Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Září pro mě bylo konečně po dlouhé době měsícem, kdy jsem si hlavou proháněl hromady nové ale i starší muziky a měl docela prostor ji registrovat víc než jako šum na pozadí. Výběr dole ani zdaleka nestačí, ale všechno to sem prostě nevejdu. Co tam chybí? Tak určitě Cult o Luna, kteří jsou pro mě záchytným bodem ve světě marné průměrnosti a nepůvodnosti, a to i s novou deskou. Bude o ní ještě řeč. Chybí tam taky Tool a jejich novinka, ale byla by tam druhý měsíc po sobě, protože takový prostor si pro sebe urvala a mám pocit, že to ani tak ještě nekončí. Stejně tak tam nenajdete novou kompilačku od Shellac, aktuální desku od Cave In, kterou si dávám pořád dokola, pár marných pokusů s High Command, naopak pár neustále narůstajících pokusů s Morphine (deska Cure For Pain z roku 1993) a hromadu dalších - tak výživné to bylo. Halejuja. 

Pixies - Beneath The Eyrie (2019)  ochutnávka

Pixies jsou pro mě stará klasika, jejíž návrat v podobě Indie Cindy (2014) jsem úplně ignoroval a naproti tomu desku Head Carrier (2016) si snad i díky této recenzi užíval celkem slušně. Zkusil jsem po třech letech novinku, která minimálně co do vinylu zázračně stoupla na ceně (zhruba o dvě stovky), ale co do obsahu nikam nestoupala. Spíš mám pocit, že se trochu mlátí prázdná sláma, ale zase s přehledem a v pohodě. Pár fajn písniček, který jsem už někdy slyšel, pár takových, které by mohly hrát i na Radiožurnálu a nikoho by to k přeladění stanice asi nevyprovokovalo. Proč ne. Pixies dneška už provokovat nepotřebují, mají to za sebou a tak prostě hrají tak, jak umí. Obrousili hrany a lidi berte, nebo běžte dál. 

KoRn - The Nothing (2019)  ochutnávka

Po těch letech a albech od KoRn už nic nečekám a každou novou desku beru ponejvíc rezignovaně, snad s nevysloveným přáním, že by mohla překvapit. The Nothing nepřekvapuje vůbec v ničem a pro mě se řadí po bok průměrných a docela typických desek kapely vedle věcí jako Untouchables (2002), Take a Look in the Mirror (2003) a nebo předchozí The Serenity of Suffering (2016). Což není vyloženě špatně, ale tak nějak si říkám, že by tahle kapela mohla zkusit zahrát na odvážnější kartu. Třeba příště. 

// Victimer: Všechno už tu bylo, vůbec nic nového. V tomto případě oceňuji název alba, je velmi detailní.

// Garmfrost: Já zase musím říct, že čerte div se - The Nothing mě baví a to tak, že si jej pouštím skoro každý den. Jasně, když jsem si pro připomenutí poslechl klasická alba z devadesátých let, je jasný rozdíl. Ale baví. Asi je to dáno i tím, že nejsem cílovou skupinou KoRn a nečekal jsem vůbec nic.

Chelsea Wolfe - Birth of Violence (2019)  ochutnávka  naše recenze

Nejsem hoden. Novinka Chelsea Wolfe mi přijde jako kapitální nuda a můj upřímný obdiv mají všichni, kdo pociťují něco na způsob nadšení.

// Victimer: Tady je vážně něco špatně. Vůbec se nechytám. Ještě bych pochopil, že se víle zachtělo zpět k folku, ale tak naprosto nudnému a bezkrevnému? Uff, to hlava nebere...

Current 93 - The Light Is Leaving Us All (2018)  ochutnávka

S Current 93 netrávím moc času, ale když už, užívám si ho naplno. Stejně tak u této kapely (nebo projektu, pokud chcete) ani omylem nesleduju všechny desky (je jich fakt hodně) a spíš se blíží pravdě, že nesleduju skoro nic … jen sem tam něco. A to něco se právě teď jmenuje The Light Is Leaving Us All a poslouchám to hlava nehlava. Je to divný, ale je to dobře divný. David Tibet je cvok, ale něco na té jeho muzice dokáže přitahovat. Aspoň nějaký čas, než toho budu mít zase po krk. 

// Victimer: Také jsem o tuhle záležitost loni zavadil, ale nějak jsme si nesedli. Zkusím oživit.

Mike Patton and Jean-Claude Vannier - Corpse Flower (2019)  ochutnávka

Tahle spolupráce Mike Pattona s francouzským skladatelem a hudebníkem Jean-Claude Vannierem bude patřit mezi Pattonovy divné projekty, kterých už pár za sebou má a rozhodně netvrdím, že navzdory obdivu k němu obecně mám rád všechno, co kdy vydal. Corpse Flower je jedna z těch divno-spoluprací, která se tentokrát tváří tak trochu jako velké umění, ale jako umění naprosto posluchačsky nepřívětivé a vhodné pouze pro náročné. Respektuju, dokonce si místy docela užívám (to když zaslechnu podobnost s Peeping Tom), ale většinou jen lapu po dechu a docházím k závěru, že asi nejsem dostatečně náročný posluchač. 

// Garmfrost: Zkusil jsem dva tři poslechy a nic. Kromě Pattonova hlasu mi deska nic neříká. Asi jsem na podobné legrace moc hloupý.

// Bhut: Já to vydržel poslouchat do půlky desky, pak jsem to musel vypnout a uznat, že jsem ještě nedozrál do takové fáze, aby se mi něco takového líbilo. 

Heilung - Futha (2019)  ochutnávka

Heilung poslouchám od minulé desky a vlastně se pravdě spíš blíží to, že si je sem tam pustím. Nejspíš ze zvědavosti nad tím, co takzvaně letí, protože jinak mě jejich temno-rituál dvakrát nebere … což si říkám vždycky, když nad tím začnu přemýšlet, protože když nepřemýšlím, poslouchám vždycky až do konce. A teď se v tom vyznejte. 

Illegal Illusion - Dried Blood Syndrome (2019)  ochutnávka  naše recenze

Novou energii do žil téhle desky vlilo její aktuální vydání na vinylu, které kromě černé klasiky pro konzervy (pro mě) dosáhlo i na dvoubarevnou “půl-na-půl” edici v černo-červené. Ostatní provedení je tradiční, nadstandard v podobě minulého alba se nekoná, což ale nijak nebrání si nahrávku užít stejně intenzivně. 

// Victimer

Biosphere - The Senja Recordings (2019)  ochutnávka  naše recenze

Začneme potichu. Až téměř neslyšně. Ze severu Norska, z ostrova Senja. Právě tam zakotvil a rozbil svůj hlavní tábor Geir Jenssen a jeho Biosféra. Tahle hudba je jen pro citlivky, kterým nevadí podstoupit hudebně minimalistickou lázeň a procitnout jinde než doma. The Senja Recordings je směs studiové a venku pořízené palety zvuků, kde hraje prim detail a vůle probudit v uchu posluchače chuť se po něm pídit. Vypadá to, že jsem obdařen. Více v recenzi.

Wolcensmen - Fire In The White Stone (2019)  ochutnávka

U následující nahrávky přitvrdíme jen sotva znatelně. Wolcensmen je projekt muže jménem Dan Capp, který se jinak realizuje v blackmetalové kapele Winterfylleth. Jako Wolcensmen se ovšem oprostí od tvrdých kytar a své hrdinství prokazuje skrze kytary akustické. Wolcensmen, to je především folk a atmosféra. Stejně jako v domovské kapele je to staroanglická historie, okouzlující přírodní výjevy a bojovně hrdá zvolání, co se z hudby projektu line jako hlavní poznávací znamení. První album Wolcensmen jsem přípomínal v rámci Nedělního poslechu, to druhé bych rád zpracoval jako klasickou recenzi. Není to jen bezvládné sezení u ohníčku a nedvědí vyhlížení pohlavního styku ala půjdu se mejt, pozhasínám, co bude dál… Dál bude další přirovnání. Zkuste spojení hrdé Anglie, trochu starých folkových Ulver a možná i lesních mediků Hexvessel. Třeba vám to bude k něčemu dobré.

// Sarapis: Nedvědí vyhlížení rozsekalo, haha

Peter Bjärgö - Structures And Downfall (2019)  ochutnávka

U ticha a křehkých rytmů ještě zůstaneme. Peter Bjärgö je můj tajný hrdina, který se sem tam vynoří z lesů a probudí ve mně duch přírodního mystika závislého na klidné atmosférické muzice. Takového, který se těší z maličkostí a spokojil by se s chatou v horách a na břehu bystřiny. Peter je ambientně neoklasický malíř nálad, což dokázal zejména svým působením ve velkých Arcana. Ty jsem svého času považoval za seversky uzavřené a poněkud depresivnější Dead Can Dance. Skvělá kariéra, skvělá alba. Peterova sólová tvorba je mi velmi blízká. Minulé album Animus Retinentia jsem se snažil přiblížit zde a to letošní jsem vyhlížel s velkou nedočkavostí. První dojmy jsou rovny hlubší a těžší mlze, než nabízel o něco prosvětlenější předchůdce. Zatím se nořím a nechávám si patřičný odstup. Ještě není ta správná doba na velké závěry, ale zase to ve mně klíčí...

Blut Aus Nord - Hallucinogen (2019)  ochutnávka

Ideální společník, pokud už od Blut Aus Nord nic moc nečekáte. Až tak lze polohu novinky chápat, což by dříve bylo naprosto nemyslitelné, nebo aspoň přidrzlé. Méně je někdy více a v případě Blut Aus Nord bych donutil členy kapely k podpisu rčení a přísnému dodržování. Těch alb je jako máku a kvalita kolísající. Ale pořád je to v rytmu nadprůměrnosti a daleko od rádoby filosofujících nohsledů. Pokud bych měl Hallucinogen nějak ocejchovat, zvolil bych slovo přímočará. Svižná, odpíchnutá a nesložitá jízda, která vypadá, že chtěla znít trošku jinak než jsme zvyklí, ale úplně se tak neděje. Neznamená to ovšem, že jsou BAN na novince vedle, za zenitem a kdesi cosi… Vůbec ne. Poslouchá se to dobře, hezky se u toho čistí houby (ty nehalucinogenní) a postupné odhalování můžete hodit za hlavu (jenom čekám, že to fakt nebude pravda). První poslechy totiž byly průměr bez ničeho navíc, ty druhé už vystrkují růžky a říkají: co je špatně na tom být přímočařejší, než kdy předtím? 

White Ward - Love Exchange Failure (2019)  ochutnávka

Další z kapel, kterým jsem se už v minulosti věnoval. White Ward jsou post-blacková squadra z Ukrajiny, které předloni vyšel velmi zajímavý debut (naše recenze). Aktuálně je venku novinka. Následovník, který by měl potvrdit ambice a prohloubit naději posluchače, že tahle kapela je skutečně něco nad rámec. Nevím, jestli se to White Ward úplně podařilo a jestli byl ten humbuk kolem debutu úplně oprávněný. Ale nechci dělat unáhlené závěry. Love Exchange Failure není deskou na jeden poslech a její poněkud komplikovanější charakter je nutné brát postupně a dát mu čas. Cítím, že to v sobě má, netuším však jak učinkující to v konečném verdiktu bude. Je fakt, že ten hlavní a detailní průzkum pořád odkládám. Jen tak stojím ve dveřích a sleduji co bude. Nebo nebude...

Cult Of Luna - A Dawn To Fear (2019)  ochutnávka

S Cult Of Luna to bude tak do Vánoc. Nebo že by ještě déle? Každopádně jsem zatím nadšený, užívám si pozoruhodná zákoutí dalšího pozoruhodného alba této pozoruhodné kapely. Je to další maximálně propracovaný kus temné, valící se hmoty, která v sobě má zas cosi neklidně krásného, co běžné kapely nemívají. U Cult Of Luna ani není album, u kterého bych krčil rameny, nebo které by mi nějakým způsobem nevonělo. A vím jistě, že to nebude ani případ A Dawn To Fear. To roste každým poslechem, i když tradičně pomalu a já musím být dostatečně soustředěný. Pěkně zvolna to ve mně bují a hlodá v místech, kam se dostane jen pár vyvolených. Nic se ale nemá přehánět a toho se také držím. Dávkuji opatrně a s rozvahou.

Serpent Column - Mirror In Darkness (2019)  ochutnávka

Naplánoval jsem si recenzi, která by měla vyjít v první půlce října, takže se budu snažit popsat vše podstatné až v ní. Další z nemnoha kapel labelu Mystískaos, pro který jsem získal zvláštní druh slabosti a náklonnosti. V první chvíli jsme si se Serpent Column dvakrát nerozuměli, ale zdá se, že jsem nakonec všechny nástrahy překonal a celé to uchopil za správný konec. Poslední poslechovky byly po kompoziční stránce doslova slast. Po té zvukové je to ovšem bída, dost to rve uši.

Borknagar - True North (2019)  ochutnávka

Na Borknagar už nějaké zvláštní požadavky nemám, takže novinku jsem prostě a jednoduše uvítal, protože je to pořád hudba, která mne baví. Albu True North předcházel první a druhý singl, přičemž jsem slyšel jen ten první a od toho druhého mě ukázkově odradil. Krapet studenější cukrovou vatu z hor jsem si dal už minule. A taky dávno předtím… Klasická chyba, jeden song celou desku nedělá. A True North úplně špatná deska není. Je taková normální. Současná, učesaná, pěkná, ale bez překvapení. Jako bych se vrátil z výletu na místo, kde jsem už pětkrát byl a přitom je tam pořád fajn. Borknagar se snaží neustrnout, ale zároveň jsou si vědomi, že nějaká velká změna není jejich styl. Nevadí mi ani tak ta všeobecná sladkost, ale zkrátka je to někdy až moc vlezlé a unylé. Takové moc spokojené a na jistotu. Za všechny The Fire That Burns a dost regulérní kopřivku chytám z klipovky Voices. True North je třeba brát z pohledu konceptu, hudebně je to klasika a trochu té snahy se prodat. Prostě žádný zvrat, nic zásadního. Ovšem to plus schopnosti udělat krásnou písničku si u Borknagar nechám zřejmě navěky. Prostě ji pořád umí (hledej).

Furia - Nocel (2014)  ochutnávka  naše recenze

Bohužel se mi nepovedlo skloubit svůj volný čas se zářijovým koncertem Furia v Ostravě. To zamrzelo. Pro podívínský black metal těchto horníků mám totiž pochopení, zejména pak pro album Nocel. Takže jsem se rozloučil s živou prezentací a chopil se té domácí. A pořád to má grády. Nocel mi svého času (viz recenze) hezky pocuchalo nervy a ta míra nestravitelné přitažlivosti tam pořád je. Nikam se nevypařila a určitě mi znovu prospěla. 

Odz Manouk - Odz Manouk (2012)  ochutnávka

Starší, stále ceněná nahrávka kapely, ze které srší zvláštní aura blackmetalové spontánnosti. Někdo to má dané od přírody, někdo se jen trápí a staví pózy. Odz Manouk jsou ta první kategorie. A je fuk, jestli napoprvé, nebo až v rámci reedice Profound Lore.

Abruptum - Evil Genius (1995)  ochutnávka

Hnusárna a odpadní metal trpící nevyléčitelnou nemocí. Nic už ho neuzdraví, nic jej nepostaví na nohy. Totálně záhrobní materiál. Pomalý a chorý. Co chvíli se málem zastaví, nebo aspoň nekontrolovaně zpomalí a vypne životní funkce, aby se po čase vzpamatoval a nesouvisle šoural dál. No vzpamatoval… Je to špinavý, odcizený a zvráceným choutkám věrný kus chlíva. Smrt, chaos, black i rušivé elementy, to vše jej drží při “životě” a mrší představy o klasickém extrému. Jako kus nespláchnutého hovna. Evil Genius je stará kompilace skládající se z prvních dvou dem kapely (Abruptum a The Satanist Tunes) a následujícího EP (Evil). Pravěk pro ortodoxní s prokázanou zálibou v obcování s démony. Našly se okamžiky, kdy jsem si to vážně užil.

Bylo toho fakt hodně. V práci hodně práce a doma pak hodně odpočinku a hodně poslouchání. Sluchátka a spoleh na domácí prostředí rodiny fungující na směny. Z dalších adeptů na postup do finále jsem vybral novou fošnu Blood Red Throne, ke kterým mám celkově trochu dál, ale šance se nechat podrtit tu ještě bude. Ke zdolávání Karpat a nasátí tamějšího spiritualismu a folklórního aroma slouží kapela Sur Austru pokračující v odkazu Negură Bunget. Ti se po smrti Negrua rozpadli a vznikla nová formace. Lesy, hory, ovečky a celkové tajemno. Zatím hledám hlubší souznění a záchytný bod. Najdu jej? Venku je nová deska projektu Kostnatění a ten zní dost neotřele a svěže na to, aby mu byla věnována pozornost. Vracím se k letošnímu albu Deathspell Omega, které mě baví velmi a tento (pro mě přijatelný) náhled na kompozičně náročnější black je mi po chuti. Novinka Iggyho Popa je Free se vším všudy. Nic velkého neřeší a asi to ani nejsou její ambice. Vrátil jsem se k sympatickým melodikům Galar, kteří nabízí velmi hezký pohled na vikingský metal. Jde o album De gjenlevende (2015), recenze zde. Dal jsem čas blekošům Kringa a nebyla to špatná volba, byť jsem se něčeho zvláštního nedočkal. Něco tam je a to něco jsem zatím pořádně nerozlousknul. Mgła mě zrovna moc nevzala, návrat Mortem (tluče Hellhammer, klapky a struny trápí Sverd) zatím taky ne a návštěvy u Cryo Chamber pak probíhaly čistě ve formě znovunalezení klidu, který přinášel začátek mého přehledu. Za všechny třeba toto. Rovnováha musí být. A pak jsou tady Opeth, kteří už zaparkovali povoz u mě doma. V dálce už zní první vály Mayhem, Esoteric a dalších stěžejních kumpánů. Na ty však bude do konce roku ještě dost času.

// Bhut

Mgła - Age Of Excuse (2019)  ochutnávka  naše recenze

Zvuk pukání kostí v úvodu je božský!

Asagraum - Dawn Of Infinite Fire (2019)  ochutnávka

Skvělé, skvělé, skvělé! A neříkám to jen kvůli tomu, kdo v té kapele hraje. Prostě mi tenhle black fakt baví.

Mizmor - Cairn (2019)  ochutnávka

Minulá věc Yodh (recenze) se mi hodně zalíbila. S novinkou už to mám těší, ale ono to nějak poleze. Dám tomu čas. 

Gnaw Their Tongues - Kapmeswonden En Haatliederen (2018)  ochutnávka

Neuvěřitelně agresivní muzika, ke které se strašně rád vracím. Chtěl jsem napsat recenzi, ale byla by plná brutalit. Stejně jako obal. Tohle není pro chvíle pohody ke kávě a esíčkám. 

// Lomikar: Alba Eschatological Scatology a Abyss of Longing Throats jsou pro mě jedněmi z žánrových vrcholů, v následném Genocidal Majesty jsem se ale už nevyznal, tak doufám, že s touhle deskou se to zase vrátí do původních kolejí.

Blut Aus Nord - Hallucinogen (2019)  ochutnávka

Ačkoliv jsou Blut Aus Nord proslaveni spíš svým hnusným xichtem, tak mě ta jejich melodická poloha baví mnohem víc. Hallucinogen je pak deskou, kterou si užívám od začátku do konce. Za mě jsou prvotní dojmy z alba hodny sta procent. Uvidíme, jak nadšení vydrží do sumáře, ale jisté je, že Bhut Aus Nord tam zazní. 

// Bodin: Mám to s prvními poslechy podobné. Blut Aus Nord určitě nenatočili špatné album a pokud chci a budu porovnávat, tak sice nahrávka nenabízí nic nového, ale na druhou stranu mi sedla ta lehkost a chytlavost jednotlivých songů. Navíc mě neskutečně baví ty heavy vyhrávky, které desku jako celek nesmírně obohatily.

// Garmfrost

Mgła - Age Of Excuse (2019)  ochutnávka  naše recenze

Nová Mgła opět zabodovala. Age of Excuse navazuje na předchozí desky. Je více intenzivní, ne však už stylotvorná. Více v recenzi...

Shrine of Insanabilis - Vast Vortex Litanies (2019)  ochutnávka

Ani zde neprozradím žádné podrobnosti. Vše pečlivě pitvám v recenzi. Prozradím pouze své nadšení z parádního black metalově nasypaného umění výborné Vast Vortex Litanies. Shrine of Insanabilis se dostali z pozice slibné kapely mezi ty, které jsou hodné následování.

Serpent Column - Mirror in Darkness (2019)  ochutnávka

Složitý nářez Mirror in Darkness amerického projektu Serpent Column je prošpikován disharmonií skrz na skrz. Úlevné manévry spočívají v místech, kde se pouze zuřivě masakruje. Kompoziční stavba je nejednoznačná, zdánlivě nesourodá, avšak není to tak. Vše je promyšleno, pouze znásilňováno a ničeno.

Blut Aus Nord - Hallucinogen (2019)  ochutnávka

Moje dojmy z Hallucinogen jsou asi prozatím podobné jako ty Victimerovy. Po tom, co kapela mluvila o novém začátku, jsem čekal a doufal, že se Blut Aus Nord rozdovádí, jak to umí jenom oni. Hallucinogen ovšem nenabízí nic moc nového. Melodické linky, postupy i zpěvy navazují na styl z trilogií Memorie nebo 777. Nové směřování je možné zaznamenat v přímočařejší nátuře skladeb a jisté odlehčenosti. Ve zpěvech slyším i náznaky post/punku osmdesátých let. Více v recenzi...

Ancient Moon - Benedictus Diabolica, Gloria Patri (2019)  ochutnávka

Loňské splitko Ancient Moon s Prosternatur mě nesmírně bavilo. Zpětně jsem ohodnotil i debut Vvltvre. Proto jsem zajásal, když jsem zjistil, že má v září vyjít další deska, pojmenovaná Benedictus Diabolica, Gloria Patri. Od té jsem čekal jen prvotřídní muziku. Dvojice cca 20 minutových skladeb není žádný med vstřebat. Jsou dost nepropustné, ne, nejsou složité, obsahují však nějaké to něco, co mě táhne k dalšímu objevování a užívání si. S hodnocením novinky okultistů ze tří států si ještě nějaký čas počkám. 

Borknagar - True North (2019)  ochutnávka

Vlastně ani nevím, jestli se mi True North líbí, nebo ne. První poslech jsem málem nepřežil. Byl jsem celý ulepený z nasládlé atmošky a jalových skladeb. Nudil jsem se. Druhý poslech mi nedal za pravdu a naznal jsem, že to není špatné. Vadí mi Vortex a jeho hlásek. Chybí mi Vintersorg a ještě víc mi chybí jakýkoliv náznak tahu na branku. Urd byla po letech geniální deskou, Winter Thrice o poznání míň. Toto mělo být super, protože desku nazpíval stejný pěvec, co Quintessence. Na odsouzení je zatím dost času, ale že bych omdlíval nadšením, to tedy ne.

// Bodin: Po dvou posleších určitě zklamání. Borknagar vyměkli až běda a nejvíce postrádám aspoň nějaký náznak agrese či malé přiblížení se k black metalu. Snad časem při dobrém rozpoložení a dalších posleších proniknu hlouběji a dopídím se k podstatě alba. Zatím převládá rozpačitost a nepochopení. Škoda.

Přiznávám, že září bylo nejen o výše zmíněných deskách. Většinu času jsem trávil naposloucháváním diskografií Nile, Hate Eternal, Vitriol, Omophagia a Mgly. Vitriol a Omophagia jsou kapely, které jsem doposud neznal a obě letos vydaly vynikající alba, jimž jsem se věnoval v recenzích. Po roce jsou zpátky výteční Misantrophic Rage, jejichž čerstvá nálož Towards the Greyscale Aphorysm se moc povedla. Nenechal jsem bez povšimnutí ani očekávané návratové desky Tool a Disillusion. Tool bude na dlouho. Vím, že se mi budou líbit, zatím však nevím proč. Od Disillusion a jejich The Liberation jsem čekal hodně a ze začátku to tak i vypadalo. Příjemné melodie, silný zpěv a členité kompozice… Avšak nějak moc brzo mě to všechno přestalo bavit. Rovněž se snažím dostat pod povrch Garden of Storms švédských prog/death melodiků In Mourning. Své názory na novinku zatím pouze třídím, ale baví mě. Pozvolna pronikám do tajů obskurního pekla druhé desky dánských Apparatus Yonder Yawns the Universe a pomlaskávám si u West End finských The 69 Eyes. Jen toho Daniho v Two Horns Up bych asi nepoznal, nevidět klip. A máme venku nové Opeth, což mi zabere moře času (a nebo ne).

// Ruadek

The Offering - Home (2019)  ochutnávka

Pikantní až ostrá směsice thrash metalu, death metalu a power metalu v debutovém balení. Frčí to jako parník a parádně nakládá. Až se nechce uvěřit, že tohle je teprve první deska.

Disillusion - The Liberation (2019)  ochutnávka

Nejen Tool vydali desku po nekonečných 13-ti letech. Disillusion nezklamali a už několik let to vypadalo, že tohle bude velké. A je to ve finále snad ještě větší. Více v mé recenzi, kterou už chystám.

// Victimer: Atmosféricky metalová deska s přesahy a touhou to celé dimenzovat pryč od klišé. A klišé Disillusion nikdy nebyli. Na The Liberation však trochu jsou. Je to místy paráda a místy dost otrava, alespoň pro mě. Původně jsem byl mnohem příkřejší, nakonec jsem něco slevil, ale stejně nejsem bůhví jak unešen. Já totiž mnohem raději Gloria než Back to Times of Splendor. Ale od toho jsou přehnaná očekávání a zřejmě je to celé jen můj soukromý problém. Půjdu do toho znovu a znovu, nevzdávám to :)

Equilibrium - Renegades (2019)  ochutnávka

Přiznám se, že ani naživo mně ten jejich epic-folk metal prostě nevzal za srdce. Kapela, se kterou jsme se prostě míjeli a já měl spíše za to, že v nich vydavatel vidí více, než ve skutečnosti jsou. S příchodem nové desky mi to ale poprvé sedlo a ačkoli to není u všech skladeb perfektní, celkový dojem je slušný. 

Shadow of Intent - Melancholy (2019)  ochutnávka

Symfonický death-core od této poměrně dost mladé kapely mně sejmul hned prvním nášlehem a pak už se jen vezu. Připomíná to death-coreové Soilwork v kombinaci se zpěvákovým přednesem v blackových vodách. Už to není taková sypačka, jako to bylo na Reclaimer, vyrostlo to ale do nevídaných výšin. Více v mé recenzi, kterou připravuji.

Idle Hands - Mana (2019)  ochutnávka  naše recenze

Portlandští Idle Hands jsou poměrně slušným objevem na poli gothic-rocku, deska parádně šlape, člověk zavzpomíná na starší díla. Mana je první velkou deskou a ta působí, jako by se sem propadla časem z jiné doby. Moc příjemný poslech.

// Victimer: Výborná věc, pořád se mě drží jako klíště :)

// Garmfrost: Díky za tipa. Zkusil jsem ukázku a jo, tohle bude něco pro mě. Jdu do toho! 

// Sarapis

Atlantean Kodex - The Course of Empire (2019)  ochutnávka

Starosvětští epici Atlantean Kodex zhmotňují mokré sny milovníků hrdinských bathoryovských výprav a staré doomařiny do jednoho balíčku. Nejnovější přírůstek je ještě teplý od zářijového slunce, ale některé skladby svými rozsáhlými plochami na talíři trochu stydnou. Epická hodina vyžaduje epickou náladu, což není vždy.

White Ward - Love Exchange Failure (2019)  ochutnávka

Nové album ukrajinských nadějí White Ward mě zaujalo na první poslech, přijde mi malinko semknutější než debut. Kontrast pouličních bitek s nočními procházkami městem nebije do očí a změny spíše volně navazují. Přesto nemám pocit, že by už bylo vyhráno a stejně jako kolega Victimer si nejsem jistý, jestli to všechno bude stačit. Strategie narvat všude saxík rozmělňuje efekt nečekaného. Ale pochyby jsou běžnou součástí seznamování a to ještě zdaleka neskončilo.

Virgin Steele - Age of Consent (1988)  ochutnávka

Ztělesnění osmdesátkových klišé od hlavy až patě, totiž od muziky, přes vizuál až po slizké texty, které lze považovat za noční můru tatínků dcer (např. song Seventeen). Ale co naplat, perfektně se u toho pr….acuje. Virgin Steele nebyli odjakživa kožený true heavy metal, zamlada snídali kalhotky i s chlupama, k nimž měli díky svým raným nahrávkám jistě dveře otevřené. Age of Consent je líbivá žánrovka s hitovkami a dobovým know-how se všemi pro a proti, které tato oblast a období s sebou přináší.

// Sorgh

Pořád bojuju s časem a když už si ňákej našetřím, tak si kolikrát radši lehnu a dopřávám si ticho. Hudba je momentálně až na druhém místě. Proto pořád nestíhám novinky, ale řekl jsem si no stres, poslouchej co chceš a kolik můžeš, Zdendo.

Myrkskog - Deathmachine (2000)  ochutnávka

Na tuhle grupu jsem si vzpomněl celkem nedávno a teď ji pravidelně protáčím. Album Deathmachine byl debut a je to pecka, přesný zásah pro fandy Zyklon. Však taky sestava je napůl zyklonní… Docela mě překvapilo, že kapela má status aktivní, ale moc nevěřím, že ještě něco vydají. 

// Victimer: Hezky. To už jsem neslyšel ani nepamatuju. Svého času jsem to sice nehltal tolik jako Rebel Extravaganza a Thorns, ale jinak je to skvělá mlátička. Maso z ocelárny.

// Bodin: Tohle mě i po letech stále baví. Hrozně nedoceněná nahrávka. 

// Garmfrost: Myrkskog jsem tehdy dost uctíval. A dlouho mi to vydrželo. Jak šel ale čas, zapomněl jsem. Respektive pozapomněl. Výborná záležitost!

Blut Aus Nord - Hallucinogen (2019)  ochutnávka

Hodně přístupná a pohodová deska od těchto průkopníků temných atmosfér. Je hodně melodická, kosmicky rozevlátá a nevyžaduje tolik soustředění jako jiné nahrávky v minulosti kapely. Poslouchám rád a často a ani se nemusím nijak zvlášť soustředit.

Thanatos - Global Purification (2014)  ochutnávka

Tradičně dobrý nizozemský deathmetal, ze kterého syčí síra. 

Nile - všehochuť

Tady jsem si dopřával průřez jejich diskografií, ve které mám silné mezery. Jejich vystoupení v Brně před několika dny mě silně zasáhlo a já teď mám na jejich hudbu strašnou chuť. 

// Bodin

Ignivomous - Hieroglossia (2019)  ochutnávka

Občas narazím na kapelu, o které jsem dříve neměl vůbec tušení. To platí o australských Ignivomous. Tito protinožci, hrající to nejhrubší zrno death metalu mě na svém třetím albu Hieroglossia uhranuli hned po prvních posleších. Nečekejte žádné melodické vyhrávky, jen brutalita, rychlé pasáže střídající se místy s těmi pomalejšími. Tohle se mi vrylo hodně pod kůži!

Suffocation - Effigy of the Forgoten (1991)  ochutnávka

Naprosta klasika žánru, kterou jsem v době vydaní neustále protáčel a i po letech se nadále rád vracím.

My Dying Bride - A Harvest Of Dread (2019)  ochutnávka

S chutí jsem si udělal čas a poslechl tuto kompilační novinku obsahující jak známé i raritní skladby a zvukový záznam live koncertu na ploše pětici disků.

Raison d'être - Within the Depths of Silence and Phormations (1995)  ochutnávka

V pozdních večerních hodinách ideální hudba k relaxaci a poslechu. V připadě raison d'être se u mě jedná snad o nejposlouchanější a nejoblíbenější album.

Blood Red Throne - Fit to Kill (2019)  ochutnávka

Norská death metalová úderka vyrukovala s novým albem. Tentokráte i s novou tváří basáka. Trochu se mi zdá, že oproti minulé fošně trochu změnili směr, ale pořád to je slušná jízda. Další poslechy určitě prozradí více.

Měsíc září nebyl pro mně ideálním poslechovým měsícem. Její první polovinu vyplnila dovolená a tu druhou čertužel okolnosti zapříčinily, že byla o poslechy chudší. Mnoho novinek tedy teprve čeká na svou chvíli a určitě svůj prostor dostanou v dalších ozvěnách.

// Lomikar

Wiegedood - De doden hebben het goed II (2017)  ochutnávka  naše recenze

Ta naprostá suverenita, totální přesnost každého úderu, ten destruktivní a přesto čistý zvuk. Tohle je kapela na které budu zkoušet sluchátka. Fantastická, sic neokázalá sypanice, která dokazuje, že abyste dostali black metal někam dál, nemusíte mít kolem tisíce zavěšených volovin a pionýrských postupů. Stačí, že ho prostě hrajete zatraceně dobře a s vizí. Byť třeba prostou. 

Pendulum - Hold Your Colour (2005)  ochutnávka

Nic neodvolám! Za nic se nestydím! Kdo chodil mezi lety 2005 až třeba 2008 na střední školu a nebyl teda ten vyloženě autistickej metloš vzádu v lavici, tak ten se musel jednoho rána probudit s alespoň jedním songem od Pendulum v uchu. Pravděpodobně to byl Slam. No a z těch dob jsem patrně ve svých archivech našel tuhle starou jungle klasiku, kterou jsem už z nějaké povinnosti prostě párkrát sjel. A ačkoli proti tomuto žánru, jež má svůj vrchol již za sebou, stále nic nemám a jednou za čas si tím vyčistím hlavu rád, opakovaný poslech alba Hold Your Colour dokázal především jedno: hodina a půl tohohle je fakt šíleně moc. 

Nine Inch Nails - The Fragile (1999)  ochutnávka

Mám pocit, že The Fragile je v Trentovo diskografii nespravedlivě opomíjeným dílem, za což asi může jeho více než stominutová délka, u které se jeden dvakrát zamyslí, jestli se mu vejde do denního plánu. A je to škoda, protože jestli něco, tak je to Reznorovo asi nejbohatší album, co se týče hrátek s kombinováním aranží, efektů, nástrojů a postupů. Je zde cítit ten krok sem, krok tam, to hledání cesty od předchozího elektronického alba Downward Spiral k rockovějším deskám následujícím. Pro Trenta to údajně nebyla lehká práce, protože krom očekávání se v ní vyrovnával se slušnými drogovými dojezdy (to je tak, když se v devadesátkách kámošíš s Marilynem Mansonem). Mně osobně to přijde jako výtrysk neuvěřitelného přetlaku hudebního génia. Poslechněte si třeba song Just Like You Imagined - tam je materiál na pět písní.

// Bhut: Skvělá deska, ale jak bylo řečeno - je potřeba mít čas, hehe

Glorior Belli - The Apostates (2018)  ochutnávka

Mám pocit, že potom, co začali Glorior Belli kombinovat black se southern rockem, začali to od metalové komunity nespravedlivě nakupovat s argumenty, že arizonský kaktus na skandinávské hoře prostě nevyroste. Tovížejo a teď mi ukažte, kolik alb minulej rok takhle strašně diktovalo a rovnou se omluvte. Myslím, že za flašku Jacka vám odpustěj. Strašná pecka.

Totalselfhatred - Apocalypse in Your Heart (2011)  ochutnávka

No a nějakou naprostou sračku na konec. To mám za to, že jsem se nenechal odradit názvem kapely ani názvem alba, ba ani názvem prvního songu (tři… dva… jedna… jo, je to Apocalypse). Fascinující neumětelská trýzeň, kde je naházeno přes sebe desítky inspiračních zdrojů odkudsi z přelomu devadesátých a nultých let utopených v tak hrůzostrašnym zvuku, že to pojmu “depressive suicidal black metal” dodalo zcela nového významu.

// Symptom

The Joe Rogan Experience  ochutnávka

Bezva podcasty.

Korn - Issues (1999)  ochutnávka  naše recenze

IDDQD!

// Jirka D.: Jako internetový ignorant nevím, co znamená IDDQD (jako vážně), ale každopádně doufám, že něco dobrýho, protože ta deska je dobrá. Vlastně je výborná a je to zatím poslední velká deska KoRn.

// Victimer: http://www.echoes-zine.cz/recenze/schwarzprior-iddqd 

// Lomikar: IDDQD je samozřejmě cheat na nesmrtelnost v Doomu (tý hře)

NYOS - Nature (2016)  ochutnávka

Stará dobrá Khuda pokračuje v nové formě.

NYOS - Navigation (2017)  ochutnávka

Lepší a lepší!

John 5 And The Creatures - Invasion (2019)  ochutnávka

Na můj vkus trochu moc not na jedné hromadě, Johnův Telecaster promlouvá.

Oathbreaker - Maelstrøm (2011)  ochutnávka

Syrovější a více rozdováděná podoba současné tváře kapely reprezentované albem Rheia (2016).

R.E.M. - Out Of Time (1991)  ochutnávka

Vše je zalito sluncem a zase je na světě dobře.