Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
As We Fight - Meet Your Maker

As We FightMeet Your Maker

Michal Z16.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Naprosto zbytečná deska, možná i kapela, ale nechci navždy zatracovat, třeba se obrodí. Bez invence, nápadu – pouhé čisté velkosériové řemeslo. Pánové takhle opravdu ne!

 

Mladá metalcoreová parta As We Fight z Dánska na nás vyvrhuje již svoji třetí placatici „Meet Your Maker“. Jejich dřívější tvorba mě nepoznamenala, tudíž k této bandě přistupuji jako nepopsaný list. První dojem? Jedni z mnoha, co se vezou ve třetí okresní lize, někde na pokoutním menším festiválku by člověk zapařil, ale pochybuji, že by se tato kapela někomu vybavila za dva dny.

 

Co že se to vlastně v pitech CD „Meet Your Maker“ děje? Naprostá šeď zmaru, průměr, stylová klišé. Metalcore středního zatěžkaného tempa, takových desek už jsou na světě tuny a tato nemá odvahu ani vystrčit hlavu. Jakoby člověk vyrazil na sklizené kukuřičné pole a hledal pro své domácí zvířectvo nějakou opomenutou kukuřici. Bohužel tuto plochu kombajn přejel dokonale a zvířata pojdou hlady.

 

První část alba vám prosviští kolem uší bez jediného záchytného bodu (pár zasekávaček půjčených od Machine Head je doslova trapných), vše se slije do jednoho bodu, a při jízdě autobusem máte pocit, že jste zadřímnuli a hraje pořád jedna stejná skladba. Nuance jsou tak malé a využívání stejných postupů ve všech skladbách je smrtelné.

 

 

Jako vykoupení působí akustický minutový předěl v polovině alba, i když také nepobral nijaký nápad a po minutě se těšíte na lepší časy. Co povídat dále? U některých alb, aby člověk slova lovil sáhodlouze. Situace z první poloviny alba se opakuje. I když se tempo lehce zvedá, např. v „Pull Me Asunder“, na jásot je stále příliš brzy. Nenacházím nic. Nicota nedovolí mým údům reprodukovat myšlenky a ideje. Hudba je prázdná a já s ní.

 

Z hráčských výkonů není koho vypíchnout, snad jen bicmen drží tento děravý škuner nad vodou. Vokál štěkavý, uřvaný, malý rejstřík, nudí (jeden z davu). Nechápu proč As We Fight potřebují dvě hrdla, naprosto zbytečné, ničím se neliší, a kadence deklamací je pro jednoho zvládnutelná s prstem v nose.

 

Naštěstí deska není úplný průser a v ranku poslouchatelnosti ji drží slušný sound. Produkce a mix v rukou zkušených. Vyčerpanost a zbytečnost však vše přebíjí a nemám důvod měnit své koně v metalcore šupleti. Tady jsou jen jedni z mnoha, dělníci a hochštapleři.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky