Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
All The Secrets Inside - Looking Backward (EP)

All The Secrets InsideLooking Backward (EP)

Bhut12.10.2013
Zdroj: CD promo, CD-R
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Dojem je veskrze pozitivní. Do povědomí veřejnosti se tímto způsobem kapela vpravila myslím dostatečně důstojně. Nenacházím prostoru k lamentaci.

Dělit hudbu na tuzemskou a zahraniční se mi osobně příčí. Ačkoliv se mi to občas povede, snažím se vyhnout slovnímu spojení „na české poměry“ a podobným přirovnáním týkajících se nahrávek našich kapel. Je to jednoznačně dáno tím, že máme zdejší scénu notně prolezlou a do uší i očí se nám dostává, aniž bychom jí vyhledávali. Je to prosté a má to tak myslím každá země. Proto nehodlám All The Secrets Inside hodnotit podle nějakých vnitřních českých měřítek, nýbrž celkově jako jednu z dalších kapel. Jsou to relativní nováčci a představují svůj první hudební záznam – EP/demo Looking Backward.

 

Vzhled nosiče je standardní pro daný typ nahrávek. To znamená, že se jedná o slimcase obal, s CD-R uvnitř. Ovšem samotný nosič má vydařený laserový potisk, což vypadá mile. Obrázek hlavního obalu je po grafické stránce bezchybný, a ačkoliv nejsem fanda podobných motivů, nikterak mne neuráží, spíše nechává klidným. Možná by nevadilo do rozvíracího bookletu vsadit více informací, ale tuto funkci patrně zastává několik internetových odkazů včetně QR kódu. To bychom měli zevrubné seznámení s počinem jako takovým. Ke slovu přichází hlavní majestát, kterým je bezpochyby neviditelná náplň – hudba.

 

Nechci vyhraňovat mantinely, ve kterých se hudba pohybuje, jelikož čerpá z různých odvětví, ale zcela zásadně se točí kolem postupů death metalu. Nutno se zmínit a předeslat fakt, že milovníci starého špinavého deathu si na své nepřijdou. All The Secrets Inside jsou novou tváří a nově se tváří i jejich tvorba. Nebrání se proto využívat drobných elektronických vsuvek, technických kudrlin a trendového core jádra. V neposlední řadě se využívá rozličnosti melodií, zejména při uvolněných refrénech za doprovodu čistého vokálu. Hudba tedy značně pestrá. Vše je na svém místě a zahráno s jistou upřímností, kterou můžeme jasně pocítit. Je to jednoduchá rovnice: první poslech = líbí -> bude se líbit pořád a neoposlouchá se tak snadno. Dosadíme-li však na druhou stranu za rovnítko zápor, výsledek se podle toho projeví a zůstane taktéž beze změny.

 

Matematická přirovnání mne napadají zřejmě proto, že i hoši z kapely si s jistým kalkulem tak trochu pohrávají. Mají totiž vcelku přesně načasované určité pasáže, změny v rychlosti, i změny v náladě. Přestože se jedná jen o čtyřskladbové EP o celkové době čtvrt hodiny hraní, nepřežene se jak divoká voda, nýbrž stále nutí posluchače být na pozoru. To je asi zásadní věc, která se mi na desce líbí – je pestrá, různorodá, avšak bez omílání stejného, či přetloukání sebe sama. Třeba zaslechneme vliv věhlasnějších kapel, ale to bychom už po čerstvém zboží chtěli příliš. Věnujme se mu tedy tak, jak bylo na svět vrženo, ambice má statné. Osobně jsem si našel favorita, kterým je skladba The First In Line. Ostatně tuto i zbylé tři skladby můžete zaslechnout na jejich bandzone profilu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky