Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agalloch - Marrow of the Spirit

AgallochMarrow of the Spirit

Jirka D.7.12.2010
Zdroj: CD (# VHR CD 029)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Další z mnoha tváří Agalloch. Rezonance se zasmušilou podzimní náladou je prvním krokem k objevení krásy skryté v hudbě, která otvírá brány přírody a podstaty ducha.

Tak jsem se konečně dočkal! Pro mě osobně nejočekávanější album podzimu mi bylo minulý týden společně s několika dalšími přivezeno modrým autíčkem s žlutou trumpetkou a od té doby jsem ho slyšel…no řekněme víc než párkrát. Agalloch jsou opět tady se svou další studiovkou, kterou navazují po dlouhých čtyřech letech na předchozí, jejich třetí album Ashes Against The Grain. Dlouhé čekání bylo sice vyplněno kompilacemi nejrůznějšího druhu (vůbec nechápu, jak jde z takové hudby udělat bestofka...) a jedním ípem The White, ale komu by to stačilo ke štěstí?

 

Kdo by očekával, že se Marrow The Spirit bude ubírat lehkým ambientním směrem nastíněným na zmíněné EP nahrávce, mýlil by se stejně hodně jako já. Agalloch jsou jiní, Agalloch jsou noví a někde úplně jinde. Inspiraci ke zkomponování nového materiálu hledal hlavní tvůrce hudby John Haughm v Karpatech v Rumunsku a tamní atmosféra se do výsledku podepsala celkem hodně. Na koho by toto místo nepůsobilo tajemným a lehce zlověstným dojmem už při jeho vyslovení? Póza? V případě Agalloch tenhle pocit nemám ani chvíli; z celé práce je cítit nejniternější upřímnost a osobitost. Tato čtveřice neplýtvá energií na mediální image a strašidelné kostýmy, oni tím žijí, je to v nich a všechen svůj naturel dávají právě do hudby, do textů a atmosféry celé nahrávky. Stačí se podívat na booklet a vlastně všechny booklety předchozích alb – skromnost, cit, jemnost v detailech a vytříbenost poskytnutého materiálu musí dýchnout na každého; kdo toto necítí, ať poslouchá raději něco jiného, protože potom Agalloch nikdy nedocení. Když jsem u toho bookletu, opět musím vyzvednout práci, která na něm byla odvedena. Nádherné fotky, koláže a seřazení všeho dohromady skvělým způsobem rezonuje s hudebním obsahem. Komu na přední straně chybí informace „kdo že to vlastně je?“, bude mít sice pravdu, ale dokážete si představit nějaký nápis v té krásné listopadové krajince...?

 

Asi bych se měl zmínit o hlavní změně v hudebním výrazu kapely, jestli se ovšem dá mluvit o změně, protože stejně tak lze hovořit o přirozeném vývoji či aktuálním Haughmově rozpoložení, které příště může být opět jiné. Tentokrát se víc než kdy jindy dá hovořit o black metalu a to o jeho pro mě příjemnější formě, která se věnuje přírodě, hlubokým lesům a temným vodám černých jezer spíše než upalování křesťanů. Ale zařazení pouze do téhle škatulky nás opět zklame, písně jsou proplétány ambientními a folkovými náladami, doomovými pasážemi a Agalloch nás opět přesvědčují, že hranice stylů jsou pro ně bezvýznamné, tvoří si svou hudbu, která hranic nezná, jde si svou temnou cestou a neptá se nikoho na nic. No a co že se skrývá na černo stříbrném kotoučku? Šest skladeb, z nichž první „They Escaped The Weight Of Darkness“ a poslední „To Drown“ jsou nádherná představení pro cello, kterého se coby host ujal Jackie Perez Gratz a které dávají vzpomenout na ambientní nálady známé z dřívějška. Dvojka a trojka jsou převážně rychlejší blackové jízdy, při kterých zapomenete, že existuje nějaký jediný bůh někde na obláčku ... ten je všude kolem nás, je to les, kterým se procházíš a kámen na který usedneš znaven cestou... Kult pohanství je nejvýraznější motiv celé tvorby Agalloch, na albu se to hemží démony, přízraky a hlubokými lesy, které člověku nabízí očistu a odpoutání se od špíny světa... Pocit samoty a zmaru dostal Haughm do textů snad všech písní, ale nejvíc se mu to podařilo ve čtvrté „Black Lake Niðstång“, která je laděna nejvíc do doomova (pasáže àla My Dying Bride), kde vám proběhne mráz po zádech, když začne promlouvat černé jezero k mrtvým...

 

Celkově vzato se jedná o dost zajímavě poskládanou desku, která se ale trochu vymyká z předešlé tvorby Agalloch, takže mám trochu obavu, že její přijetí nebude tak vřelé, jak by se očekávalo. Je provonělá jinou náladou, vyžaduje jiné rozpoložení posluchače oproti předchozím albům a rozhodně vás nedostane na poprvé (vzpomínám si, když jsem ji slyšel prvně někdy v druhé půlce listopadu). Chce to čas, několik poslechů, dostatečně mizerné počasí za oknem a přijdete na to, že je to skvělá, temná, ale veskrze pozitivní záležitost, kterou budete hltat plnými doušky až do dna, bez přestávky, bez nádechu a s plně soustředěnou a otevřenou myslí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Šongi / 15.11.17 19:11

Za mě 100% bez keců:-).Jedno z nejlepších alb a to jsem jich už slyšel hodně...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Šongi / 15.11.17 19:11odpovědět

Za mě 100% bez keců:-).Jedno z nejlepších alb a to jsem jich už slyšel hodně...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky