Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arkhaaik - Uithis

ArkhaaikUithis

Garmfrost10.9.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Nálada Uithis je temná, ne však zlá. Většinou podivná, pro vnímavého jakoby duchovně známá, ale nekonkrétní.

Snažil jsem se dostat do slov pocity z poslechu nové nadílky švýcarských Arkhaaik Uithis. Aniž by se člověk pustil do surrealistického básnění a expresivního hraní si s citoslovci, je popis natolik náladotvorného díla nesnadným úkolem. Ostatně už pár let starý debut s šíleným názvem *dhg̑hm̥tós vybízel posluchače k výzvám svým experimentálním a zároveň nesmírně duchovním potenciálem. Arkhaaik je švýcarským seskupením, které ve své tvorbě cestují časem do doby bronzové, holdují rituálům, lovu a bohům hledí do tváře. Pro svůj výraz si Arkhaaik berou plnými hrstmi z načernalého deathu zmutovaného v doommetalový močál a temného ambientu, který je projevu kapely stejně platný jako metal.

 

Většina kapel, které se ve své tvorbě věnují historickým tématům, tuto stránku vypisují v lyrice, avšak hudebně se jedná o běžný metalový či rockový materiál. Z nahrávek Arkhaaik na vás historie dýchne z každého okamžiku. Dokonce bych řekl, že pokud se necháte vést, zapomenete, že posloucháte současného interpreta. Uithis je takový ještě víc než nevyslovitelný debut. Uithis znamená lov a je otázkou, zda jste lovcem nebo štvanou zvěří. S Arkhaaik si myslím nějaké leče a oslavného hodokvasu nedočkáte. Spíše budete krví malovat po zdi jeskyně a teatrálním hlasem oběť věnovat starým bohům.

 

Nahrávka je nazpívaná protoindoevropštinou (její rekonstruovanou aproximací – čerpal jsem z naučného slovníku). V Uithis se tak kapela snaží dosáhnout dokonalého obrazu dávných časů. Arkhaaik nejsou vědci, spíše umělečtí průvodci, kterým jde o co nejplastičtější představu tehdejšího prostředí.

 

Díky pro současného posluchače nevšednímu jazyku jsou zpěvy zajímavým zážitkem. V mixu brutálních prostředků extrémního metalu s mocnou náladotvorností a možnostmi ambientu je Uithis dokonalým soundtrackem prehistorického světa. S nástroji se nezachází běžným způsobem, vše pracuje pro celkový dojem. Nenaleznete zde sólové hrátky přebujelých eg, ale čistou spolupráci podobně laděných osobností. Skladby jsou delší stopáže. Jsou čtyři, ale celková délka je snesitelná, nehrozí nuda. Naopak ve vás vyvolává závratě a nadšení.

 

Hrdelní vokály, murmur i šamanské nápěvy i rytmy propouští zvuky přírody a různé samply. Melodie jsou nesmírně mocné, tu freneticky obsáhlé, tu introvertně nechané napospas vnitřnímu souboji. Nálada Uithis je temná, ne však zlá. Většinou podivná, pro vnímavého jakoby duchovně známá, ne však konkrétní.

 

Oproti debutu ubylo zmiňovaného ambientu. Na Uithis jsou veškeré prvky zakomponovány do mohutné koule pomalého soukolí. Uithis se do zběsilé vichřice nepouští. Silné melodické prvky neshazují tíživou atmosféru do laciného a snadno vstřebatelného lajdáctví. Jsou vítanou pomůckou a světlem v naprosté tmě. Vidíte, nakonec jsem slova našel…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky