Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z názvu vyplývá, že tento díl bude něčím výjimečný. A vskutku, je to tak. Podíváme se společně na nahrávky, které jsou něčím jiné, něčím ojedinělé a především mají určitý nemalý význam v historii hudby. Pravdou zůstává, že příliš velký přínos do hudebního světa mnohé tyto kousky nepřinesly. Nicméně považuji za nezbytné se o nich zmínit. Jsou to počiny, které dnes již zůstávají zaprášeny letitým prachem, a přesto v sobě ukrývají značnou energii a sílu. Nevznikly jen tak náhodou, pro legraci, vše bylo myšleno z čisté oddanosti žánru, či s nějakými jinými pocity. Vše se podrobněji budeme dozvídat během dalších odstavců a jednotlivého rozebírání samotných demíček. Mnohé možná potěší prvotní výlet za hranice naší malé republiky. A hned se podíváme do Německa, Francie, Švédska a dokonce i Mexika. Nebudeme dlouho otálet a hned se pustíme do jednotlivých nahrávek detailněji.
Na doporučení přítelkyně Jirky D. se budu ode dneška snažit přidávat ke každému demu i odkaz na ukázku. což mnohé jistě potěší :-)

Fuck Xasthur! – Fuck Xasthur

Informací o této podivné kapele najdeme velmi málo. Lépe řečeno téměř žádné. O co se vlastně tedy jedná? Je to projekt neznámého odpůrce amerického black metalu z roku 2006. Na paškál si vzal kapelu Xasthur, kterou zřejmě nenávidí ze všeho nejvíce. Pravda Xasthur není zrovna nejlepší kapelou, ale strkat do jednoho pytle celou americkou blackovou scénu mi přijde trochu směšné. Heslo tohoto projektu zní:Fuck Xasthur, fuck USBM, fuck kiddies who like it. Zkrátka a dobře, jedná se o projekt, který projevil nenávist vůči americké scéně. Víme jen to, že člen této kapely pochází z Německa a že v současné době již tato skupina neexistuje. Podle mého názoru trochu zbytečný projekt, ale se zajímavým tématem. Nechci s autorem nijak sympatizovat, neb se mi jeho názor poněkud příčí. Ale už jen fakt, že musel vynaložit jisté úsilí pro nahrání dnes probíraného dema, mi přijde svým způsobem zajímavé a hlavně ojedinělé. A jak je na tom hudba? Ta tu má mít přeci největší váhu. Hudebně to žádný zázrak není. Klasický syrový divoký black metal německého raw stylu. Střední tempo, syrová hudba, zběsilý rykot a vůbec celé je to strašně temné a plné nenávisti. Zvuk se v black metalu moc nehodí řešit, ale je nutné se o něm zmínit. Správně zaprášený zvuk dodává desce tu správnou atmosféru, kterou bylo třeba vystihnout. Textu není vůbec rozumět, což možná ani není na škodu. Celý počin obsahuje tři skladby plus jednu bonusovou zřejmě remixovanou, nebo jak to říci. Je to totiž mix (na demu pojmenován jako Black Noise Mix) titulní skladby Scott Conner Must Die!. Pro neznalé Scott Conner je jediný člen projektu Xasthur vystupující pod přezdívkou Malefic. Jeho jméno můžeme vidět v historii jiných kapel, jako například Sunn O))) či Manes. 
A zde slíbená ukázka.

Nocturnal Depression – Fuck Off Parisian Black Metal Scene

U nadávek ještě chvíli zůstaneme. Jak už ze samotného názvu dema vyplývá, něco se asi kapele Nocturnal Depression na pařížské black metalové scéně nelíbilo. Kapela sice pochází z Francie, ale z města Grenoble z jiho-východnější části země. Tato nahrávka vznikla roku 2005, tedy rok po založení kapely. V této době bohužel ve Francii platilo to, že pokud kapela hrála black metal a přitom byla z Paříže, tak byla vynikající a špičkou žánru. V opačném případě, tedy, když kapela nebyla z Paříže, bylo skupinou opovrhováno. Proti tomuto scestnému názoru se Nocturnal Depression svérázně postavili právě pomocí tohoto dema. Dnes už je naštěstí situace někde jinde, ale jejich názor na metropolitní kapely zůstal stejný. Může to vypadat trochu kýčovitě, trochu křečovitě, ale přeci jen je to originální způsob odporu. Hudebně kapela tkví v dnes, jak se říká depressive suicide black metalu a tak i toto demíčko se nese ve stejném duchu. Při jeho spuštění na posluchače vybafnou zvuky bouře a zanedlouho jemné drnkání kytary, které se stalo vcelku typickým pro tuto kapelu. Mimo to se objeví i značný šum a zkreslený zvuk, to ale přeci není žádnou podružností, nýbrž dokonale atmosféru podtrhující prvek. Samotný song Fuck Off Parisian Black Metal Scene je neskutečně chytlavá záležitost a i když se jedná o dost ortodoxní píseň, má velké ambice s hitovým podtextem. Tato kapela jako jediná z dnes probíraných působí až dodnes a má za sebou opravdu povedené kousky (viz loňské dílo The Cult Of Negation). 
A ukázka tohoto odporu je zde.

V přítmí – Prázdnota

A nyní se přehoupneme přes velkou louži a rázem se ocitneme v pro nás exotické krajině. Ve státě zvaném Mexiko budeme asi těžko hledat kořeny black metalu a vůbec metalu. A i přesto se zde nějací fanoušci této divoké hudby objevují. Jedním z existujících důkazů je tato kapela, nebo možná projekt, nazvaný V přítmí. Zřejmě Vás zaráží český název, co? Není divu. Za tímto projektem, ale vážně nestojí žádná česká persona, nýbrž rodilí Mexikáni. Původ a důvod vzniku tohoto projektu, však stejně musíme hledat u nás v ČR. Celý projekt V přítmí vznikl jako pocta české kapele Trist. Trist je jedna z našich nejvěhlasnějších skupin v oblasti depressive suicidal black metalu. Stojí za ním jedna jediná postava Trist z Olomouce. Existuje od roku 2003 a funguje dodnes. Čert ví, proč zrovna v roce 2006 vznikla v Mexiku skupina V přítmí, aby vydala jedno demo se dvěma skladbami. Ale měl to být hudebně vyjádřený obdiv naší tuzemské kapele. Na demíčku Prázdnota z roku 2007 (po jehož vydání skupina ukončila svoji činnost) tedy nalezneme skladbu z vlastního pera Prázdnota, která se však velmi nápadně nese ve stejném duchu jak hudba Trist. Druhá skladba je jak jinak než cover. Konkrétně na skladbu Sebevražední andělé part II. Zvuk je tentokrát mučivější, než u předchozích kapel. Z kytar není slyšet kloudný riff, jen jakési zurčení, bicí mají snad nejčistší podobu a funerálně táhnou celou káru, basa tu jemně podřimuje a prohlubuje bolestnou atmosféru. No a zpěv je značně ztrápený a zanícený. V druhé písní je kytara už lépe rozeznatelná, které že to tóny vlastně hraje. Nechci hanit zvuk, ten je povedený, nechci hanit zvuk kytary, ten je záměrný, a nechci hanit ani celou kapelu, neb ta je originální. 
A zde si můžeme poslechnout onen cover. 

Silencer – Death - Pierce Me

Kdo jste zběhlejší v daném žánru (depressive suicidal black metalu), už jistě podle názvu tušíte, o čem budou následující řádky pojednávat. Varování pro nezasvěcené: bude to brutální a kruté, bude Vám z toho možná i špatně, nebo budete jen němě žasnout. Anebo tomu nebudete věřit, protože dodnes je toto velmi sporným tématem. Ale abych nepředbíhal. V roce 1995 ve Švédsku vznikla kapela Silencer(neplést s americkými power metalovými Silencer). Roku 1998 bylo natočeno mučivé demo Death, Pierce Me. O tři roky později, čili v roce 2001 bylo nahráno jediné a poslední album Death – Pierce Me. Demíčko obsahovalo jen a pouze jednu skladbu se stejným názvem. Proto jej překročím, a ačkoliv jsem si tu vyhranil právo na dema, tak udělám odbočku a podíváme se na klasickou desku. Ona vlastně ta jediná skladba se ještě ocitla na onom albu z roku 2001. Demo má však syrovější zvuk a verze skladby se jen velmi jemně liší. Kdežto album samotné má zvuk pěkně čistý, uhlazený a příjemný. Mnohými je tento počin považován za jeden z nejlepších kousků black metalu vůbec. Druzí jej zase zatracují, že se hudebně nejedná o nic převratného. Většina se však shoduje, že vokál, kterým je celý materiál nazpívaný, má nevídané rozměry. Pravda, jiní zase tvrdí, že je to naprosto neposlouchatelné. Onen zpěv se totiž pohybuje ve velmi, velmi vysokých plochách. Takové skučení jak z mučírny, což ovšem není zas tak daleko od pravdy. Jisté však je, že toto nemá obdoby a že se skutečně jedná o velice depresivní záležitost. Já tuto desku mám rád, patřím proto do skupiny příznivců. Líbí se mi jak po hudební stránce, tak po té vokální. Ovšem denně bych to poslouchat nemohl, to už by se mohlo vážně projevit na psychickém zdraví. A nyní trocha historie kapely samotné, která je zřejmě nejzajímavější. A zde teprve začíná ona ošklivá část, před kterou jsem výše varoval. Frontman skupiny, říkající si Nattramn, je totiž nefalšovaný psychopat a duševně velmi nemocný člověk. Tato chorá mysl se během natáčení alba řezala do rukou, díky čemuž se v jejím hrdle vykouzlil ten pravý mučivý skřek. Dokonce vznikla fáma, že si Nattramn uřezal oboje ruce v zápěstí, místo nich pak nosil prasečí kopýtka. Ale přiznejme si, je toto možné vůbec učinit? Jasně, po stránce odvahy se tato možnost nabízí, ale po stránce logické, jak by si uřízl ruku druhou? Jak by si našil prasečí nožičky? A nakonec jak by mohl natočit, tak výborné dílo? Tuto historku jsme tedy vyloučili, ale přeci jen, nezní to hezky? Myšleno ve smyslu: nezaujalo Vás to nakonec? Nemáte větší chuť se po tomto albu poohlédnout? Ale značné sebepoškozování je jen začátek. Ještě zde máme pokus o vraždu. V black metalu jsme si na vraždy tak nějak zvykli, a i když je toto ještě černější stránka tohoto žánru, než bylo původně zamýšleno, prostě k němu patří. Je to sice smutný fakt, ale s tím už nic neuděláme. Na místo pokusu o vraždu nějakého bývalého kolegy, či jiného jedince patřící do nějaké ať už hudební, či sociální skupiny se jedná o útok na dítě. Dle prvotní verze měl Nattramn se sekerou v ruce napadnout šestiletou holčičku hrající si na pískovišti. Naštěstí rána nebyla natolik silná a sekera zůstala zaťatá v její hlavě milimetr od mozku. Dítě přežilo a po tomto útoku byl útočník uzavřen do psychiatrické léčebny. Ale proč mluvím o prvotní verzi. Druhá verze má sice stejný průběh, jen útočník má být jeho bratr. Povedená rodinka, že. A tak se náš milý Nattramn ocitá upoután na nemocniční lůžko. Díky jeho duševnímu stavu a podivnému sebezničujícímu chování je mu diagnostikována choroba s „nebezpečím smrti“. S nebezpečím vlastní smrti samozřejmě, z důvodu jeho neustálého sebepoškozování a prosby o zastřelení. Jako součást léčby a celé terapie byla mu poskytnuta možnost odreagování se pomocí hudby. Vznikl tak jeho vedlejší ambientní projekt Diagnose: Lebensgefahr, který má na svědomí jednu desku Transformalin. Dokonce i toto dílo je jedno z nejlepších v daném žánru. A i když posluchač nezná historii vzniku, myslí si, že je vytvořeno nějakým šílencem. Ale o tomto počinu snad někdy jindy a jinde. Není zas tak dávno, co tohoto pacienta již pustili na svobodu. Dnes je aktuální, že vydal svou knihu pojmenovanou Grishjärta, což se dá přeložit asi jako „Srdce jako prase“. O čem pojednává, netuším, ale nejspíš to bude velice zajímavé počtení výplodů jeho choré mysli. Tolik by mohlo stačit ke stručné historii. Za důležité však považuji zmínit se o tom, že se objevila verze o tom, že se tento příběh ve skutečnosti ani neodehrál. Že vše je jen pouhé divadlo, aby se zajistila prodávanost alba. Že Nattramn ve skutečnosti, nikoho sekerou nenapadl a že ani nebyl v léčebně. Historka s dítětem vymyšlena být může, ale posluchač, který uslyší zpěv na albu Death – Pierce Me, o upoutání na lůžko nebude tolik pochybovat. Nevím, sám do celé věci nevidím. Každopádně pohádka je to krásná a úžas vzbuzuje nevídaný. A ať už je pravda jakákoli, hudebně je to velmi povedený materiál. 
Koukám, že jsem se zde trochu více rozepsal. Možná jsem Silenceru měl věnovat samostatnou kapitolu. No nic, stalo se. Doufám, že Vás to alespoň trochu zaujalo a ne příliš znechutilo. A abych nezapomněl i zde je ukázka tohoto mučení. Odkaz obsahuje první verzi písně Death, Pierce Me z roku 1998.