Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agrypnie - Aetas Cineris

AgrypnieAetas Cineris

Michal Z7.8.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Komplexní postmetalové (blackové) dílo, z rukou nejpovolanějších. Německá Agrypnie s přehledem udržela svoji tvorbu v obtížně dostupných horních patrech kvality a nekompromisně se vymyká ze současného řečiště marných. Aetas Cineris je výtvor hodný ke zdržení se na nejeden poslech.

Čas běží, mnoho věcí se mění, doba zraje k lecčemu. Po třech letech dozrál i nový materiál v hlavách tvůrců spolčených pod názvem Agrypnie. Poslední deska z roku 2010, nesoucí číselné označení 16[485], se vyznačovala sofistikovanou blackovou kousavostí a nekonečnou epickou rozlehlostí, s níž si soubor soustředěný kolem hlavního mozku Hirsche dělal, co chtěl a zaměstnával smysly barvitým proudem pocitů, navíc zaujal a nenudil. Podařilo se udržet laťku i na následnickém počinu „Aetas Cineris“? Úvodem mohu napovědět, že co se týče délky, je kapacita CD chlapsky využita. A co další aspekty, zajímající nejednoho hudebního hnidopicha? Nebude kvantita na úkor kvality?

 

Agrypnie nic nenechává náhodě a od počátku se rozmachuje v rozsáhlých kompozicích. Budovaný prostor hudebníci směle vyplňují emotivními stěnami. Trochu mi schází větší syrovost a kousavost, s níž se mohla chlubit předchozí fošna, pověstný kámen se hladil déle, než bylo zapotřebí. Naštěstí je tady příval nálad, melodií a zmíněné, nyní trochu ředěné sžíravosti. Vyvolávání chmurů a jejich náležité prožití funguje stále náramně. Stejně tak střídání blackových sypanic, natlakovaných agresí s výběhovými relaxačními plochami bohatě zneužitými emocemi a čarokrásným rozvíjením motivů, to vše bez dostavení jakékoli pachuti. Mnoho se v tvorbě Němců nezměnilo. Střeží doutnající oheň zastřeného post black metalu s monumentální epikou, ale stavěnou účelně, ne na obdiv a ohromení. Melodie zachutnají a nenaplňují pohárky jakoukoliv neblahou příchutí. Obskurnost je vytlačena až nečekanou přístupností. To jsou dary v dnešní době vyvažované potravinami made in dvorek.

 

Chlapci se drží své rodné řeči a je to jen ku prospěchu inteligentně zkomponovaného a zahraného materiálu. Při rozloze desky by mohli balancovat na hraně opruzu s nekonečnou repeticí, ale toto se neděje ani v nejmenším; na tento neduh už Agrypnie nalezla protilátky dávno. Jejich složení se nenápadně obměňuje, aby účinek byl stále svěží a organismus posluchače nemohl vyvinout obrannou reakci. Po prožití celé plochy alba nemůžete mít jiný pocit, než že jste dostali kompletní službu, i když mé tělo si více hovělo se službami předchozího alba. Jediný to hmatatelný důvod, proč dávám nižší hodnocení než minule. Možným dalším důvodem je mírná stagnace, kterou příště budu trávit těžce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky