Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Amöbia - Promo 2009 (demo)

AmöbiaPromo 2009 (demo)

Michal Z15.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: V měřítku domácí demo death grind scény nevychází Amöbia s příznivým účtem. Demo je nabité zmarem průměru a otřepanými klišé. Na rozehrátí, nebo pro radost vydané demo, budiž. Ale příslib na velkou fošnu? Amöbia má před sebou velký kus cesty a práce.

Dolní Němčí znám víceméně pouze z jeho folklórní strany, ale vřele vítám, že i v této vsi nastává rovnováha mezi lidovostí a undergroundem. Amöbia je toho jasným důkazem, tam kde víno a slivovička teče litry, i brutální tvorbě pilné slunce prospívá.

 

Zúčastnění hudebníci již v minulosti pobrali nějaké ostruhy v jiných kapelách, které nejsou nijak zmiňovány. V počátcích Amöbia tvrdila vzduch ve zkušebně covery Brujeria. Na „Demu 2009“ se však mračí čtyři vlastní původní songy s českými texty (jeden je anglicky), což působí na mé slechy velmi příjemně. Odvaha použít mateřštinu je velmi sympatická. Texty jsou na slušné úrovni, ponejvíce se přehrabují v neradostných věcech a pocitech člověka. Pojďme na ně.

 

Úvodní šleha „Jeckill“ se do člověka zařízne slušně ostrým zvukem vyrobeným ve studiu Šopa. Skladba se pohybuje v prostředí naprostého death grind tuzemského průměru a mírně nad horizont ji vynáší slušný murmur v mateřštině, který je velmi jadrný a úderný. Bohužel často mám pocit, jako by pánové trpěli neuvolněností. Především kytarová práce se snaží hlavně nevybočit ze standartu pro daný styl. Je to škoda, jelikož stavba skladby i rytmická část hudby přímo vybízí mírně projevit svůj rukopis a otisknout jej více do tažného, ale nijak objevného riffování. Občas nalézám snahy o vhodné změny rytmu a struktury, náznak kytarové mezihry. Celkem slušně povedený kousek, většího efektu by skladba dosáhla vytažením kytar na úroveň vokálu a jejich pořádným vybroušením do „kill“ polohy.

 

Pocit strnulosti vychází i z nekloudně rozvíjejícího „Strachu“. Zpěv je hodně nahoře a kytary opět chybně ustupují do pozadí, kdyby raději řvaly a hnaly zpěv jen lehce nad sebou. Škoda takového chabého dvojspřežení, zde bych co nejvíce zapracoval na budoucím CD. Velmi si cením práce bubeníka, přesto si dovolím být hnidopišský – skladby v některých pasážích vyloženě nestíhají. Rozjetější bicí artilerie by kapelu hnala sviňsky dravě dopředu. Na závěr si pro nás pánové vyšetřili „Retrovirus“ - song to honosící se světovým jazykem. Úvod skladby se povedl, má nádech Black Sabbath nebo Saint Vitus. Bohužel s příchodem zpěvu se vše zvrtne a začnete se nudit, pod pódiem lze jistě zběsile pogovat, na uši v klidu domova to je velmi málo.

 

Demo ochutnávka ukazuje potenciál, kudy by se kapela mohla vydat, zapracovat více na struktuře skladeb, využít nápady, které se tu a tam najdou a zkomponovat nenudící pohromadě držící smrtící kusy. Zatím to jen místy nabírá slušnou sílu, ale častokráte bohužel jen efekt prskavek. Možná dozrává doba vybrat si cestu čeština – angličtina. U mě vítězí česká část materiálu. „Zatmění myšlenek“ - nejlepší propojení hudby a zpěvu na demu. Takže pánové zatlačte na kytáry, získejte více nadhledu a hodně trpělivosti. Jsem zvědav na další ochutnávku „východojižanského“ pojetí extrému, bude-li však nějaká…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky