Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ancestors Blood - A Moment of Clarity

Ancestors BloodA Moment of Clarity

Garmfrost24.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo od labelu
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Být to první deska nové kapely před patnácti lety, jsem nadšen. Takhle jen potěšen.

Dostat se pod kůži finským pohanům ANCESTORS BLOOD není až tak jednoduché, jak by se s ohledem na primitivní hudbu, kterou produkují, mohlo na první pohled zdát. Jako první dojem na vás vybafne totálně podzemní zvuk podobný včelínu, ve kterém lovit rify je jako příslovečné hledání jehly v kupce sena. Zajímalo by mě, jak se jim podařilo nazvučit takovou zvukovou kouli v dnešní době, kdy i na ten nejhorší magneťák pamatující první dojmy z rocku našich otců se dá pořídit zvuk čistší. V tomhle je znát, že je to záměr, nikoliv šlendrián a neumětelství.

 

Kapela sama avizovala, že se chtěli vrátit ke svým počátkům v demo období a myslím, že se jim to plně vydařilo. Z každého tónů, z každé sekundy na vás dýchne undergroundový zápal se všemi klady ale i zápory. Co vlastně produkují předkové krve? Připravte se na pagan black metal s klávesami v hlavní roli. Někde jsem zaregistroval spojení symfonický pagan black metal, to ale zní hrozně a také je to velice zavádějící. Klávesová virtuozita se zde rovná primitivnímu vyťukávání jednoduchých melodií. Co jsem miloval před 17 lety u Dimmu Borgir, nezkousnu v dnešní době. Nejhorší je, že klávesy nepřehlédnete, jsou všude. Když se ale ponoříte pod nános hluku a kláves nad ním, dostane se vám kupodivu velice atmosférických a autentických nálad, kdy se najednou objevíte na hřebenu promrzlého skalního masívu a kolem hlavy vám létá hejno hladových havranů. Bicí nemilosrdně chvátají pryč zběsilým tempem a kytary s basou držící spíše podklad ke klávesám a skřehotu frontmana Rauda, beze vší načinčané parády malují rituální melodie. Přirovnal bych to možná k prvnímu albu Borknagar, kteří do nás také napálili nemilosrdnou řež, ze které na první poslech ty podmanivé, skvostné nápady vylézaly také postupně. Nebál bych se srovnání ani s ranými Moonsorrow.

 

Přiznám se, že se mi nejvíce líbí ambientní songy jako úvodní „Intro“, ze kterého doslova dýchá starý les, staré doby, kdy se společnost spoléhala na šamanovu přízeň, titulní „Moment of Clarity“, kde i ty synťáky zní poutavě a dokážou namalovat hudební obraz a závěrečné „Outro“, které sbírku uzavírá. Oblíbil jsem si sólo v „Legend of the Horizon“ v závěru. Epičnost přístupu tvůrců právě v tomto songu graduje a přes dvanáct minut je naplněno beze zbytku. Ponuré nálady jsou střídány atmosférickými, neřkuli ambientními. Právě pro ty má nahrávka docela velkou sílu a uvěřitelnost. Snové nálady nabízí pochmurná čtverka „From the Ruins...“. „Ritual of the Sacred Dance“ opět odbíhá a skladbu tak povyšuje o epický rozměr. V závěru přijde zase s nádherným sólem. Začátek „Puu Iänikuinen“ s tribal bubnováním nastaví song do úplně jiné roviny, když se pak píseň rozběsní, doslova vám tuhne krev v žilách. Už zmíněné „Outro“ pak album uzavírá.

 

Album „Moment of Clarity“ je krásně semknuté a působivé. Ovšem díky laciným klávesám hluboce průměrné. Netvrdím ale, že si svého posluchače nenajde. Kdo se s tímto žánrem ještě nesetkal a neslyšel žádnou zmíněnou desku, má možnost seznámit se s velice zajímavou odnoží černého umění.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

abelt / 26.10.13 9:15odpovědět

Díky za tip:), super počin, vhodná alternativa ke všem alternativám, post, prog "blackům". Hned při prvnich tonech tý kytarový stěny mi na mysl přišlo "Moon in the scorpio", krom těch Limbonic Art třeba i ranný Covenant či v rychlejších pasážích staří Emperor, což je samozřejmě dáno subjektivním vnímáním hudby. Zvuk je cíleně zastřenej, ale vše co má bejt slyšet, slyšet je a náká krystalická čistota zvuku by u takovéto nahrávky byla dost kontraproduktivní. Jednodušší klávesy mi nevadí jsou-li vkusně a s lehkostí zakomponovány a nekurví atmosféru, což se zde myslím vcelku podařilo.Přidány i zdařilé ambientní plochy, nebo spíše plošky. Deska nenudí a těch třičtvrtě hodiny uteče jak voda. Prostě deska mi sedla a v tomto případě ty retro argumenty ponechávám pěkně stranou a k hodnocení si přidávám 2 body.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky