Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Annie

Annie's TripParisian Jazz

Michal Z1.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Annie´s Trip přistoupili ke své hudbě s citem a nevrhli se do prvního alba po hlavě. Vyzráli a dospěli. Na domácí poměry kvalitní funky rockové album, které obstojí i v konfrontaci se zahraniční tvorbou. Mé receptory kvality jsou naplněny.

Tak co vážení metaleros? Jste připraveni po tvrdých bitvách, emo core a symfo útocích, řinčení folkových zbraní, na chvíli vyjít do „klidu“ a vychutnat si muzičku, která jde přímo na věc? Budeme se odrážet rocku do funku, nebo do klasicky řízného street rocku. Tuzemští Annie´s Trip nehrají hudbu na večerní rozjímaní, ale na rozjetý večírek, kde pohoda sálá ze všech přítomných.

 

Ke komu přišoupnout tuto brněnskou partičku? Je tam trocha Papriček, RATM, Mars Volta nebo polozapomenutých Mindfunk. Naštěstí nejde o obligátní o revival zmíněných. Annie´s Trip nebudou mít jistě problém vyjet za hranice (mj. už se tam koncertně podívali) a uspět, „Parisian Jazz“ jim doufám nakopne úspěšnou kariéru. U nás ale velkou díru neudělají, ledaže by to stočili k současným Support Lesbiens (tfuj fujtajbl).

 

Annie's Trip již existují několik let, ale první velké CD vydávají až nyní. Parisian Jazz je opravdové dospělé album a má smysl od začátku do konce, stále se něco děje, je vitální, nápadité, dotáhnuté téměř do konce. A hlavně má smysl a důvod být na trhu a žádat si pozornost lidiček ochotných vyvalit své korunky za CD.

 

Jdeme na to – „Striptease Dog“ je skákavý energický song, rozjásaný, pulzující otvírák. Zvuk (studio Shaark) je přímo střižený pro daný typ hudby, není v této oblasti téměř co vytknout, basa je potřebně čitelná, kytara nádherná. Od prvního songu kytarista Aivn ukazuje, že Navarro i Frusciante by se měli obávat o svá místečka. Jeho nápaditost, zručnost a cit pro skladbu je hotový a výrazový potenciál značný.

 

Přestože MoJoker nevlastní nijak pro mě příjemnou barvu hlasu, nakládá s ním velmi uváženě. Rozmanitost poloh a variabilita výrazu vše zachraňuje a vzhledem k posunu jeho kvalit se ještě máme na co těšit. Trochu váhám u bicích, některé pasáže mi přijdou jako by se Carlos držel zpět. Důraznější pohon by kapelu hnal více kupředu, k větší živelnosti, která možná vysvítá až při živém provedení skladeb. „Rodeo Baby“ začíná pěkně v poklidu, ale brzy mě sejme RATM slovník. Super song, kytara jako vrata od dvora, rytmizuje, štípe, vykrývá velké plochy, blbne společně se zpěvákem. Ale co je hlavní, sóluje – a jak!!! Vrchol alba.

 

Funky vylehčení „Shail Races With Jimmy A“, přichází vhod na vydechnutí, kdy máte čas vychutnat dospělost výrazu a skutečné hráčské umění Annie´s Trip. Přesto všemu dění vévodí především barevná kytara, která neleží na fleku, neparazituje na vlastních předchozích nápadech, ale stále hledá co ještě tak zariffovat. Výlupek „Fuck Your Love“, mírně trefený jako Janne´s Addiction či Mars Volta. Rytmika se snaží, pokud příště dosáhne lehkosti a barvitosti strun mistra, máme se nač těšit. Další uvolněnější „You Ain´t“ vypadává ležérně z beden, jako by ji hrál černoch pamatující zapomenuté. Zpočátku jsem skladbě nemohl přijít na chuť, ale její kvality na mě začaly promlouvat s opakovanými dávkami.

 

„Papa Hell“ způsobuje další nárazy hlavou do mohutného stropního svítidla, nakažlivá skákavost dominuje. Zde skvoucí se hybnost, musí k pohybu rozkmitat i toho nejzatvrzelejšího stojícího nekňubu v rohu sálu. Druhý žhavý reprezentativní kousínek z CD. Aivnova variabilita a schopnosti jsou vystaveny i při krátkém akustickém preludiu „Little Thing“ – slyšíte také první takty z úvodu alba Ride The Lightning? Příjemná, rozevlátá „Hangin´ About“ má tendence vás pohoupat v hřejivé rockové dlani – pořád žasnu, kde se „to“ všechno v muzikantech bere, jako by se narodili za louží a Kiedisovi a spol. bydleli v sousedství za vzrostlými platany.

 

Závěrečná titulní skladba výrazně funkuje a loučí se v papričkových nárysech, vyprovází nás do nudné noci. Po rozmarném večeru plném jásání, hýření barvami a radosti z hudby, se nikomu domů příliš nechce.  Na CD je jako bonus datová stopa – klip z natáčení alba a jeden malý bonus, vše patřičně ztřeštěné a prdlé.

 

(Poznámka: Kapela v současnosti patří již mezi nefungující. Poslední vystoupení proběhlo v listopadu 2010)


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky