Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Asaf Avidan - Different Pulses

Asaf AvidanDifferent Pulses

Ruadek25.7.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Asafovo jediné sólové album je uhrančivé blues, nazpívané hysterkou. Křepčí, kope nohama a svíjí se u toho v křeči. A má hlas, jaký jste nikdy v životě neslyšeli.

Myslíte si, že už vás nic nepřekvapí? Že už jste slyšeli všechno? Ať už je vaše odpověď kladná či nikoli, poslechněte si novou desku Asafa Avidana – Different Pulses. Vykašlete se na předsudky, že na vás mohl zařvat z nějaké provařené rádiové stanice nebo že objíždí velké festivaly a jeho úzký obličej se objevuje poněkud více, než je na Izraelského hudebníka s jednou sólovkou běžné. Avidan je písničkář, bluesman, chlap s hlasem a kytarou. Má číro, s oblibou fuckuje na všechny strany a na koncertech pije neředěnou whisky i ve třicetistupňovém vedru. Jasně, to jeho skladby nepředstaví a jsou to zatím jen kecy okolo. Taková omáčka. Takže proč by vás měl zajímat tenhle chlapík z posvátné země?

 

Asafovo jediné sólové album je uhrančivé blues, nazpívané hysterkou. Křepčí, kope nohama a svíjí se u toho v křeči. A má hlas, jaký jste nikdy v životě neslyšeli. Prý něco jako že nová Janis Joplin v mužském podání a musím kývnout na souhlas. Tohle je extáze v jediném hlasu, v každé frázi, v divokém pohlcujícím ryku. A jeho blues tomu všemu dává onu živočišnost, podstatu, vyznění a osudovost. Ano, to je to správné slovo, osudovost. A je to jak v hudbě, tak v textech. Tenhle chápek trpí tím, co zpívá a já mu tuhle upřímnost prostě věřím. Vzdálený času i prostoru, nagelovaným vlnám a uhlíkovým očím v rytmu injekční stříkačky. Takhle se zpívalo kdysi, když ještě pozérství bylo cizí slovo.

 

Můj život je jako rána, kterou si rozškrábu do krve

Chrlím svá slova, píšu, abych se nasytil

A smrt roste jako strom, zasazený v mé hrudi

Jeho kořeny se rozrůstají v mých chodidlech, chodím, nedávajíc jim odpočinek

 

(skladba Different Pulses)

 

Jak to u písničkářů bývá, je Different Pulses albem velkého hlasu a intenzivního sdělení. Na rozdíl od často zefektovaného hlasu v The Mojos, tady jako by se Asaf oprostil od všeho, co ho svazuje. Jeho hlas získal rozlet a dokáže se lámat v divokých emocích přesně tak, aby doslova paralizoval posluchače. Podkres je lehký, dává prostor kytaře, klávesám a jemným kudrlinkám aranží. Asaf se tu vyzpívává doslova do krve, texty jsou osobní a plné překrásných metafor.

 

Hlasitý je vítr

v tvých uších jako tvé výmysly

jako když se díváš na slunce

hlasité je nebe

jako hrom tvých výkřiků

když se zpívají tvé modlitby

 

(skladba Love It or Leave It)

 

 

Celkový dojem z alba? Je to zážitek. Je to sousto, ne jednohubka, ale trvající dojezd. Postupná závislost. A to zrovna nejsem typem člověka, co by měl diskografii složenou z písničkářů. Deska je především barvitá, každá skladba je trochu jinak vystavěná a používá rozdílné rytmy. Different Pulses startují průrazné bicí, Conspiratory Visions Of Gomorrah je ukázkou geniální práce s gradací skladby, vrcholící sólem na trubku a sborovým doprovodem. Asaf si často vystačí jen se zpěvem, uzavřený sám v sobě, lámající ledovce, co postupně zarůstají. This Is It!

 

Na Different Pulses se podílel spolu s ním i Tamir Muskat, jméno známé z Balkan Beat Box. Oba spolu vytvořili nadčasové dílo, které se poznává s každým dalším poslechem. Je to bolestné a zároveň uklidňující. Jako doporučení stačí poslechnout si první skladbu alba a máte víceméně jasno.

 

 

 

Více než mé doporučení dát nemohu, nebudu se pitvat v Asafově minulosti, ani nebudu vyzdvihovat další věci. Stačí mi prozatím konstatování, že tento rok je to pro mě první deska za 100 % mez mrknutí oka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 8.8.13 9:13odpovědět

Plnou stovku bych nedal, ale rád přiznávám, že tahle deska je každým coulem bezvadná. A pak taky - už jsem to někde psal - ten klip je jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky