Článek: Redaktorské ozvěny

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Redaktorské ozvěny - srpen 2019

Sarapis8.9.2019

S letními radovánkami je pro tuto sezónu ámen, tak si alespoň připomeňme, co jsme při nich poslouchali a co to v nás zanechalo.

// Jirka D.

Abyssal - A Beacon in the Husk (2019) ochutnávka

Na stránkách vydavatele jsem se dočetl, že nová deska Abyssal je jejich the most colossal and ambitious, a i když neznám zpaměti jejich diskografii a srovnávat nemůžu, zaujalo mě to. Zaujalo mě to stejně jako deska, která zapadá do současného trendu disharmockých nekomfortních zlých nahrávek, s nimiž nám nemá být dobře, ale které v nás mají dost možná probudit něco, co jsme mysleli, že v sobě ani nemáme. Anebo vyvolat těžký trans při poslechu, že vypínáme svět s blbou náladou a naplno se hroužíme do hustých a smrdutých vod duševní očisty skrze hudbu. Ať už je to jakkoliv, desky jako A Beacon in the Husk tuhle schopnost mají.

// Victimer: Abyssal to v sobě opravdu mají. Musím se k nim znovu a intenzivněji vrátit, nějak mi ta deska propadla mezi ostatními. Chtělo by to očistně ultra temnou recenzi.

Slipknot - We Are Not Your Kind (2019) ochutnávka

Musím trochu zapátrat v paměti, co se mě dřív na téhle kapele líbilo, protože s novou desku se buď zásadně změnil můj vkus, nebo se zásadně proměnili Slipknot. Případně kombinace obojího. Každopádní první dojmy (= několik poslechů) jsou zatím tristní, velko-chorály nezabírají, nové masky taky ne, desítky milionů zhlédnutí na youtube taky ne. Místy mám svrbění jak z posledních Ghost, tedy divadýlko pro děti, ale na rozdíl od Slipknot z těch Ghost aspoň cítím cosi jako humor a nadhled ve smyslu “já vím, že hraju kýč, ale stejně vám ho prodám”. Slipknot to nejspíš myslí vážně.

// Victimer: No zatím dost hrůza. A to jsem si myslel, že jsem aspoň z části ze stejného masa jako Slipknot. Nechytám se, všechno je takové plytké, uhlazené a když už, tak falešně energické. Je to zklamání.
// Bhut: Se Slipknot jsem skončil po desce Vol.3, pak už mi to nedalo tolik, co dřív a současnost mi přijde smutná.

Inter Arma - Sulphur English (2019) ochutnávka naše recenze

Inter Arma mají schopnost svého posluchače pohlit a nepustit, což se v mém případě děje poměrně zřídka, ale když už se tak stane, má to smysl.

Ty Segall - First Taste (2019) ochutnávka naše recenze

Ty Segall má novou desku. Tuhle větu bych si mohl někde uložit, ať ji nemusím psát pořád dokola; vyplatilo by se to. First Taste jako novinka nevím-už-kolikátá v pořadí zatím nepřesvědčuje, což jsem si ale o té minulé myslel nejdřív taky. Dospělo to k totálnímu obratu a závěru, že Freedom’s Goblin je zatím to nejlepší, co Segall pod svým vlastním jménem udělal. U aktuální nahrávky mám pocit, že k ničemu takovému nedojde, zatím mi přijde příliš obyčejná a vyčerpaná předchozím vypětím. Což znamená, že si ji stejně koupím, jen ji asi nebudu poslouchat tak často.

Iamthemorning - The Bell (2019) ochutnávka

Starší desku Lighthouse (2016) tohoto zajímavého dua jsem si celkem užíval, do té nové se zatím neumím zaposlouchat. Přitom obsahuje prakticky totožnou komorní hudbu tvořenou především dívčím zpěvem a pianem, která víc než k uváděnému prog rocku má blíž ke klasice. Ať je to ale jak chce, tentokrát se nemůžeme potkat.

Neurosis - Souls at Zero (1992) ochutnávka

Na tomhle albu se po předchozích dvou začaly dít věci a zrodil se zvuk Neurosis tak, jak je známe z následných let a nahrávek. Skoro bych řekl, že jde o povinnou desku pro všechny, kteří mají rádi kombinaci metalu a hardcoru, hledají kořeny post-metalu, sludge nebo jak to všechno chcete nazývat. Pramen všeho dalšího vyvěrá právě tady.

Tool - Fear Inoculum (2019) ochutnávka

Dočkali jsme se, nová deska Tool je na světě. Že by mě ale posadila hned od počátku na zadek, to se jaksi nestalo a její poslech je zatím taková obezřetná, opatrná seznamovaná, v níž se sem tam zableskne něco dobrého a pak sem tam si říkám, že tohle ne. Bude to na dlouho, to je jisté a stejně tak mám dojem, že dřívější Tool-euforie zůstane jako milá vzpomínka na dobu, kdy jsme byli mladí a krásní. V téhle době ani nová deska Tool nemá na růžích ustláno.

// Victimer: Asi to tak bude. Fear Inoculum poslední dny poslouchám ze všech desek nejvíc, prakticky o nic moc se neopírám, protože to prozatím neumím, ale zároveň jsem unešen z toho, jak je vše detailně propracované a jak hladce a citlivě to klouže k mému nenasytnému uchu. Bezesporu nejočekávanější nahrávka roku, ke které bude třeba dlouhé cesty i míry správného pochopení.

// Victimer

The Body & Uniform - Everything That Dies Someday Comes Back (2019) ochutnávka

Druhá kooperace, druhá šance jak nebýt příliš v normálu, experimentovat, ničit běžný standard a hudební chápaní a přitom docela šikovně povyšovat bahenní hluk do roviny poslouchatelnosti. Pro tyhle ejakuláty je v domě hodného strýčka Victimera vždy dost místa. I když je tu stejně tak šíleně moc prostoru na to být jiný, lepší.

The Devil & The Universe - Endgame 69 (2019) ochutnávka

Rok 1969 jako symbol doby, kdy to dost vřelo, hipíci kulminovali, barvičky barvily a dost často se to vymykalo kontrole. Mám rád, když se jinak většinou uzavřené temné spolky dovedou bavit. A to se na albu Endgame 69 The Devil & The Universe určitě dovedou. Jaké to dobrodružné vyšlápnutí z příliš fádní mlhoviny předešlé desky Folk Horror.

Halshug - Drøm (2019) ochutnávka

Punk, hardcore a kus temnoty. Tak vidím a slyším nové album dánských břídáků Halshug. Na jednu stranu je v nich pořád dost revoltujících floutků a jejich zelených kemrů po chodníku, ale taky je tu čas na pár nocí o samotě a pocit, že nejen útokem vše vyřešíš. Možná ještě o kousek víc temných vizí a jsem ochoten vzít je definitivně na milost. Punk v mém případě jen výjimečně, ale tady rozhodně ano.

Wormlust / Skáphe - Kosmíkur Hryllingur (2019) ochutnávka

Pro zhoubné umění Skáphe jsem našel pochopení v rámci poslechu jejich druhého alba Skáphe², kdy jsem se utvrdil, že není radno se s touto cháskou sloučit v jeden celek, neb by to mohlo zavánět psychickým traumatem. Wormlust však neposlechl(i). Taky proč by zrovna on, kdo tvoří tak nevábně hymnickou blackmetalovou hmotu, měl polevit a nevydat se spojit v jedno psychedelicky povýšené odpadní dobrodružství. Hnusáci!

// Bhut: Tyhlety chorý věcí jsou tak líbezný, že je musíte buď milovat nebo nechápat. Já jsem nějak zjistil, že mě “normální” metaly přestávají oslovovat, takže pak jsou tyhle podivnosti na vyšších místech oblíbenosti.

Ensorcelor - Urarctica Begins (2010) ochutnávka

K této špinavě doomové flákotě jsem se dostal ještě za časů Mortem zine. Tohle já rád. A pořád. Zaplivaný doom metal, bahno po kolena každého ze členů kapely a místo stojanu na mikrofon kus kmene stromu. Dlouhé, oplzlé songy, plné zatracení a špíny. Anglická doom metalová šlechta by musela poblinkat všechny svoje kapesníky, které kdysi zkrápěly slzy. Na ně již není místo. Tenhle doom nepláče, zlobí se a nadává. Mám ho rád. Jsem Čech. Líný a nasraný.

Z dalších kapel a alb musím zmínit nové Tool - viz komentář u Jirky, začínám s novými KoRn, vracím se ke Cult Of Luna (Mariner), k dälek (Asphalt For Eden), pokoj na cestách mi nedají vždycky skvělí Audioslave, ozval se hlučící Hastur a jeho Semai, novou desku vydali kdysi božští Disillusion a když je nejhůř, z bryndy vždycky zaručeně vytáhnou Akercocke (Choronzon). Jinak proběhlo také něco málo black metalu na téma Impavida a Oculus Vacui.

// Bhut

Abyssal - A Beacon in the Husk (2019) ochutnávka

Minulou desku považuji za skvost a ta letošní zatím pozvolna roste. Uvidíme, co s sebou její návyky v uších přinesou. Třeba si o ní ještě povíme něco ve velkém.

Massive Attack - Mezzanine (1998) ochutnávka

Tohle je bomba, zvláště, když jste doma sami a můžete si dovolit posunout volume trochu víc. Hned ten úvodní song mě vždycky rozebere. Fakt bomba.

Faith No More - King For A Day… Fool For A Lifetime (1995) ochutnávka

Na jisté oslavě se kamarád dožadoval, ať pustím něco od Faith No More. Třeba Angel Dust, že ho má nejraději, ale já na to, že mám radši tuhle desku a sebestředně jsem pustil právě ji. Můžou za to kolegové z redakce, kteří ji snad na každém srazu vytáhnou a přehrají. Jsem v tom nevinně. Ale rád se k té muzice vracím, to nemůžu popřít.

// Jirka D.: Pro mě klasika a povinná literatura.

Tool - Fear Inoculum (2019) ochutnávka

Zatím první dva poslechy a celkem se nudím. Asi na to potřebuji větší soustředění, klid a třeba další digipak s brejličkami, abych se nějak dokázal zabavit. Takhle bez většího studování můžu říct, že je to nejslabší deska (z pěti), ovšem jedním dechem říkám, že je to prvotní dojem, který u Tool neznamená finiš. Třeba to ještě poroste, zbraně do obilí neházím.

// Jirka D.: Tyhle rozpačité pocity jsou nejspíš na místě, mám to podobně, i když jak píšu, tohle album bude chtít čas.

The Cranberries - In The End (2019) ochutnávka

Pořád si hraju s myšlenkou napsat recenzi na tuhle nahrávku, protože je na 99,99% poslední. Ty okolnosti jsou důležité pro její vnímání, nicméně víme, že písně vznikaly dříve, než si zpěvačka vzala život. Po starší Roses rozhodně lepší věc. Roses mi nějak nesedla, kdežto In The End svou melancholií dává hezky vzpomenout na ta první alba, která byla tak perfektní. Jak říkám, třeba ještě nějaká recenze bude… kdo ví...

// Jirka D.: Toto mi úplně uniklo, se smrtí Dolores jsem všechno nové dění prostě přestal sledovat.

Darkthrone - Hate Them (2003) ochutnávka naše recenze

Strýko Victimer sepsal vzpomínkovou recku a společně s tím, že jsem se v oné době zabýval tou aktuální, vznikla ve mě neutuchající touha opět se ponořit do nejsvětějšího black metalu. A tak se stalo, že jsem jeden večer při velmi hlasitém poslechu projel kulty A Blaze In The Northern Sky, Under A Funeral Moon, Transilvanian Hunger a Panzerfaust. Tohle je prostě nedostižná kapela s několika učebnicemi žánru ve svém katalogu. Hate Them je sice jinde, ale ten bezbřehý nihilismus, který na té desce panuje je prostě uhrančivý. Skvost!

Pivní putování

Nejprve jsem chtěl přinést pár poznatků ze Slovinska, ale v pivovaře jako takovém jsem tam nebyl, takže tuto záležitost ladně přejdu a jen lehounce upozorním na to, že pivovar Lintvern je hodně v pohodě. Ochutnával jsem jej v Bohinjské Bistrici (Gostilnica Štrudl), takže doporučuji.

// Sarapis: Hele, já v té zemi byl taky a překvapilo mě, že veliko točeno Laško je vlastně úplně v pohodě pití. Z minulosti si to pamatuju jako takovou euronouzi na žízeň, ale je fakt, že jsem to kdysi měl jen v plechu nebo jako lahváč. Letos mě zachutnalo, určitě lepší než druhý velký slovinský pivovar Union (ten jejich ležák je na mě moc sladký). A pivovar Lintvern? Sáhl jsem jen po lahvi s pivem Jezernik, což měl být summer ale a asi i byl, jenže já jsem zvyklý na charakteristickou "svrchní" chuť, která mu chyběla. Jen tak pro srandu, sehnal jsem ho taky v Bohinjské Bistrici. A aby toho nebylo málo, seděl jsem i ve stejné knajpě, hehe. Tak co, Bhute, dal sis taky to jejich uzený s křenem?

V naší zemi jsem naopak nově zkoumal Blatnou, kde po prohlídce zámku bylo zapotřebí zakotvit i v místním pivovaře. Jenže ten ukázal zavřené dveře (sobota okolo 17. hod.), takže byla zvolena náhrada v podobě místní cukrárny (nedaleko zámku), kde tohle pivo mají také na čepu a zároveň nabízí i nějakou tu lahvinku místního lihovaru. Takže Blatenský Kohout neunikl a v příjemném prostředí jsem zkusil desítku, jedenáctku a polotmavou dvanáctku. Klasické styly, které byly fajn. Dobře se to pilo, nic špatného se nedělo.

Nedaleká obec Březnice v sobě ukrývá pivovar Herold, který můžete znát i z větších obchodních řetězců, kde se tu a tam v regálu usměje. Přímo v pivovaře jsem nebyl, ale jedenáctku i dvanáctku jsem vyzkoušel v blízkém šenku Špejchar. Tady je to takové to typické starodávno, které můžete znát z návštěvy třeba Chodovaru, Českého Krumlova (dříve Eggenberg) apod. Plusy jsou holky v lokále, co se umí otáčet a mají hezké úsměvy. Minusy - platíte pak chlapovi, takže hranice dýška je o to nižší. Herold je klasické pivo, co neurazí, ale nedokáže rozvibrovat nějaký echtovní zážitek.

Jakožto horlivý milovník Cimrmanovy tvorby a jeho odkazu, nemohl jsem při lehounké návštěvě Jizerských hor minout pivovar U Čápa, který je mistrovi velmi nakloněn. Smutné pak bylo, že na čepu bylo jen a pouze jedno místní pivo, kterým toho času byl Vídeňák. Za mě musím říct, že nebyl tolik sladký, jak jsem zvyklý od jiných pivovarníků, za to byl velmi pevný v těle s krásnou vůní. Domů jsem si pak zakoupil ještě Světoběžníka (ležák), který byl taky moc fajn. Ještě měli v láhvi IPU, která mi prvně celkem zachutnala, ale když jsem si otevřel druhé (cca o 5 dní později), tak už to nebylo ono. Návštěva však měla své limity, takže jsem se příliš nezdržel, nicméně se sem chci ještě někdy vrátit a plněji vychutnat zdejší laskominy.

Co by kamenem dohodil je pak ve hvozdech ukrytý pivovar Prdek. Jadrný to název, který pokud vím, vychází z nějakého dávného místního pojmenování oné lokality. Zde jsme času měli ještě míň, takže bylo odebráno pouze několik vzorků jednoho jediného ležáku, který v nabídce byl. Pivo to bylo poměrně chutné, ovšem příliš sladová chuť pak zapříčinila efekt, který přebíjel veškerou chmelovitost, takže to bylo značně chlebnaté pochutnání. Věřím však, že v místní chaloupce musí chutnat jinak, protože i prostředí velice nahrává tomu, kterak se výsledek zapíše do paměti.

Satanské růžky naší republiky tvoří dva výběžky z nichž ten vpravo láká destinací Frýdlant, kde v krásném podzámčí je do břehu Smědé zaříznut pivovar Albrecht, který osobně řadím mezi top 5 tuzemských pivovarů. A zdejší degustační loky jen potvrdily dávno tušené - skvělé, všechno skvělé. Klasický ležák dvanáctka Albrecht byl příjemným nádherně chmelovým nápojem, který roztančil veškeré buňky, které kdy mohly lítat radostí nad pivním mokem. Pak jsem se přesunul na svrchně kvašené dobrůtky v pořadí: 12° Melchior APA, 15° Albrecht IPA a 12° Višňový sour ale, který byl jeden z nejlepších kyseláčů, co jsem kdy měl. V lahvi jsem si pak odnesl ještě 20°Belgian Tripel, na jehož otevření se tuze těším. Albrecht je úžasný pivovar se stylovým prostředím a originálním pojetím některých detailů, jako je například pivní tácek, nabídka menu, či jiné doplňkové tabulky kolem výčepu, kdy toto všechno bylo z překližky. Tleskám a bude-li možnost se do tohoto koutu republiky zase někdy podívat - návštěvu zde zkrátka nelze neprosadit.

// Garmfrost

Brutally Deceased/Embrional - Scornful Death Trail split (2019) ochutnávka

Chlouba české deathové scény staromilského ražení, pražští Brutally Deceased, spojila své síly s polskými Embrional a společně nahráli split album. Každá kapela si připravila trojici skladeb. Embrional nemám naposlouchané, ale novinkovou skladbu od Brutally Deceased jsem si opravdu vychutnal. Borci hrají v podstatě pořád to stejný, ale jejich talent spojený s nadšením a vášní činí z jejich nahrávek požitek, který ne a ne vyprchat. Embrional pak hrají naprosto jiný druh death metalu. Ten jejich je více technický a hozený více do disharmonií a zasekávaček. Myslím, že se na zaměřím. Stojí za to...

Kringa - Feast Upon The Gleam (2019) ochutnávka

Tak se Kringa dočkali! Po cca deseti letech, x neřadových nahrávkách je zde dlouhohrající debut. Feast Upon The Gleamje krapet učesanější, distingovanější, ale řekli bych, že o dost hnusnější. Na větší soudy si počkám, ale první nástřel mi naznačuje, že kamarády budeme.

Łatanu - Eon Hora (2019) ochutnávka

Novému album běloruských Łatanu Eon Hora se budu obšírněji věnovat v recenzi. Ti se od výtečného debutu Čorny manalit příliš nevzdálili. Možná je novinka více nasypaná, méně melodická, ale na svém charisma Łatanu podle mě netratí. Naopak!

Consummation - The Great Solar Hunter (2019) ochutnávka

Že lze výborně propojit obskurní death s disonatním blackem a pořádkou dávkou psychedelie dokazují australští démoni Consummation. The Great Solar Hunter je jejich debutem, avšak s ohledem na sestavu, kde najdete členy současné nebo bývalé takových veličin jako jsou Impetuous Ritual, Pestilence, Psycroptic nebo Dispirit nebude zřejmě nikdo na pochybách, že by se mohlo jednat o velkou věc.

SS 18 - Brighter Than a Thousand Suns EP (2019) ochutnávka

Ruští misantropové SS 18 nadělili sobě a svým fans velice zajímavé EP Brighter Than a Thousand Suns. Trojici autorských masakrů doplní tři předělávky. Ke všem se SS 18 postavili vskutku osobitě a ty díky tomu neplní roli pouhých doplňků. Za všechny hovoří skvělá Overreaction z dílny nedostižných Voivod.

Mimo zmíněné se mi mihli v přehrávači i veteráni Sacred Reich. Awakening je po neskutečných třiadvaceti letech první řadové album. Čekal jsem retro, návraty a vzpomínání. Tím vším Awakening oplývá, ale také to je živoucí thrashový mazec. Dal jsem šanci Melancholy Pessimism. Kdysi jsem je docela žral, ale letošní Democracy War Crusade mi moc nesedí. Ne že by byla špatná. Jen jsme stylově jinde. Více mi seděly jejich syrové demo počátky než kam se kapela vydala s řadovými deskami. O to víc se mi pod kůži dostal debut finských bláznů Conrete Winds Primitive Force. Borci se s tím nepářou, drtí posluchače i své nástroje, zároveň nezapomínají ani pořádně hrát. Pro milovníky extrému nesvatá povinnost.

// Sarapis

Enforcer - Zenith (2019) ochutnávka

Podobně jako měkne máslo, když mu dopřejete letní sluníčko, tak měknou i Enforcer. Živelnost a zdvižený prostředníček zmizely pod květovaným přehozem. A zpívání o sexy tématech jako Satan nebo smrt to nezachrání. No dobře, pár dobrých songů tam je (např. The End of A Universe), ale taky tam je třeba kýčovka Regrets, která fakt bolí. A mraky triviálních riffů. No nevím, jestli tomu přijdu na chuť.

Sacred Reich - Awakening (2019) ochutnávka

Sacred Reich se na nové desce nepouští do extrémů, je to takový umírněný thrash, ale fakt se mi to líbí. Na Brutalu se jim to naživo povedlo a teď i při poslechu studiovky cítím, že to nebude rychlokvaška.

Mayhem - Wolf’s Lair Abyss (1997) ochutnávka

Ukázka Worthless Abominations Destroyed z nového alba Mayhem (Daemon vychází v říjnu) mě nahlodala k otázce, jestli je to pořád ještě zlo, a tak jsem sáhl po kontrolním vzorku Wolf’s Lair Abyss, který jsem neslyšel už hodně dlouho. Nihilistický výplach o nějakých dvaceti minutách má pořád drtivou sílu. Neučesanosti a špíny starého kotouče novodobý koncern Mayhem stěží dosáhne, přesto jsem zvědavý, jak jim to po perfektní Esoteric Warfare bude šlapat. A, heh, taky mě to dovedlo k hezkému videu, jak Necrobutcher nakupuje.

// Victimer: Pro mě nejvíc Mayhem, nejvíc chlad a zmar, totální odcizení a surový transport původně milých myšlenek v ty chladně zvrácené. Uhh!

Fugazi - End Hits (1998) ochutnávka

Našel jsem doma kazetu Fugazi, už ani nevím, kde se tam vzala. Jméno kapely mi bylo povědomé, tak jsem kazetu vložil do přehrávače a rozložil booklet. Chvilku mi to trvalo, ale pak jsem konečně pochopil. Nechce někdo kazetu Fugazi?

// Sorgh

Mallephyr - Assailing The Holy (2016) ochutnávka naše recenze