Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Angrrsth - Złudnia

AngrrsthZłudnia

Garmfrost14.10.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Stylově se Angrrsth pohybují ve sférách melodického, tradičněji pojatého black metalu bez výraznějších výkyvů.

Výpravní nenávistníci z Toruně, Angrrsth vykazují od svého debutového EP Znikąd poměrně vysokou kvalitativní laťku, kterou postupně zvyšují. Já samozřejmě o existenci Angrrsth doposud netušil, nicméně jsem jejich diskografii poctivě naposlouchal. Jedno EP, dvě full-lenght alba a jeden split s mými oblíbenci Czort se dal v klidu zvládnout. Stylově se Angrrsth pohybují ve sférách melodického, tradičněji pojatého black metalu bez výraznějších výkyvů. Nic směrem k blasfemii či naopak k zjemňujícím, nebo progresívním elelementům se nekoná.

 

Od hruběji znějící prvotiny Znikąd se Angrrsth posunuli po všech stranách, ale už od začátku byl znát jistý rukopis či nastavený cíl, kudy se budou chtít do budoucna ubírat. Další nahrávky jsou uhlazenější, trochu svižnější i melodičtější. Dlouhohrající prvotina Donikąd sklidila více než slušné ohlasy, ale dle mého názoru se kapela stala jednou z mnoha podobně znějících bandů. Nechci řešit image… Pohled na chlápky s šátky přes obličej, dva s kapucemi a jeden bez ničeho… ve mně vyvolává spíše pobavení a úšklebek – něco ve stylu – aha, další?

 

Na tohle téma bych si dovolil polemizovat i ohledně tvorby samotné. Slyšíme bez debat velice slušnou nálož kvalitního blacku s neméně dobrým vokálním projevem. Avšak skladby z nové řadovky pojmenované Złudnia volající po uznalém pokývnutí, protože se jedná o zdařilé řemeslo a uvěřitelný zápal mají tendence vyvolávat netrpělivé zívnutí. Zajisté jste si všimli, kolikrát mezi řádky zazněly výrazy „slušné“, „velice“, „uznání“… Nezbývá než rozpačité pokrčení ramen, protože stejně jako image, parádní logo, vynikající zvuk jsou skladby výtečné, ale zaměnitelné. Tato kapela ztratila nebo vůbec nenalezla vlastní tvář. Hledala ji? Jak vidno, není všechno zlato, co se třpytí. Tím nechci hejtovat, není co. Klukům to hraje nadmíru dobře, poslech si můžete užít bez uzardění.

 

Skladby jsou zábavné a bez vaty. Vlastně ani se nedá říct, že by Angrrsth někoho cíleně kopírovali. Pouze v náznacích uslyšíte nejvýraznější představitele polské scény, vše je ukryté v množství citovaných kapel, což v podstatě ničemu nevadí. Jen každou vteřinu přemýšlím, že tohle mi připomíná tohle, za chvíli tamto. Rovněž produkce se ubírá stejnou cestou. Album je nadprůměrné, dobře zvládnuté, ale beze snahy nabídnout něco ryze svého. Něco, co není sice tolik polité pozlátkem, klidně méně snadno poslouchatelného, ale svého. Nevidím pak důvod, proč v šíleném zástupu nových nahrávek věnovat úsilí právě takovým epigonům.

 

 

Złudnia je poměrně kvalitní nahrávkou, kde je vše dotažené do posledního puntíku. Atmosféra díla je nesena atmosférickou bouří, melodie jsou chytlavé ne však zásadní. Vše je ovšem neosobní, jako by se Angrrsth báli ponořit do svého nitra dostatečně hluboko, a najít tam své zrcadlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky