Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Amon Amarth - Twilight Of The Thundergod

Amon AmarthTwilight Of The Thundergod

Bhut15.8.2009
Zdroj: mp3 (280 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Typické dílo z dílny severských Vikingů jménem Amon Amarth. Není co dodat, není nad čím mudrcovat a přemítat.

Je to už nějaký ten pátek, co vyšlo album seveřanů Amon Amarth Twilight Of The Thunder God. Deska zapadá plně do diskografie kapely a odpovídá všem jejím rysům, vikinská mytologie odtud vyloženě září. Jsou to prostě Amon Amarth se vším, co jím patří. 

Musím kapele zpočátku pochválit pěkný mytologicky (jak jinak) zaměřený obal, na kterém vidíme Thora s jeho neodmyslitelným kladivem, které by měl znát každý pohan, jak bojuje snad s drakem. Ne však jako náš sv. Jiří, výjev vychází z mytologického konce světa zvaném Ragnarök. Během tohoto konce světa spolu bojuje dobro a zlo ztělesněné v bozích. Mezi nimi je pochopitelně i Thor, který čelí mořskému hadu jménem Midgardsormr, též znám jako Jörmungandr. A právě obal vypovídá o jejich souboji. V hudbě se kapela nikam neposouvá, proč by to taky dělala? Nabízí svým věrným fandům to, co chtějí a kdo hledá u Amon Amarth nějaký zlom, nový prvek, či moment překvapení, bude zjevně zklamán. Kapela hraje to, čím si dobyla svůj vysoký post a standard, nemá proto důvodu na tom něco měnit. Posluchačů se najde velká řada, kteří tento druh svérázného viking death metalu prostě hledají a nutno si přiznat, že skupina je v daném žánru naprostou jedničkou. Je to typická porce vikinského melodického metalu, toť celá náplň. Mnohý by řekl, že to je tedy nekonečný kolovrátek a hrozivý stereotyp, avšak mohu vás ubezpečit, že ačkoliv kapela s ničím novým vskutku nepřichází, stále vytváří něco, co chytne, něco, co se vám prostě i tak zalíbí. Je to dáno zejména díky pestré paletě melodií, které jsou stěžejním pilířem konstrukce skladeb. Dále tu máme ve většině případů střední tempo, které v podání této smečky zkrátka drtí. Valivý pochod mocných bojovníků a ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o tuctové album, opak je pravdou. Skupina umí do svých písní vtisknout jistý punc, díky kterému to prostě nezní špatně ani průměrně. Nevím čím to je, snad melodiemi, snad sílou, které z nahrávky dýchá, nebo jsem jim skočil na špek, hehe. 

 

Titulní song nesoucí jméno alba je zkrátka hitová záležitost - výborný refrén, skvělé aranže, výborné načasování volnějších a rychlejších pasáží. Prostě pecka jak má být. V druhé skladbě deska taktně zvolní a ku slechům posluchačovým se dostávají klasické obrysy Amon Amarthovské hudby. Každý, kdo tuhle kapelu zná a ví, jak zní její typické songy, si jistě vybaví i podobu této skladby. Nechci, aby to vyznívalo jako šedý průměr, proto přitakávám, že píseň má výborné melodie, na které jsou Amon Amarth odborníci. Ve třetí skladbě se ve feelingu propadáme ještě o kousek níže a nacházíme se v ryze pochodovém tempu. Poté se navracíme do svižnějších vod, avšak trochu se počínáme utápět v opakovaných postupech a téměř nic nás neprobouzí k životu. Z netečnosti probouzí až šestá věcTattered Banners And Bloody Flags, která se opět svou rychlostí ocitá v kolejích, které kapele sluší a je z ní cítit vskutku emotivní atmosférický vítr. Mocnost skladby jest dokonána, když v jistém okamžiku zaznějí i podmanivé fanfáry v pozadí. Po takovéto pěkné osvěžující skladbě jsem však čekal trochu lepší pokračování, než album nabízí. Škoda, opět jsem zmítán předpokládanými postupy a stavbou songů. Nevadí, album se dále posouvá směrem blíže k uším a zájmu posluchače, díky následující skladbě The Hero. Taková další hitovka a rádiovka v kabátku Amon Amarthovského střihu. Závěr alba utváří nádherná pomalá skladba Embrace Of The Endless Ocean, kterou tímto stavím na špici vedle těch nejlepších stop, které zde najdeme. Od kapely je to krásné rozloučení. 


Ke konci si však jako nepravověrný fanda Amon Amarth dovolím vyřknout verdikt, že mne chvílemi deska nudila. Nebýt pár vybraných songů nejspíš bych ji celou nestrávil. Načasování jednotlivých skladeb byl jasný cíl a předem vytvořený kalkul. Bohužel je to z desky notně cítit. Melodie a riffy nejsou všechno. Kdybych některé skladby vyškrtal, některé pasáže vystříhal a sesmolil dohromady v jednu stopu, měl bych všeho všudy pěkné pětipísňové EP. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky