Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abigorum - Foretaste of Justice

AbigorumForetaste of Justice

Lomikar14.1.2025
Zdroj: mp3, bandcamp
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Suverénní, soustředěné post-blackové album bez zbytečných kudrlinek. Tak to má vypadat.

S nahrávkami vydavatelství Satanath Records se na Echoes setkáváte dost často, a to mimo jiné proto, že je stále poctivě staroškolsky nabízejí redaktorům kdejakého polozapomenutého hudebního fanzinu zdarma k poslechu a zhodnocení. V tomto případě jsem se ale rozhodl na nic nečekat a zatřást měšcem dříve, než by případně taková nabídka přišla, protože hudební vývoj Abigorum mě zaujal za rámec mé trpělivosti a navíc tím zatížím kapsu samotného velkého Satana(tha), který stojí v jeho čele. 

 

Ten to ostatně také asi nemá jednoduché. Abigorum je jeho srdeční blackmetalový projekt, ale přesto se jeho pojetí a zvuk celkem často mění. Od svých začátků mu přibývají přívlastky jako ambient či doom, kterých se ale v poslední době zase zbavuje. Aby toho nebylo málo, do toho všeho mu vstoupily také dějiny a necelý měsíc po Ruské invazi na Ukrajinu oznamuje Satanath své přesídlení do Gruzie, kde společně se svým zbylým spoluhráčem Tinem Tiehlem oficiálně označuje kapelu za gruzínsko-německou. Poznámka o tom, že k dosavadním nosičům kapely se již nemůže dostat, protože zůstaly v Rusku, o povaze tohoto přemístění asi dost napovídá. 

 

Abigorum jsou nyní v další své etapě, jejíž první kapitolu již napsala předchozí deska Vergessene Stille z roku 2021. Opouští se záhrobně špinavý zvuk s řezavými kytarami a odkládají se ambientní pasáže, ale namísto toho je nahrazuje čitelná struktura písní, jasně mířících kupředu skrze neměnné rytmy. Zůstává ovšem Tinova krákavá němčina, která, jakkoli zachovává ve výsledném tvaru nějaké ty blackmetalové jistoty, již působí v kontextu aktuálního zvuku kapely možná zbytečně tradičně, ale to může být mnou.

 

 

Totiž já naplno rozumím tomu, že někomu poslední deska upomíná na devadesátkové melodické blacky. I já tam trochu ty In the Woods nebo Old Man's Child slyším. Ale zároveň mně ta neměnná, stále kupředu vedoucí, jednoduchá rytmika v kombinaci se silnými kytarovými motivy připomněla pocitově například takové Killing Joke nebo období Sólstafir kolem alb Svantir Sandar nebo Ótta, ve kterém ještě úplně nevěděli, zdali chtějí opustit nehostinné pustiny bodavého metalu a hrát vlastně procítěný post-rock, takže jim z toho lezl takový svébytný mutant obojího. Oproti tomu ale na desce Foretaste of Justice Abigorum znějí naprosto přesvědčeně o tom, co chtějí hrát. 

 

Nakolik je to sebevědomá nahrávka se pozná třeba z toho, jak žádná píseň nenaznačuje v žádný svůj moment, abychom se teď připravili na nějaký velký zlom či důležitý riff. Zde všechno funguje v naprosto samozřejmé, neokázalé konjunkci. Občas se někam přidá další kytara a za chvíli zase odejde. Pokud v jednom tracku najednou překvapí zintenzivnění vokálu, přijde to překvapivě, najednou a má to proto silnější účinnost. Všechny elementy jsou zde nevybočující součástí stále dopředu mířícího celku, které v něm znají své místo a čas. Na čem to zde pak celé samozřejmě stojí, jsou silné kytarové melodie. Ty nejsou stadionově prvoplánové, ale i přesto jasně rozeznatelné a pokud vám sednou, tak si ve vaší hlavě nějakej flek najdou a chvíli si tam budou debužírovat. Třeba mně osobně, když najede ta ústřední linka v písni Witness of the Demise, se vyloudí na ksichtě dost spokojený, uznalý úsměv.

 

Jak to u těchto typů alb bývá, zpočátku se zdají být možná trochu povrchní, ale pokud se v nich drobet pocachtáte, zjistíte, že pod hladinou se skrývá docela dost zajímavě provázaných prvků. No a teď jak to píšu, tak se mi vybavuje, že v lecčem vlastně kopíruji vlastní loňský text k desce Spiritus Sylvestris od Iskandr, která je vlastně ideálním srovnáním a i zástupcem určitého vývoje blackmetalové melancholie, do které poslední deska Abigorum jednoznačně zapadá. Neokázalé, zvláštně samotářské, ale hlavně kreativně nesmírně vyzrálé. Škoda akorát toho generického obalu, který jakoby vypadl z nějakého fanouška seriálového Zaklínače. Jakože nahá dívka v polích s hnízdem na hlavě kolem které létají motýly? Tak notak! 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.11.20 9:40

Oni v tuhle dobu snad vůbec neuměli používat skleničky, protože i na pódiu tam do sebe pravidelně nalejvali Jacka přímo z lahve. Zejména Trygvasson měl tehdy tu svoji obvyklou pózu, kdy se opíral o mikrofon s permanentně zapálenou cigaretou, flaška v druhý ruce volně podél těla a celej ten jejich étos vzdáleného strhaného křiku se mu dal dost věřit. Byla to jiná doba. U Gummiho už mám dlouho napsaný, že bych měl projít ten jeho hudební projekt, co založil po kopačkách ze Solstafir - Katla.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky