Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začnu trochu víc zeširoka, abych si tu jednak vylil srdéčko a jednak trochu více osvětlil důvody vzniku tohoto článku, který by se měl dočkat i nějakého toho pokračování.

 

Svoji poslední velkou recenzi jsem napsal někdy v polovině srpna a od té doby se marně pokouším ve svém dost našlapaném každodenním programu najít skulinku několika minut k napsání té následné. Inu, od počátku mého pisatelství uběhlo už tolik let, že by mohlo legitimně nafasovat občanský průkaz. Za tu dobu se v životě mnohých promítne celá řada změn a u mě jsou ty zcela nové a nedávné natolik zásadní a určující, že prostě zábava, hobby, koníčky - říkejte tomu, jak chcete - musí být utlumeny na minimum. Takže vedle rodinných a pracovních kratochvílí už mi skutečně nezbývá mnoho času pro sebe, který bych přetvořil v čas pro vás – v čas pro čtení. Nebudu tady rozepisovat, co kde se děje a proč mám z toho nehorázné frustrace, špatné spaní a slibně se rozvíjející alkoholické návyky. Prostě už nestíhám tolik psát, kolik bych si skutečně přál. Pravdou je, že ve vzduchu viselo a dlouhou dobu mě doslova sralo pomyšlení na totální blackout a jednoduchý únik od všeho, co nějaká ta dobrovolná zinařina obnáší. Prostě jsem se na to chtěl vybodnout, ale vždycky, když už jsem měl rozepsaný nějaký mail šéfredaktorům, přišla nějaká vlaštovka, která tu chuť psát zase na chviličku oživila. Takže po vzoru demokratické společnosti volím kompromis. Budu psát, ale míň a o více věcech najednou. Vlastně z podobných důvodů před nějakým rokem a něco vznikla rubrika Kaple. Teď toto portfolio našich nezařaditelných a takzvaně ostatních článků rozšiřuji o čistě tuzemskou scénu.

 

Tuzemská kolekce se bude týkat vyloženě toho, co mi z naší CZ scény reálně přistálo ve fyzickém formátu v domácí sbírce. A když už je to takto vymyšleno, není od věci se občas podívat i po retro kouscích, protože pochopitelně ne vše, co si pořídím, je aktuální nová nahrávka. Na druhou stranu by mi bylo zase líto se nevěnovat i věcem, které jsem třeba slyšel, ale hmatatelně (krom mp3 souboru) je nevlastním. V takovém případě bych rád vytáhl záležitosti, které mi za to stojí a které třeba v budoucnu do té police zamíří. Ale je dobré o nich hovořit nyní. Zkrátka a dobře, článek bude o tom, co mě z naší milované scény cvrnklo v poslední době do uší.

 

A ještě něco. Úhel pohledu je ryze můj, osobní a upřímný.

 

---

 

// Průmyslová Smrt – Pedagogika poražených

Na téhle kapele se mi hodně zamlouvá přístup, se kterým ke svému dílu přistoupila. Ono je to vlastně pro mnohé skupiny naprostý standard a běžný postup, ale u subjektu, který se zrodil v nějaké HC/punk rodině, je to těžký profesionalismus. Album pojali prostě správně: nahráno ve studiu, posláno k masteringu jiným uším (dokonce do zahraničí), renomovanému umělci zadána zakázka na grafiku, velkorysý formát gramodesky vydaný u labelu, důsledné promo i do míst, kde by čitatel takové téma těžko hledal. Prostě jak metalová kapela, která chce něčeho dosáhnout, což z principu věci nelze říct o všech ze scény, kde Průmyslová Smrt působí. Abych to osvětlil. Třeba je to můj zkreslený pohled, ale prostě si myslím, že formát bývá spíše takový: nahráno, kde jen to nejlépe jde (ačkoliv studio už bývá celkem zažitým zvykem), mastering tamtéž, grafika svépomocí a dost často nezajímavá, formát sice bývá LP, ale za jeho vydáním stojí konglomerát třeba šesti minilabelů, kteří přispívají po stokoruně, aby kapela dosáhla alespoň minima nákladu na výrobu, promo prakticky žádné, nebo zaslané jen jako info zpráva do pár webzinů, tudíž rozhovor ve Sparku (jako tomu u probírané nahrávky fakt je) vážně nehrozí.

 

Jedna věc je přístup a osvěta, ale druhá je vlastní náplň. No, kdož znáte, jací jsou Průmyslová Smrt bojovníci, tak víte, že kvalita tam jednoduše je. Je to úderný masakr, který se bez oddychu valí, a ačkoliv to všechno pramení v nějakém živočišném grind/punku, najdou se zde i prvky deathmetalového světa. Kdyby pánové nahráli trochu delší skladby, které by oblažili, řekněme tradiční, strukturou, šlo by o solidní grind/deathový výmlask. Ale to už by nebyla kapela taková, jakou ji známe. Tady se jede na rychlost, přímočarost a okamžité poselství, čemuž dopomáhá i textová složka. Značně intenzivní prožitek z poslechu naštěstí rozmělňují volnější pasáže, aby ten válec nakonec nevyhladil i sám sebe, což by pak celou nahrávku postavilo do role betonového prefabrikátu, který sice zaujme rozměrem, ale struktura je plochá. Takže i tady se uvažovalo správně. Líbí se mi i takový detail, že strany gramodesky jsou ohraničeny industriálním ruchy, takže na sebe volně navazují a nechrlí síru od prvních vteřin. No sympatií tu mám celou řadu, včetně té, že kapela vlastní regulérní domovskou stránku a své info neštěpí jen na facebooku, případně bandzonu, či bandcampu, což jsou bezesporu fajn platformy, ale pamatuji si doby, kdy jsem navštěvoval jednotlivé weby kapel a hodnotil jejich zpracování. To je vývoj.

 

// Detaily alba

 

 

 

---

 

// Titanic – ON

 Je velice pravděpodobné, že bych se na nové album kapely zcela vykašlal nebýt drobné nostalgie, která spočívá v prostém podědění debutového alba z taťkovi sbírky. Je pravda, že krom Metal Celebration a On jiná alba kapely neznám, ale o to větší potěšení mi dělají soukromé rozbory a srovnávačky tehdy a dnes. Jsem rád, že kapela nezamrzla v čase a svůj klasický heavy metal osmdesátých let se nesnaží pořád drhnout stejnou šablonou, ačkoliv i tady najdeme styčné body. Z mého pohledu jednoznačně nejvíc desku nakopávají bicí. Nemá smysl si nalhávat něco jiného, než že za to fakt může Marthusova zručnost a zkušenost ve věhlasné kapele, však vy víte které, a jestli nevíte, tak jste jednoduše ignoranti. Prostě ty bicí jsou báječně variabilní, pestré a hrnou ten heavy svět do rovin košatějšího poslechu. Jsem rád, že se Zdeněk Černý ve zpěvných kreacích nehrne za hranici, kde by to už znělo trapně, takže někdejší ječáky hnané do extrému, což byl jakýsi trend dobového heavy/speedu, se dnes dostavují v omezené míře, kde to ještě zní důstojně. Bez melodií, kytarových sólíček a dalších kejklí by to pochopitelně nebylo ono a je potěšením vědět, že i tahle disciplína je proměněna v solidní úroveň. Za mě to sice nebude deska za sto bodů, ale pořád si myslím, že je dobrá, místy chytlavá a řemeslně nefušerská. Výraznou výtku však mám k tomu jezevčíkovi v kápi, co je na obale. To je On? Je mi líto, ale strach z něj nemám, mít kolem krku věnec buřtů, tak i tenhle démon pookřeje. Tomu věřím.

 

// Detaily alba

 

 

---

 

 // Lahar – Stínání hlav

Kde se vzala tu se vzala, z popela povstala Doomentia. A to je v prvé řadě zárukou nádherně zpracovaných nosičů, což die hard verze novýho Laharu fakt podtrhuje. Ačkoliv nejsem příznivcem polomrtvých mstitelů na obalech, nutno říct, že tenhle obrázek má šmrnc a k žánru, kapele a celé té jihočeské komunitě prostě skvěle sedí. Řemeslně je to bez debat dobrá práce a vlastně si ten obrázek při poslechu rád prohlížím (když to možnosti dovolí). K formátu bych ještě rád řekl tolik, že gatefold je z pěkně silného kartonu a v řadě standardních desek vyčuhuje o pár milimetrů nad ostatní (podobně jako limitka Avenger – Feast Of Anger, Joy Of Despair). Takže si jej při letmém pohledu nespletete. Takovéhle věcičky mám rád a jsem z nich vyloženě nadšenej. Hudebně se banda už nějaký čas našla v jasném animálním thrash metalu. Nynější výraz kapely byl profilován už někdy na EP Až přijde čas, kdy se kapela čím dál víc přibližovala klasickému thrashovému střihu, který pak nejlépe reflektovalo minulé EP Hra stínů. Ačkoliv stále v těch zběsilých jízdách najdeme stopy surovější podoby hardcore kořenů. Novinka je právě příkladnou ukázkou toho, že polevovat se nebude. Báječný výplach, kde se není třeba nějak extra myšlenkově naladit. Prostě tady máte hutnou porci nářezu a buď to sníte, nebo (jak by řekli Darkthrone) fuck off and die.

 

// Detaily alba

 

 

---

 

// Et Moriemur – Tamashii No Yama

Tak se na chvilku zase uklidníme a řekněme si o nahrávce, která zastupuje doom metal. Ten nejvíce rozšířený, řekněme brajdovský. První, co majitele této nahrávky nadchne, je zaručeně fyzický digipak, který je prostě krásně provedený. Jedná se o důkaz, že CD nejsou tím posledním hudebním nosičem, jak je na ně mnohdy elitářsky nahlíženo z nějakého trapného důvodu. Jednoduše nevím, proč by nějaký hudební nosič měl být ten nejlepší a jiný ten nejhorší. Do kvality zvukového přenosu samozřejmě hovoří i jeho forma, ale především i samotný záznam, který když bude na hovno, tak bude na hovno všude bez ohledu na formát. Hudební fanoušek by měl především řešit, zda chce podpořit tu kterou kapelu a tu kterou nahrávku, když se mu daný produkt jeví jako skvělý. Ano, nemám rád odmítání CD formátu. Ale zpátky k tématu.

 

Tamashii No Yama je album, za kterým stojí silný příběh děsivé letecké katastrofy a bolest, která doprovázela samotnou událost sálá i z jednotlivých skladeb. Je tam jasně cítit, že se hraje na emoce, že vás deska nutí až plakat, soucítit a prožívat nehezké napětí. Potud to té kapele prostě věřím a vím, čeho chtěla dosáhnout. Ale pořád mi tam chybí dostatek nějakých dech beroucích motivů a strhujících zvratů a melodií, které by ten masivní úděl dokázaly lépe podtrhnout. Zkuste třeba prosté album Ótta od Sólstafir, tam se prostě vystačí s minimem vlivů a nástrojů, ale stojí to na úžasné atmosféře s jedinečnými melodiemi a harmoniemi. To je věc, která mi u Et Moriemur zkrátka chybí. Ta deska je silná, dokáže vtáhnout, dobře vyprávět onen příběh, či podobnou trýzeň. Ale asi jsem čekal víc. Inu, moje chyba. Tak třeba skladba Sea of Trees z alba Ex Nihilo In Nihilum bylo přesně to, co mi tu tentokrát schází. Tu píseň si vybavím i po x letech a pořád si myslím, že je geniální a naprosto dokonalá. Bohužel takový moment nyní nenacházím. Přesto je to velmi silná a působivá nahrávka, kterou určitě doporučuji už jen kvůli tomu, jak hezky lze vypracovat takový obyčejný digipak.

 

// Detaily alba

 

 

---

 

// Trny & Žiletky – Třetí hlas

Já prostě musím začít od toho, co mě v souvislosti s nahrávkou pálí asi nejvíc. Prý je zlá a téměř stoprocentní. No, zkrátka nesouhlasím. Zlo v hudbě si představuji zcela jinak (a pokud fakt chcete příklad, tak sáhněte po The Ruins Of Beverast, Grave Upheaval, Teitanblood a spoustě dalších). Tahle kapela je spíš hutná, mohutná, monstrózní, ale ne strašidelná nebo temná. Je jednoduše metalová a tak trochu tuším, že můj problém bude především se zvukem kytar, který je zkrátka moderní, drobátko djentový, a to je pro moje ucho nakloněná rovina, která sype všechno ven. Meshuggah jsou jen jedni. Avšak neberte daný příměr doslovně, jen jako můstek odkud lze identifikovat na výsledný kytarový sound. Prostě se mi takový zvuk nezamlouvá, a proto jej nenazývám zlým a děsivým. V porovnání s výše uvedenými zahraničními spolky jsou tuzemské trny i žiletky skutečně neškodné. Má jít i o jistou variaci black metalu, nebo alespoň nějaký výcuc z něj. Asi jsem blb, ale ani tohle tady fakt necítím.

 

Trny & Žiletky jen prohlubují trend, který si vytvořili na předchozích nahrávkách. Jdou více do barevnosti aranží a víc pracují s náladou, což je dobrá cesta a ten vývoj se mi líbí. Můžu určitě říct, že album je o něco jiné než minulé Podměstí a přijde mi takové vyspělejší a zcela určitě propracovanější. Pořád ale jde o zcela jasný rukopis, pod který se především podepisuje Desedův, byť hrubý hlas. No prostě, řeknu to úplně jednoduše, tohle jsou zuřivější, natlakovanější a zamračenější Dark Gamballe, kteří se ostatně již přes deset let jaksi nepohnuli z místa. Možná mnozí z vás nyní zašuměli rozhořčením, či prostým nesouhlasem, ale berte to prostě jako další úhel pohledu (ostatně nic jiného to ani není, jen moje aktuální vnímání).

 

Třetí hlas je na druhou stranu určitě kvalitní nahrávkou minimálně v tom, že svému dílu věnuje náležitou péči, což je věc, kterou cením a velice chválím. Digipak je jednoduše skvělý, ať už jde o jemné hrátky s grafikou, nebo o prostý fakt, že má dva booklety, což je husarská pirueta, kterak se vyhnout digibooku. To fyzické zpracování je prostě báječné. Líbí se mi i fotografie titulky, či v bookletu, ačkoliv jasně určující spojitost v nich na první dobrou chybí a člověk si ji musí v hlavě buďto vytvořit sám, nebo ji nenajít. Jasně, že důkazem spojitosti a propojenosti jsou texty, ale vizuální vypočítavost bych asi chtěl jinak. Pokud stále čtete, tak už asi tušíte, že můj názor není hodný sta procent v hodnocení. Otázkou je, zda se mnou souhlasíte, nebo si myslíte, že jsem vůl. Obojí je správně, protože rozdílnost názorů na jedno dílo z něj dělá něco, co je hodné studie a myslím si, že tak jako tak je to dobrý signál pro kapelu. Já si jednoduše myslím, že to album své kvality má, má svoje detaily, drobné nuance, které charakterizují povahu jednotlivých písní a výraz celé skupiny posouvají rozhodně dál, než jaký byl posun mezi prvním a druhým albem. Na druhou stranu se osobně neprotínám v daném zvuku a směru, což je stejně jen moje chyba.

// Detaily alba

 

 

---

 

// Airbrusher – Latentní obrazy

 Jestliže jsem u předchozí nahrávky byl rozpačitý, tak tentokrát jsem absolutně bezradný. Za prvé jsem ji vlastně ještě neslyšel celou, takže moje dojmy jsou polovičaté a vlastně pořád neúplné. Prostě jsem se ještě nedokázal nějak překlenout přes silnější polovinu alba. Překáží mi prostě ten plastový zvuk a těžce osmdesátkový synthpop, který mi sedí tak maximálně od Hail Spirit Noir. Ano, ačkoliv to moc lidí nemusí, já to ještě beru, ale Airbrusher je už pro mě hudebně docela tortura. Jsou tam sice momenty, který mně nějak zvlášť nevadí, a tak trochu vychází z bezkytarového psychedelického experimentátorství Master’s Hammer, ale jinak se tam nějak nechytám. Co je určitě fajn a skvělá věc jsou texty, to je bez debat majstrštyk plný odkazů k historii či odbornosti v určitých odvětvích. Takže jsem někde v půli. Hudebně si rozumíme jen minimálně, textově téměř maximálně, ale pořád jsem neslyšel víc jak tři čtvrtiny celého díla. Je to dobrá výzva.

 

// Detaily alba

 

 

---

---

 

A ještě v rychlosti pár větiček k vybraným nahrávkám, kterým se obšírněji již věnovali kolegové.

 

// Panychida – Říruřec / Dreisessel recenze

 

Fór je ten, že když jsem klukům z kapely na Metal Madness slíbil recenzi, tak ještě než jsem si nahrávku poslechl, vyšla u nás Garmova recenze. Já bych si ještě dovolil upozornit na tu Johanovu z Fobie, která místně odkazuje na jednotlivá témata daných skladeb. Za sebe musím říct, že je to naprosto perfektní dílo a absolutní top mezi díly, které se zabývají mou rodnou Šumavou. Těším se na Kašperk!

 

// Altars Ablaze – Life Desecration recenze

 

Pecka mezi oči a suverénně světové dílo. Tleskám.

 

// Heaving Earth – Darkness Of God recenze

 

Trochu jiný výraz, než který jsem čekal, nicméně pořád příjemný a líbivý. Jenže minulé album mi sedlo mnohem víc. Ale dám tomu ještě čas.

 

// Heiden – Andzjel recenze

 

Návrat do tmářství Dolores a naléhavosti Obsidian, přesto stále drží v rukou labutí perutě z následného jemně sólstafirovského díla a z těch dalších dvou už jen bere jen určitou práci s vystavěním scény a atmosféry. Protože jsem knihu paní Tučkové objevil teprve nedávno, je mi ctí slyšet jeden z možných soundtracků, který mi stejně podvědomě hrál v hlavě. Líbí se mi skutečnost, že kapela má reálné kořeny v dané lokalitě, čili čerpá nejen z literatury, ale ze skutečných nepopsatelných reálií, které se vpisují do charakteru jednotlivých hráčů, kteří tento vjem otiskují do skladeb. Já jim to prostě věřím a zobám z ruky. Skvělá věc, která však nic nedá zadarmo a první poslech může být trochu dobyvačný. Ve výsledku je mi i sympatické to, jak kapela je pokaždé jiná a svá a vlastně fanoušek netuší, jak moc se kormidlo roztočí s tou další nahrávkou. Báječná věc.

 

 

---

 

Samozřejmě jsem v poslední době pořídil i pár starších záležitostí, z nichž bych rád vybral nějaké skutečně retro lahůdky, které vás třeba osloví k opětovnému poslechu, osvěží paměť, nebo přímo donutí ke zpětnému pořízení.

 

!T.O.O.H.! – Vy kusy mrdacího masa

 

To je tak hovadskej titul nahrávky, že i když by to byla holá blbost, tak to prostě chci mít v poličce. Vtipné je to, že jsem si to zařadil hned vedle Tool, což je o poznání jiná úroveň a filozofie, což mě pochopitelně absolutně nevadí. Jsem rád, že je obal apgrejdován o nové ztvárnění, které je mi sympatičtější než původní malůvka hodná zařazení do dobových Trnek Brnek. Grind správně cáklej a to já rád.

 

Master’s Hammer – Šlágry

 

Tuhle nahrávku bych vlastně ani nemusel vyndavat z celofánu, protože si nejsem jistej, kdy si ji regulérně pustím. Celou. Takže jsem to koupil spíš kvůli tomu, že původní edice je hůře dostupná (jen u některých vykuků za nepříznivou cenovou hladinu) a abych měl pocit kompletní sbírky (CD řadovek).

 

The Book – Forgotten Art Of Old

 

Drobná reklama na MC edici, kterou lze objednávat i u našich vybraných redaktorů, mrk mrk.

 

InSide – Inside

 

Tak schválně, kdo to zná? Já jsem svého času byl i na koncertě, ale to už je tak dááávno. Dnes se docela usmívám nad používanou angličtinou, která je školská a taky už mi ta apokalyptická atmosféra nepřijde tak tajemná, jako když mi bylo… ty vole asi deset nebo jedenáct mi tenkrát bylo… Fuj to je let…

 

Ester Ládová – Tak už pojď

 

Z čistě archivářských důvodů a jako doklad doby, kdy se hudba tvořila zcela bez uměleckých předpokladů. Naprosto neurčitá pop/disco tančírna s jasným pozadím vyždímat z dobové hvězdičky nějakou tu korunu. Respektive vydělat na jejím jméně. A protože mi byla Ester celkem sympatická, zejména tedy kvůli pár videoklipům, vyňal jsem originální formát z běžného jewel case a vsadil jej do krabičky pro 2CD. Ten druhý kotouč sice není originál, ale prostý výpalek jistých videoklipů. Prostě taková knihovní záležitost. Prostá studie.

 

Noctambulant – Noctambulant

 

Dávnověké demo, které sice skrývá jen dvě skladby, za to jde o dobrý relikt doby a tuzemského black metalu. Čest patří vydavateli Murderous Production, který podobné klenoty pozvolna oživuje a znovu vydává. Lze u něj totiž vedle zmíněného spatřit i znovuvydání demáčů Moravská Zima nebo Trollech a to jsou artefakty, které nesmí v black metalovém archivu chybět.

 

 

---

 

A na úplný závěr jen drobné doporučení dosud fyzicky nevydaného, respektive nepořízeného materiálu, který však směle doporučuji k rozšíření vlastních obzorů v tom našem břitevním ringu.

Sukkhu – Labyrinths odkaz

Bran – Odcházení odkaz

Lament – Demo odkaz