Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ador Dorath - Ultimate Black

Ador DorathUltimate Black

Garmfrost9.8.2024
Zdroj: CD / promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60
VERDIKT: Rytmicky hravá rubanice Ultimate Black je deskou pestrou, ale pevně semknutou. Nezapomíná se na atmosférické vlny a podmanivé melodie, základem je ale náser!

Ador Dorath patřili svého času mezi nejzajímavější a také nejlepší atmosféricky black metalové kapely, co naše končiny nabízely. Prvotinu Adon Nin Edeleth Ador Dorath nešlo přehlédnout, a byť byla ovoněna stylem tehdejších Cradle of Filth, ničemu to nevadilo. Jednalo se a stále jedná o hodně povedenou nahrávku. Na dalších počinech Ador Dorath dokázali, že je jim ryze blackový chlívek úzký. Alba Symbols a Bestiari představovala kapelu coby progresivně otevřenou různým avantgardním choutkám. Před deseti lety natočili desku The Very Essence of Fire, která dokonale zapadla. Nevím, jestli se tak stalo pouze v mé bublině, ale vzhledem k tomu, že uteklo dalších deset let, během nichž koncertovali a zůstávali v povědomí, o této desce se mnoho nemluvilo.

 

Myslím si, že si jako první všimnete významné změny ve výrazu Ador Dorath, a to absence ženského vokálu. Lenka Machová už na The Very Essence of Fire „pouze“ hostovala, ale její hlas se nesl celou stopáží a dodával desce výsostný dojem. Těch změn v sestavě je samozřejmě víc. Lenčin hlas je však nejznatelnější. Znalci zaregistrují výraznou změnu v bicích. Novic (osm let v sestavě) Kamil Rýc (Nahum, Eschaton) má jiný styl hry než jeho předchůdci, a nutno dodat, že mi jeho styl na Ultimate Black sedí k plné spokojenosti. Přiznám se, že jsem koukal, jestli se nezměnil také klávesák. Klávesové party jsou naprosto jiné, než jsme byli v minulosti zvyklí. Ty tam jsou progresivní a „nadžezlé“ tendence. Martin Roženek je stále přítomen stejně jako výrazný vokalista a tvář kapely – Ivo Doseděl. Ador Dorath si v současnosti vystačí s jednou kytarou. Kytara Liliany Pfefferové je stejně svébytná a originální, jako zpěv a klávesy. Kytarový rukopis si nespletete.

 

 

Ador Dorath se na Ultimate Black jako by vraceli k prvním deskám. Zdánlivě. Nová cesta je přímočará, temná a poměrně agresivní. Atmosféra nahrávky je přes všechny ty krásné melodické linky na poměry kapely jakoby zlá. Hledal jsem náznaky avantgardy a našel. Náznaky. Pod vrstvou razance a tvrdých riffů jsou rozevláté a hravé nápady v bohatém zastoupení. Je ovšem potřeba dobře poslouchat. Sound desky je takřka deathový. Surový a pěkně tvrdý. Tempo písní je po většinu hrací doby svižně nasypané. Ivo rovněž působí odtažitě. Necítím jeho šibalský úsměv jako dříve. Možná se pletu a on se směje o to víc, ale na Ultimate Black je jeho scream nebezpečně chladný. Prokládá jej deklamací, ale i ta je stejně chladná jako řev.

 

Ador Dorath neměli nikdy nijak extra dlouhé nahrávky, Ultimate Black je však deskou s nejkratší stopáží. Pětatřicet minut pro takto energickou šlehu je přesně tak akorát. Ador Dorath nemají za potřebí cokoliv dokazovat. Zřejmě ani není nutné házet označeními – nejlepší/nejslabší deska v diskografii. Z dnešního pohledu mi novinka sedí nejvíc. Každý kousek mě baví, kapele všechen ten vztek žeru i s navijákem. Abychom si rozuměli, Ador Dorath se nepouští do extrému, který by popřel vlastní podstatu. Stále je znát původní duch. Jen naštvanější…

 

 

Kapela dospěla, s absencí ženských vokálů se vyrovnala po svém – nechybí. Ivo je bůh i ďábel. Kytary jsou těžkotonážní, basa mazlivá i brutální. Bicí fenomenální a klávesy i klavír grandiózní. Skladby mají zvláštní hymnický tah a je plný frenetických výbuchů. Ultimate Black má artwork černý jak svědomí. V bookletu si počtete pouze v případě, že si budete svítit baterkou. Rytmicky hravá rubanice Ultimate Black je deskou pestrou, ale pevně semknutou. Nezapomíná se na atmosférické vlny a podmanivé melodie, základem je ale náser!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 15.1.14 8:43

První dvě fošny se nesly ve stylu Skinny Puppy, Crwn Thy Frnicatr byl pro mě vrcholem tvorby a We the Fallen první stagnací v první polovině alba, ta druhá byla naprosto výborná. Aktuální počin je zběsilou exkurzí do všech poloh, jakými nás PN provedli na posledních dvou deskách. Je to čistá esence zloby. Zmíněný Manson není náhodou, jisté persony z okruhu tohoto umělce se na albu přímo podílely. Celkově mě album nijak nedostalo, není v něm žádný posun kamkoli. PN opakují zavedenou formuli, přestože způsobem, jaký nikdo nezopakuje ani nenapodobí. Sedmdesát procent.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky