Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abigail Williams - A Void Within Existence

Abigail WilliamsA Void Within Existence

Garmfrost6.8.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Ne všechny nálady a emoce nemusí být nutně příjemné a snadno poslouchatelné...

Přemýšlím, kdy se z tvorby Abigail Williams vytratily sféry symfonična, které před drahnou dobou proslavili svým zakomponováním do melodického black metalu Cradle of Filth nebo Dimmu Borgir? Nutno říct, že Abigail Williams sice nebyli v takové formě jako zmíněné kapely, avšak svůj styl kořenili notnou dávkou extrému a nebáli se své kompozice prostoupit jistou dramatičností. Ne, nebyl jsem jejich příznivcem. Zejména první nahrávky šly mimo spektrum mého vnímání. A to přesto, že jsem se tenkrát podobně laděným kapelám nevyhýbal.

 

Cestu si ke mně v podstatě Abigail Williams vlastně nenašli nikdy, ale respekt jsem začal pociťovat s třetí Becoming. Ta pokračovala v nastaveném směru, ale vše se náhle jevilo v příznivějším světle. Autorsky i muzikantsky kapela neskutečně vyzrála. Ale i tak jsem po pár pokusech ani nepoznal, že jsem na ni zapomněl. Třináct let kolem mě poletovaly názory na desky Abigail Williams – jsou jiní - říkaly tyto ohlasy. Budou se ti líbit – přesvědčovaly… Až letos, kdy mi z Agonia Records, pod které se Abigail Williams uchýlili, přišlo promo čerstvého počinu A Void Within Existence, jsem poznal, že jiní opravdu jsou. V rychlém exkurzu do minulosti je jasné, že už předchozí Walk Beyond the Dark hrálo všemi barvami. Kolonka symfonický black metal dávno neplatila.

 

abigail williams

 

Šest let uteklo, v kapele je kromě hlavní tváře, mozku i duše kapely – Kena Sorcerona, všechno nové a jinak. Jediný, kdo se podílel i na některých předchozích počinech, je hostující bubeník, Mike Heller (Fear Factory, Malignancy). Nové album představuje novou kapitolu, která nastavuje nové směry a cíle. A Void Within Existence lze brát podle mého názoru v klidu bez znalostí minulosti kapely. Je natolik odlišné, že je opravdu lehké nahlížet na něj jako na nový začátek.

 

Album produkoval Ken Sorceron a mix svěřil Davovi Oterovi (Aborted, Akhlys). Produkce je ohromující, drtící a mohutná. Přesně odpovídá náladám a potřebám nahrávky. Zasahuje do hlubokých a niterných atmosfér. Přes brutalitu prosakují lákavé melodie plné emociálních rozepří. Máme před sebou příznivě obsažné a snadno vstřebatelné linie, ale také vrstevnatě pochmurnou a nepřístupnou hranici, za kterou je lákán pouze poučený posluchač.

 

V lyrice se nacházíme v existenciálních podobách ztrát, rozpadech a nejednoznačnosti. Není zde prostor pro jasné rýmy a už vůbec ne přitažlivé metafory. Se slovy se zachází v surrealistické rovině, které ve vás mohou vyprovokovat pěkně hnusné asociace. Fungují podprahově, takže pozor.

 

Mrkněte na přední obal a mohlo by to ve vás vyvolat nějakou představu. Na obrazu můžeme spatřit oběšence, kolem kterého stojí malíři pokoušející zastihnout mihotavost konce i nekonečna zároveň. Tohle cítím z nahrávky.

 

Udělat si názor na A Void Within Existence není jednoduchým úkolem. Matoucí jsou spíše skvělé melodie a výborná instrumentace. Posluchači tak připadne, že se lze do nahrávky snadno dostat a užít si ji. Takovým se pak láme vaz. Chaotická surovost a nepříjemné vstupy potěší složitějšího posluchače, který několika rozměrnou nahrávku vychutná snáze.

 

Album samozřejmě není složitým konglomerátem. Nejedná se o progres, byť progresivní se zdá být tvůrčí proces i práce s náladami, ať už hudebními nebo vizuálními. Zkušený posluchač pozná, že se o náladotvornou nahrávku přece jen jedná, ale nečeká, že všechny nálady a emoce nutně musí být příjemné a snadno poslouchatelné.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky