkaz naprosté skladatelské suverenity, kterou ale stále skládají rozhněvané, nespokojené hlavy a díky tomu jsou Killing Joke stejně relevantní dnes jako před desítkami let. Koneckonců, když stále na jejich koncertech v kotli hází šedivou hlavou padesátníci a zároveň zelenými číry dvacetiletí pankáči, lze to použít jako takový ten okřídlený důkaz místo slibů.  

The Ocean - Pelagial (2013)  ochutnávka  naše recenze

Petr Muk tímhle albem překvapil… ok skvělej fór, já vim, že jste ho ještě neslyšeli. Přiznám se, že mě trochu nesedí ta progová nabubřelost, která zde kulminuje potřebou dopřát album posluchači hned dvakrát, totiž s vokálem a pak to samé instrumentálně. Nějak se v tom pak motá ta hudební vize - to se kapela nedokáže rozhodnout, co v něm máme hledat? Nebo má pocit, že hudební složku natolik vybombili, že by některé její nuance mohly uniknout posluchači, který by se soustředil na onen zpěv? Či nám poskytuje pohodlnější možnost tahat z ní samply? Tahle dosebezahleděnost je přitom docela zbytečná, protože celá deska je jinak slušnej kumšt. 

Terry Scott Taylor - Imaginarium: Songs From the Neverhood (2000)  ochutnávka

Bláznivé eskapády plastelínového nešiky, doprovázené eklekticky střeštěným soundtrackem, která zní místy jak kdyby někdo zjistil, že umí hrát z nějakého důvodu na všechny nástroje najednou a začal hned skládat muziku.

// Symptom 

Zrní - Soundtrack ke konci světa (2012)  ochutnávka

Alternativně rocková klasika z Kladna.

Cities Last Broadcast - The Humming Tapes (2016)  ochutnávka  naše recenze

Pär Boström a jeho hypnotický příspěvek žánru temného ambientu.

Deafheaven - Sunbather (2013)  ochutnávka  naše recenze

Blackgaze amerického střihu.

Arctic Monkeys - Suck It And See (2011)   ochutnávka

Chytlavý indie-rock z Anglie.

Šlachta - Třicet let pod přísahou (2020, Josef Klíma)  ochutnávka

Organizovaný zločin očima Roberta Šlachty.