Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arsonist Lodge - Iänkaikkinen, Pysyvä, Muuttumaton Pimeys

Arsonist LodgeIänkaikkinen, Pysyvä, Muuttumaton Pimeys

Bhut28.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Arsonist Lodge předvádějí, jak noblesně lze tvořit střední šlapavé tempo black metalu. Nahrávka to není zlá, není ani strhující, je ale přirozená a vcelku podmanivá.

Mnohé asi nepřekvapí jméno na black metalovém poli Arsonist Lodge, ale jiné třeba ano, jelikož teprve letos se odhodlali k vydání první dlouhohrající desky. Její název je těžko zapamatovatelný, tedy následující: Iänkaikkinen, Pysyvä, Muuttumaton Pimeys. Občas si tak říkám, jak asi v uších mezinárodních posluchačů zní názvy našich, hezky česky pojmenovaných alb.

 

Arsonist Lodge už na svých předchozích menších nahrávkách předváděli obstojně zvládnutý black metal a kapela se v daném hudebním ranku stala vcelku výrazným pojmem. A tak po deseti letech existence na řadu přišla konečně první oficiální deska. Událost, kterou doprovázelo velké očekávání a následoval menší šok, protože kapela na desce zní drobátko odlišněji, než jak bychom mohli čekat. Možná, že to celé vyznívá jako popis jedné ze zástupu špinavých ug band, ovšem ruku v ruce s touto domněnkou kráčí i jedna další, a to že všechny totálně undergroundové black metalové kapely hrají výhradně raw black metal a na žádné progresivní nápady není pomyšleno ani vteřinou. Proklety budiž předsudky, nechť se před námi otevírá svět bez mantinelů!

 

Nejspíš jsem vám pěkně zamotal hlavu a přitom stále nevíte, čeho že se to nakonec od nové desky Arsonist Lodge dočkáte. Jen klid, žádné špatné muzicírování, či tápající údery tmou to nejsou. Řekl bych, že kapela si je až příliš jistá tím, co hraje a co chce sdělit. Tahle nová deska totiž nevyjíždí zcela zbytečně do válečných temp a krev stříkajících maršů. V plynulém klídku si cvaká zlatou, pardon černou střední cestu. Tempo je natolik šlapavé, až se místy dostáváme k strnulému pohybu nohy, bez pocitu vnímání muziky samotné. Zkrátka vata, nuda, bílé místo na mapě. Naštěstí se těchto stavů nenachází tolik, abychom byli schopni desku vypnout, ale zase jich není tak málo, aby nás to posadilo během prvních kontaktů. Album musí jednoznačně uzrát. Ostatně recenzi na něj před sebou strkám dobré čtyři měsíce ... nejdřív jsem hodně váhal a pak už jen oddaloval.

 

Není příliš snadné vstřebat čisté chorály, které jednak celou desku otvírají a tu a tam se i navrátí. Osobně ono intro s velkou radostí přeskakuji, jelikož nástup skladby Unleash Armageddon je dost strhující na to, aby byl schopen celou desku uvést samostatně. Od té chvíle se až na pár drobných výjimek nepolevuje, ale taky nepřidává. O to více mohu doporučit album i těm, kteří ten černý kov snášejí jen okrajově a jeho špony nejsou tak masitě zaryty v jejich skráních. Je pravda, že se album skvěle poslouchá a přímo báječně poslouží jako kulisa při všední činnosti, na druhou stranu není od věci se skutečně pozastavit a zkusit daleko více zabřednout do spleti pasáží a snažit se objevit jeho skrytý půvab. Nahrávka totiž, což znovu opakuji, není zlá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky