Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Årabrot - Rite of Dionysus

ÅrabrotRite of Dionysus

Jirka D.24.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Sozius PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Myslel jsem, že nakonec přesvědčím sám sebe a že první dojem jakéhosi nezáživného slabého cosi překonám. A že nová deska Årabrot naskočí. Bohužel nenaskočila.

Jak je to dlouho, co jsem si liboval nad deskou Of Darkness And Light? Rok a půl? Zhruba tak nějak… Tehdy mi celkem trvalo, než jsem se dostal k sepsání v podstatě velmi jednoduché pravdy, že ta deska je v podstatě velmi jednoduše skvělá. Årabrot utáhli otěže experimentálnějším stránkám své povahy, a naopak popustili uzdu v tom nejlepším smyslu přímočaré písňové formě, s níž jsme si náramně rozuměli a užili si spoustu hezkých chvil. Ostatně není třeba o tom psát víc, recenzi minulého alba máte ZDE a tam je celé mé tehdejší doznání.

 

Arabrot bandDoznání aktuální je složité a nevím si s ním rady. Všechno to, co se mi na předchozí řadovce líbilo, je pryč prakticky úplně a je potřeba hledat nové důvody, proč mít Årabrot rád a proč je obdivovat. Písničková forma? Není. Energie, drajv, svěží vítr v zádech? Kdepak, ani omylem. Experimenty jako za starých časů? Ani to bych neřekl. Jsou to stále Årabrot, stále jejich zvuk, jejich otisk, jejich naléhavost, ale tentokrát tvořená jiným způsobem.

 

Rite of Dionysus je primárně deska zamyšlená, zvláštním způsobem introvertní a mnohem víc připomíná osobní zpověď stvořenou v rámci jakési auto-terapie, než že by šlo v prvé řadě o hudební nahrávku určenou k poslechu někomu dalšímu. Temná, smutná, místy zlověstná, ale především uzavřená a stažená do sebe. Má být například taková Mother hudební skladba? Je tahle osobní modlitba něco, s čím by měl autor zahlcovat veřejný prostor? A má to stále ještě sílu, když to člověk slyší řekněme po dvacáté?

 

Zvuk desky je postavený velké míře na syntezátorech, elektronice a spíš než rockově rozpohybovat se snaží posluchače hypnotizovat, pohltit a uhranout. Do určité míry mi to připomíná přístup Wovenhand, který je mi velmi blízký, ale problém je v tom, že jen do určité míry. Zmínil jsem skladbu neskladbu Mother, ale budiž jí přáno, pokud by nebyly další. Úvodní I Become Light je z podobného těsta, tedy jakési nezáživné monotónní přešlapování, které by snad šlo omluvit rolí intra, nebýt toho, že má skoro pět minut. Plejáda omluv ale narůstá během poslechu a jen vzácně se dokážu naladit na podobnou vlnu, jakou se snaží rozpohybovat duo Årabrot. The Satantango můžu s klidným svědomím jmenovat jako příklad toho, jak bych si představoval silnou a pohlcující skladbu v tomto žánrovém ranku, žel je jich podobných málo.

 

Jako celek album plyne zvolna v rytmu jakéhosi posmutnělého valčíku (The Devil’s Hut) a vlastně ani nevím, jestli si klade ambice svého posluchače chytit a přitáhnout k sobě. Jestli je to album určené ven, nebo dovnitř. Svým způsobem si umím připustit fakt, že Årabrot nikdy nebyli na první signální a že propracovat se příběhem jejich nahrávek vyžadovalo otevřenost a trpělivost. Někdy větší, někdy menší. V případě této desky ale končím, vzdávám se, odcházím a děkuju. Zkouším to s ní asi od července a myslím, že to bylo dost. Minimálně od roku 2018, kdy vyšlo první album na Pelagic Records (Who Do You Love), od kterého mám celkem naposloucháno, je to určitě nejméně přístupné a nejvíc uzavřené album. Přiznávám, že jsme si neporozuměli.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 24.10.25 8:38odpovědět

Tohle je bohužel zklamání. Asi chuť se prezentovat v tišším elektro módu, nebo nějaké neznámé vyšší sdělení ... těžko říct. Je to naprosto poloprázdné.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky