Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

 // Jirka D.

Deftones - Ohms (2020)  ochutnávka

Deftones jsou pro mě jedna z nejoblíbenějších kapel a je jasné, že moje optika při posuzování každého nového alba je tímhle ovlivněná. To nové se jmenuje Ohms, je jejich deváté v řadě a když nepočítám tragický odchod Chi Chenga, dala jej dohromady sestava stejná od roku 1998. V případě základní trojice Moreno, Carpenter a Cunningham se bavíme o dalších deseti letech navíc. Fungují spolu od roku 1988. Ta soudržnost je úžasná, nejen v sestavě, ale hlavně v tvorbě, která nijak neklopýtá, nenajdete v ní vyloženě propadáky a přitom si stále drží svůj jedinečný rukopis. Zatím to vypadá tak, že Ohms z téhle cesty nijak neuhýbá. 

// Victimer: Na Deftones je narozdíl od Mansona spoleh. Novinky obou jsem už stačil párkrát projet a k MM už se vracet nebudu. U něj je to jako na houpačce. Deftones jsou stabilnější a Ohms se zarývá pořád hlouběji. Bude to dobré.

Deep Purple - Whoosh! (2020)  ochutnávka

Naproti tomu novinku Deep Purple jsem měl problém doposlouchat do konce, tak marná mi přišla. Jejich načančanému AOR naprosto schází dynamika a život, rytmika je jak po infarktu a navoněná fasáda ukrývá zcela prázdné nic. Tady je něco špatně, může být, že na mé straně, ale s Whoosh! se zatím nepotkáváme ani dost málo. Whuž vode mě. 

The Pineapple Thief - Versions of the Truth (2020)  ochutnávka

The Pineapple Thief pro mě vždycky byla taková skromná, snad až opomíjená kapela, jejíž alba se mi i přes okatou snahu o přiblížení se Stevenu Wilsonovi docela líbila. To nové zatím překusu těžko a je nějak bez chuti. Možná to chce trochu specifickou náladu, situaci, hodně klidu a čas nikam nespěchat, a možná nepomůže ani to. Zatím nic moc.

Woods of Ypres - Woods 5: Grey Skies & Electric Light (2012)  ochutnávka  naše recenze

Jsou desky, které vždycky vylezou s podzimem. A tohle je jedna z nich, poslední od Woods of Ypres, pro Davida Golda už posmrtná, plná nádherných melodií, ale i nekompromisních metalových pasáží, celkově návyková a moc fajn. Ukázka nemůže být jiná, než neskutečně silná skladba Death Is Not An Exit. Podzim je tady.

// Sarapis: Jasně, podzimní klasika. Od roku 2012 rituál. 

Gazpacho - Fireworker (2020)  ochutnávka

Píše to Victimer o kousek níž - novinka Gapacho je místy celkem pompézní věc a na jejich naturel mi to moc nesedí. Na druhé straně je zbytek desky takový nevýrazný a jako celek to působí lehce schizofrením dojmem. Určitě spolu ještě nějaký čas strávíme, ale první dva poslechy zatím přináší ze všeho nejvíc zmatek.

Napalm Death - Throes Of Joy In The Jaws Of Defeatism (2020)  ochutnávka

Klasika žánru a jistota v podání (ne)stárnoucích veteránů. Nejsem jejich velký znalec ani oddaný fanoušek, ale mám sem tam období, kdy si je pouštím víc k tělu a s chutí užívám. Nová deska se do takového období trefila, svým způsobem mě baví, i když se při jejím poslechu spouští krev z uší a na nějakou trvalu lásku to nebude ani tentokrát. 

The Ocean - Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic (2020)

Zúčtování se zářím jsem začal s kapelou, kterou mám fakt rád, a končím je v podobném duchu. The Ocean mají mé dlouhodobé sympatie a jejich ohlášené pokračování cesty do pravěku mě zastihlo na konci měsíce. Takže jsme zatím na začátku příběhu, který mi možná nepřijde tak výrazný jako dřív, ale pořád je na velmi dobré úrovni a poslech si docela užívám.

// Victimer

Spirit Possession - Spirit Possession (2020)  ochutnávka

Jakmile jsem si debut amerických blackers Spirit Possession pustil, jako by jejich orba, pozemek a náčiní sousedilo s tím od Negative Plane, potažmo Funereal Presence. Jistou podobnost lze vidět i u log FP a SP… Disharmonická nitka, avantgardní povlak na starém a tvrdém ořechu, kýbl špíny podávaný se zvláštní galantností aristokrata, který si libuje v podivnostech všeho druhu a nejraději se oddává nekromatickým hrátkám hluboko ve sklepení. To poctivé a staré je odtud vyneseno na denní světlo, ke slovu se dostane poněkud vyšinuté umělecké pojetí a původní gró se pomalu vypařuje. Nic proti tomu nemám, proti té zjevné podobnosti. Spirit Possession zkrátka vsadili na tento typ černozemní praktiky a poslouchá se to moc dobře.

Ordinance - In Purge There Is No Remission (2020)  ochutnávka

V Ordinance dlí nesvatý duch finského black metalu a plive kolem mix primitivních choutek a honosné výpravnosti. Materiál druhého alba zní silně a hrdě. Opravdu jsem už dlouho neslyšel tak dobrý black, aniž bych nemusel stát v řadě na všechny ty okultní disonance a prodírat se hustou clonou nevědění. Ordinance hrají přímočaře, přitom dostatečně melodicky a chladně. Tady se nehodí listovat knihou magie a v kápi plýtvat kadidlem, bude lepší si pod pohrůžkou vypálení kaple na matce představené vynutit orální koncert v jejím podání. Pak se spolu projedeme na koni, u varhan zapějeme něco svatých písní a pak ji zabiju.

Expander - Neuropunk Boostergang (2020)  ochutnávka

Expander si pouštím vyloženě pro zábavu a dobrou náladu. Jejich futuristický metalpunk v podstatě ani jinak uchopit neumím. Děje se při tom zhruba to,co je znázorněno na obalu. Všechny ty smrtky a další starý thrashový zjevení pobíhají po nějaké cizí planetě ve skafandru a sypou do sebe olovo a laserové paprsky. Velmi příjemné k odreagování, v jistém smyslu zde lze vycítit odkaz Voivod. To galaktické přelétání a sypání bordelu na hlavy přítomných k tomu vyloženě svádí a navíc Expander občas hňápnou i po psychedelii. Mňam. 

Vatican Shadow - Persian Pillars Of The Gasoline Era (2020)  ochutnávka

Dominick Fernow a jeho dítko s krásným názvem. Dnes už kultovní maník, jehož jsem si vždy všímal více díky jeho dalšímu projektu Prurient, kde to mnohdy dost bolelo. Vatican Shadow je na poslech příjemnější a jemnější záležitost. Je to směs industrialu, atmosfér a někdy i techna, prostě elektrárna, ve které je místo na melancholii a průmyslový tanec. Fernow má svůj osobitý rejstřík nálad, který nelze zaměnit. I u Prurient na něj došlo, speciálně pak ve volnější verzi noise teroru v podobě alba Frozen Niagara Falls. Mastered by Justin Broadrick, není proč dál váhat.

Gazpacho - Fireworker (2020)  ochutnávka

Norské art rockery Gazpacho jsem na pár let ztratil z dohledu. Album Soyuz jsem slyšel snad jednou, což je po velmi vydařených počinech Molok a Demon trochu záhada, ale asi jsem nebyl správně naladěn. K novince Fireworker jsem si ale cestu našel. Gazpacho byli vždy rozplétači dlouhých příběhů a je poznat, že se snaží do své tvorby dostat více vlivů. Fireworker je symfoničtější a taky víc elektro, než jsem byl u kapely zvyklý. Úplně ale nevím, jestli chci zrovna u Gazpacho slyšet sbory typu ameno… Někdy je to na mě prostě až moc pompézní a… nic proti, ale u těchto doprovodů mám raději minimalističtější přístup. Jinak tu pár věcí nezní vůbec špatně a budu hledat, kudy se tentokrát Gazpacho vydali doopravdy.

Onirik - The Fire Cult Beyond Eternity (2020)  ochutnávka

Onirik je blackmetalový one man projekt z Portugalska, který mne uhranul materiálem minulého alba Casket Dream Veneration. Gonius Rex si spolu s Orinik prošel určitým vývojem od UG špíny k teatrálnímu okultničení, které nelze nemilovat. Novinku ještě nemám vůbec zmáklou, teprve s ní začínám, ale tohle album vnímám jako jednu z událostí blackmetalové sezóny, takže doufám v další neobvyklý počin. První poslech byl vynikající, druhý už méně, ale to bych přičítal celkovému nasrání v daný okamžik :). Pak přišly další dva v lese (proč poslouchat ptácí a nedát prostor Onirik), a asi to pomalu začínám odkrývat. Bude to ale chtít mnohem víc. Vedle novinky Onirik vyšla také nová placka dalšího Rexova projektu, a to je Noite, což je takový heavy occult rock bez uhlíků a s hodně zajímavým zněním. U něj to bude ale spíš o boji s ušišlanou portugalštinou.

// Garmfrost: Ty jo, Onirik. Úplně jsem zapomněl, že jsem kdysi slyšel a uctíval první desku. Hned jdu na to.

Atomine Elektrine - The Antikythera Mechanism (2019)  ochutnávka

Souhra okolností nahrála tomu, že téměř ve stejný okamžik (na konci loňského roku) vyšla dvě alba věnující se stejnému konceptu. V podání atmosférického ambientu Dahlia's Tear jsem jej zachytil ZDE a druhé verzi příběhu jsem nevěnoval pozornost. Moje chyba. Ztvárnění Atomine Elektrine mi přijde konstruktivnější a už z podstaty a stylu projektu živější. Bylo, nebylo a poblíž ostrova Antikythera se na mořském dně našel zvláštní mechanismus … Tam, kde dal Dahlia's Tear příběhu čarovnou moc temných hlubin, dodal Peter Andersson (to je ten pán z Raison d'être) v podání Atomine Elektrine těmto hlubinám pouze vedlejší roli a do té hlavní posunul samotný mechanismus. Za mě hodně povedená elektronika.

// Bhut

Antigen - Dust And Ashes (2020)  ochutnávka

Navztekaný crust punk, který nemá slitování. Skvělá deska, co bere dech. 

Convocation - Ashes Coalesce (2020)  ochutnávka

Před časem to zde uveřejnil Victimer a protože se snažím vše poctivě pochytat - okusil jsem i toto. No a už to mám doma v polici, že jo. Fakt hutná věc, která má i skvělý obal. 

// Sarapis: Taky doma v polici, ale nikoli ještě v palici. Jako bych tomu ještě nepřišel dostatečně na kloub.

// Victimer: Já jsem na vážkách. Dělá to dojem ohromující desky, ale nakonec mě to moc nedostalo, něco mi brání. Budu to zkoušet dál.

Somniate - The Meyrinkian Slumber (2020)  naše recenze vč. ochutnávky

Zjevení, o kterém si budeme asi ještě dlouho povídat. Pecka a maximální nadšení. 

Arakain - Farao (1999)  ochutnávka

Trochu starší věc, která má furt šmrnc. Období, kdy se se mnou Brichta ještě nehádal a přišel mi jako kvalitní muzikant. Tohle mám doma v origošce na MC i CD a nedám z rukou.

// Garmfrost

Novae Militiae - Topheth (2020)  ochutnávka

Monotónní běsnění Novae Militae přeskakuje mezi nejrychlejšími otáčkami a ambientním duněním. Gash'khalah mě dostala víc než novinka, ale k plnému vychutnání podobně nepřístupného matrošu je třeba nejen víc času, ale také správné duševní rozpoložení.

// Bhut: Musím vyzkoušet. Minulá nahrávka mě dostala. 

Temple Nightside - Pillars of Damnation (2020)  ochutnávka

Rovněž nová řadovka australských démonů Temple Nightside je z těch mimořádných. Nicméně tak jak jsem padal na prdel z The Hetacomb, u Pillars of Damnation zatím váhám, zda se plně oddám pochmurnému bahnu bez výhrad, nebo si ještě počkám na konečný verdikt. Pillars je hutný marast, ze kterého nelze jen tak uniknout. Zejména mě do svých osidel láká závěrečný hnus jménem Damnation.

Khors - Where the Word Acquires Eternity (2020)  ochutnávka

Docela si užívám poslechů nových Khors, jejichž Where the Word Acquires Eternity je zkrátka pecka. Už pěkně dlouho nepřišli s takto silným albem. Je pěkně nářezový i příjemně melodický. Harmonie nejsou unylé, spíše svým způsobem dráždí emoce. Moc pěkný!

Khthoniik Cerviiks - Æequiizoiikum (2020)  ochutnávka

O existenci Červíka jsem neměl tucha. Na aktuální řadovku Æequiizoiikum jsem narazil čistě náhodou. Jen jsem se nechal inspirovat youtubovými návrhy. Voivodovský black/death těmto němčourům jde pěkně od ruky a od rány. Jak vyplývá z mého popisku, je třeba čekat vysoce atmosférický, avšak fest technický nářez. Jednotlivé vychytávky lezou na povrch s opakovanými poslechy. Ne, že by album bylo kdoví jak složité, ale všechno se v něm mele tak rychle, z disharmonie se létá do klasického hoblování, že to zkrátka na poprvé všechno nepoberete. Aspoň tedy já ne.

Cultum Interitum - Poison of Being (2020)  ochutnávka

Ponurým blekošům Cultum Interitum konečně vyšel dlouhohrající debut. Demáč i EP Temple of Triumphant Death dávalo jevo, že s Cultum Interitum bude do budoucna třeba počítat. A jak se jim tedy zdařil plnohodnotný start? Překonal všechny moje představy a očekávání. Poison of Being se podle mě v klidu vyrovná nahrávkám daleko zkušenějších kapel. Album je to spíše pomalé až valivé. Atmoška by se dala krájet. Vokální projev frontmana E je parádně nemocný. Každý den se těším, až si Poison of Being zase pustím. Brr, krása!

Jsem odvařenej i z Magnus Venator od řeckých Katavasia. Taktéž začínám mlsat novou desku polských Martwa Aura Morbus Animus. Martwa Aura společně s Above Aura, kterým letos také vyšla novinka, jsem “objevil” loni na koncertě Mgla. Myslím, že letos bych se na jejich sety těšil podstatně víc. Další smečka z Polska, která stojí za velkou pozornost jsou Ars Magna Umbrae. Ani jsem nepostřehl, že jim v srpnu vyšla nová deska s názvem Apotheosis. Luxus! S hodně dobrými deskami přišli i legendy extrému - Napalm Death. Jejich Throes of Joy in the Jaws of Defeatism je šleha jak ďas. Rovněž Incantation si ostudu neudělali. Ne všechny nahrávky posledních let se vyrovnají těm ze starých dob, ale letošní Sect of Vile Divinities patří minimálně mezi to lepší z nich. Myslím, že ji z přehrávače jen tak nevyndám. 

// Ruadek

Kamaal Williams  - Wu Hen (2020)  ochutnávka

Londýnská produkce na bázi jazzu, rozštěpených beatů a dalších rytmů s větším než malým důrazem na aranže. Dokáže ale vystřihnout i naprosto klasicky rozjetý jazz (pátá Pigalle). Malá show pro jednu desku.

Compro Oro feat. Murat Ertel & Esma Ertel - Simurg (2020)  ochutnávka

Belgičtí psychedelici Compro Oro se tento rok spojili  se dvěma členy provokativních BaBa Zula z Istanbulu a společně vytvořili nepopsatelné propojení kultur i stylů. Hustě zadýmená syrová deska plná perkusí a výborné rytmiky. I samostatná tvorba Compro Oro stojí za to, tohle je ale o dobrý level výše. 

Black Flower - Future Flora (2019)  ochutnávka

Ujetí Belgičané podruhé. Pětičlenná partička nahrála desku plnou energie z Afriky, ethno prvků a jazzu. Vzdáleně to připomíná Jaga Jazzist, kteří by vynechali elektronické vlivy. 

Guillaume Perret & The Electric Epic - Open Me (2014)  ochutnávka

Guillaume Perret už v současné době funguje i sólově, tohle je ještě deska z roku 2014, která definuje nové podoby současné jazzové improvizace a podoby. Perret se nebojí znít jako System of A Down (na ságo), energie z něj doslova sálá do všech stran. Prakticky vzato, je jeho tvorba dvojice saxofonů (tenor a soprano) na pedálech + klávesy. 

Architect - Mine (2013)  ochutnávka

Německá zajímavost na poli synth-popu a IDM. Velmi atmosférické dílo, takovým zvláštním způsobem mrazivé a poklidné.

// Sarapis

Bütcher - 666 Goats Carry My Chariot (2020)  ochutnávka

Kürva, to je jízda! Vynález stroje času se začíná vyplácet. Speed/thrash z hloubi osmdesátek nemá v podání Bütcher jedinou vrásku. Je to divočina s hlavou i patou, vytrvale namířená směrem vzad a nepolevující ve svém náporu na mozkové laloky. Oproti debutu zvukový posun kupředu a skladby silné a návykové. A ten vokál! Kürva!

Sorcerer - Lamenting of the Innocent (2020)  ochutnávka

Cesta k novému albu Sorcerer byla zpočátku velmi trnitá. Pach přízemního produktu překonal i neprodyšnou texturu roušky a první náslech více než hodinového díla ve mě zanechal jalový dojem. Nemálo trnů mě nutí ošívat se i nyní, do některých zákoutí alba nahlížím spíš ze slušnosti, ale ono to nakonec nebude tak zlé. Anders Engberg je mocný kouzelník a když lízne správnou kartu, hymnus je na světě.

Rope Sect - The Great Flood (2020)  ochutnávka

Rope Sect mě zaujali svým debutovým minialbem Personae Ingratae (Nedělní poslech), to už jsou zhruba tři roky. A teď má tato trojice (a hele, už čtveřice) venku velkou desku. Ležérní, jakoby unavený post punk či death rock svádí ke klimbání, o to víc, když je to materiál na třičtvrtě hodiny. Iron Bonehead to tlačí dopředu, klipy, hostující McNerney, merch zleva zprava, ale hudebně se nezměnilo nic, takže ještě nevím, jestli mám být spokojen. Jsem zatím obezřetný.

// Sorgh

Mallephyr - Womb of Worms (2018)  ochutnávka  naše recenze

Zlé a ještě zlejší. Taková je druhá deska od Mallephyr, kteří nás masírují jako kovář kovadlinu. Zběsilá black/deathová řežba mě nenechává chladným a jsem rád, že u nás vznikají taková díla, upřímná, ryzí a … prostě zlá. 

Sectesy - In The Secretion Of Upcoming Days (2017)  ochutnávka  naše recenze

Zvláštní kombinace brutality a nečekaných melodií. Nejde sice o čistou krevní skupinu mých cév, ale poslech mě baví a k albu se často vracím. Není to mlátička, u které nevím co, kdy a kde hraje, ale každá skladba má svoji jasnou podobu a tvar. Prostě dobry.

Ingested - Where Only Gods May Tread (2020)  ochutnávka

Kapela vyrůstající z bohaté anglické brutal/death scény. Výborná technika, ne až tak originální tvář, ale Ingested umí nakopat prdel. Příjemná klasika, kterou ozvláštňují hosté, třeba Kirk Windstein z Crowbar.  

// Lomikar

Daniel Pemberton - King Arthur: Legend of the Sword OST (2017)  ochutnávka

Zběsilá, divoká, neuctivá a formalistická filmová kastrace artušovských legend skončila sice kasovním propadákem, ale já jsem na to valil oči jak Koniáš do díry. Stejně hektický a odpálený je i její soundtrack, který propojuje středověké nástroje s tribálními rytmy a ozvlášťuje to vše jak elektronickými vlivy, tak třeba i prací s rytmem dechu. Má to grády jak svině. Track Growing Up Londonium mi pouštěla tatérka, když mi drtila hrudní kost, abych si srovnal dech. Nezabralo to. 

Noisia - Split the Atom (2010)  ochutnávka

Sice jedu jenom druhé CD se všemožnýma remixama, featama a jinýma vylomeninama, ale tím je pro mě zkrátka tahle část alba členitější a zábavnější. Tak jako tak pořád mi přetrvává i po těch letech přesvědčení, že pokud mám jít za nějakým fakt pořádným dropem, tak Noisia mi stále dokáže odpálit balkón. Jednou za čas si polámat nějaký beaty vůbec neuškodí. 

Psyclon Nine - We the Fallen (2009)  ochutnávka

V jednu dobu jsem se krátce pohyboval mezi cyber-gothiky, u nichž prakticky cokoli co poslouchali znělo nějak takhle. Když už je mi v současnosti tenhle hudební přístup vzácnější, tak si vlastně dokážu desku i docela užít, ačkoli nemůžu úplně setřást pocit, že při jejím komponování kdovíkolik krve a potu nevyteklo. Co song, to vlastně jeden vykořisťovanej opakující se sample. Ale třeba to tak má být. 

Akira Yamaoka - Silent Hill OST (2006)  ochutnávka

Soundtrack, který mi dlouho chyběl do sbírky a přesto mi jeho jednotlivosti hrají v hlavě již přes dekádu, patří k hororové adaptaci strašidelné videoherní série Silent Hill. Pro film byla použita téměř výhradně původní hudba právě z her a tedy i přeneseno to komplikované japonské uvažování, kterým se v tomto případě snoubí překrásné a citlivé hudební pasáže s ohavným zarezlým industriálem, který leze za nehty. 

Melt-Banana - Fetch (2013)  ochutnávka

Budíček! Electro-pikapika-speedcore s neuvěřitelnou energií. Největší objev předloňského Obscene Extreme, který jsem si pak náležitě užil v klubových prostorách o pár měsíců později. Nenechte si nic nalhávat, může to znít zběsile a primitivně, ale kdybyste viděli, jak skáče kytarista naživo po krabičkách, s úctou byste se omluvili. Ten člověk navíc prorocky nosí permanentně roušku už od roku '92, kdy kapela vznikla a málokdo viděl jeho tvář. Mně se poštěstilo, protože kejchnul když byl vedle mě a musel si utřít nos.