Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Myslím, že název první skladby Lords Of The Funeral celkem trefně vystihuje pravou podstatu kapely Abysmal Grief. Alespoň soudě dle poslední a dosud stále aktuální nahrávky Feretri, která byla na svět vpuštěna skrze vydavatelství Terror from Hell. Ty honosně temné názvy se nám začínají trošku sbíhat, že? Není divu, vždyť celá deska je temnota sama – vkročme do jejího nitra.

Asi ne každý se někdy podíval do krypty kostela, či do tajuplného sklepení gotických budov. Abysmal Grief vám alespoň pocitově otevřou dveře vedoucí právě k těmto potemnělým místům. Dýchne na vás letitá esence těžkého vzduchu a všudypřítomný chlad. Obepne vás hustá pavučina a skrze mihotavé světlo louče se začne vykreslovat členitý prostor místnosti. Zapálíte přichystané svíce a odér parafínu začne olizovat váš zvědavý nos, který sem jen tak bezděky strkáte. Hle, tu vprostřed místnosti ozáří se rakev s dosud čerstvě zatlučenými hřeby. Počkat, ty hřeby vlastně zamlácené nejsou. Čím déle pozorujete podivné zátiší a hroužíte se do nebezpečného ticha, tím více zapouštějí vaše nohy kořeny a nemohou se hnout z místa. Pohnula se... víko se otvírá… Děsivý karneval a skotačivý rej astrálu může začít.

Nebožtík leží zcela klidně a nehybně, stejně tak kolem plují i tóny doom metalového tria Abysmal Grief. Klidné a snad i nehybné. Hustá atmosféra pozvolna pohlcuje přítomnost. Tají se dech. Honosné klávesy prorážejí svou cestu skrze tuto prazvláštní pouť, která se zpočátku zdála být nevinným výletem. Kolem prolétne netopýr. Hutná kytara v jakémsi stínu prolíná každičkou vteřinu, basa je její sekundant. Bicí nástroje se nejlépe odrážejí v tlukotu srdce, jakoby to celé byl živoucí organismus s tváří mrtvého. Hřebík je uhozen na hlavičku. Živý mrtvý, to je ono. Další hřebík je uhozen, ten však patří oné rakvi vprostřed krypty. Skřípání, škrabání a nepříčetný rykot se ozývá z té dřevěné skořápky. Varhany jedou dál svou košatou melodii. Hluboký hlas zpěvákův sem tam zachraptí, což působí dojmem zakletého démona v jeho těle. Démon hudby, která celou scenérii neodmyslitelně doprovází, se tu a tam rozběsní a vyšlehne plamen smísený s krví. Je to napumpováno adrenalinem béčkového horroru, který ne každý bere vážně. Ze scén může mrazit a můžou působit i úsměvně. Ovšem s úsměvy bych byl opatrný. Může se zcela snadno stát, že vám taková grimasa zůstane navždy a po zbytek života bude vaším šatem kazajka s dlouhými rukávy.

Temný závoj hudby evokuje krom hlubokého doom metalu taktéž i čistý gothic rock, který lze nejlépe připodobnit k tuzemské legendě XIII. století. Nikam se zde nespěchá, vše má svůj nastolený řád a dogmata se nepřísluší překračovat. Procedura se chvílemi zdá únavná a vyčerpávající, avšak po nedlouhém čekání opět dokáže zaujmout a nasadit vozík na kolejiště. Po dohrání šesté, poslední skladby si posluchač notně oddychne, že už má tu třičtvrtěhodinku zla za sebou. Vstoupit do těchto bran může však kdykoliv znovu. Ono je to nakonec tak uhrančivé, že vracet se budete až nezdravě často.