Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aenaon - Mnemosyne

AenaonMnemosyne

Garmfrost11.10.2022
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Aenaon nepůsobí křečovitě, jsou přirození, hraví i draví. Progresivní, ale umí i zatnout drápky...

Při psaní recenze Hypnosophy, předposlední desky řeckých progresáků Aenaon, jsem se řádně rozvášnil. Její sílu a celkově vývoj kapely jsem srovnával s jejich souputníky Hail Spirit Noir, a užíval si jejich počiny, co se dalo. Za těch šest let co uběhlo, ušli Hail Spirit Noir velkou cestu, během níž se dostali do naprosto odlišného světa. Zatímco Aenaon spali a střádali inspirace. Aenaon jsou zde… a pokračují v započatém směru nastaveném už první deskou.

 

aenaon

 

Přemýšlím, že můj úvod háže Aenaon do nepříznivého světla stagnace. A to není pravda! Aenaon naopak ušli podobně dlouhou cestu co Hail Spirit Noir. Jenže ti se vzdálili svým kořenům a podstatě, Aenaon se podařilo na původní myšlenku směle navázat a plně ji rozvinout. Brousili hrany, jinde je naopak zostřili, ale blackovým odstínům zůstali věrni. Líbí se mi, že Hypnosophy připomíná Mnemosyne pouze v náznacích, a to hlavně ve zpěvech. Přece jen hlasové zabarvení Astrousovo je natolik specifické, že jej nelze zaměnit s nikým jiným.

 

Jak to tedy s Mnemosyne je? Jedním dechem ze sebe vyhrknu, že deska je výborná. Je plná čistých vokálů. Dle dostupných materiálů slyšíme pouze Astrouse a ve třech skladbách hostujícího Achernara z Cor Serpentii nebo Oracle. Zpěvů je všude plno, tudíž předpokládám, že se ďábel Astrous vypracoval v docela variabilního pěvce, který umí zařvat jako tur, vydrzle pořvávat i klenutě držet harmonickou linii. Co bylo dříve nabízeno v náznacích, je nyní nabízeno bez okolků. Z blackového rychlíku se v klidu ocitáme v ryze progresivní krajině, kde mráčky cítíme, víme o nich, ale že by zatemňovaly jasnou oblohu? Ani ne! Po šamanismu Hypnosophy není vidu ani slechu. Mnemosyne využívá jazzové hrátky. Zatím jim není dáno tolik prostoru, aby měnily ráz metalového základu, ale tuším, že příště se mohou dočkat i milovníci fusion improvizací. Zvláštní úlohu mají instrumentálky. Nejsou výplní celku, nepřináší instrumentální onanii a už vůbec nemají být klidnítkem. Zvětšují objem Mnemosyne, rozšiřují jeho vesmír. Posluchač není drcen krkolomnými pokusy o umění, aby si kucí dokázali, že umí hrát. Trauma Cultura, dělící Pleiades a Clark Nova, je umístěna s největším citem a rozmyslem. Ačkoliv se jedná o razantní song, jeho úvod i závěr je chytře přemostěn tak, aby navazoval v jednom případě a uváděl v případě druhém.

 

 

Když jsem zmínil pojem blackový rychlík, připomínám, jakou hudbu Aenaon produkují. Nikdy nepatřili mezi extrémní spolky. Blacku se dočkáme spíše v náznacích. Zejména ve vokálech a temnější náladě. I ta je na Mnemosyne temná metaforicky, než by strašila posluchače v jeho snech. Aenaon se na tuhle cestu, kde si dělají co chtějí, vydali už dávno. Nepůsobí křečovitě, jsou přirození, hraví i draví. Asi nejsem z poslechů Mnemosyne tak nadšený jako z Extance a Hypnosophy, ale k poslechu se vracím každý den a někdy i dvakrát po sobě. Pořád nacházím radosti, maličkosti, co mi minule unikly, a nevypadá, že by se mi nová řadovka řeckých neposedů jen tak oposlouchala.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky