Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aūkels - Ebwaidilīsnā

AūkelsEbwaidilīsnā

Sarapis10.6.2022
Zdroj: mp3, youtube, bandcamp
Posloucháno na: PC, mp3 player // AKG K240, Koss the Plug
VERDIKT: Síla v jednoduchosti Aūkels.

O jednočlenném projektu Aūkels jsem na prknech Echoes už prohodil pár slov v souvislosti s debutovým albem Raynkaym, ale byl to jen takový štěk v rámci říjnových Ozvěn, který paradoxně žádnou ozvěnu nevyvolal. Pojem Aūkels dosud zůstává ryze podzemní záležitostí pro podzemní lidi libující si v odbojové činnosti vůči mainstreamu a na tom se ještě nějakou dobu nic nezmění. Možná i lesní mužík Wojsław (alias Swaikstan) to ví a svou káru netlačí nikam, kde by píchl duši. Pokuřuje u své chajdy dýmku míru a mezi vařením sekyrkového bujónu a výrobou pálenky z listí a hub točí a míchá melancholické desky, jimiž zahání chmury, že mu nechodí pošta. Na nic dalšího není čas.

 

Ať už se moje představa o jeho stylu života slučuje s realitou nebo ne, rozhodně je mi sympatické, že alba Raynkaym i Ebwaidilīsnā přichází na svět bez pompy akčních lyric videí a neobtěžkaná limitovanými edicemi vinylů v šesti různých barvách. Ono se to možná bude ještě dohánět, ovšem takové samotářské samohonce sluší skromnost. O debutu Raynkaym jsem se vyjádřil obdobně střídmě, ale s dvojkou Ebwaidilīsnā mi to už nedalo a proto jsme dnes tady.

 

 

Wojsław je dle dostupných zdrojů namočený do více projektů a kapel. Většinou to rozjede s nějakým kumpánem ze slzavého údolí a spolu pak smočí v melancholii tu black, onde doom. S Aūkels vstupujeme do stínů atmosférického blacku a průvodcem je nám tentokrát jen Wojsław, který si jako pravý samotář vystačí sám se sebou a základním vybavením, např. bicím automatem. Pro nahrávku je tato skutečnost limitující leda v okamžiku, kdy se zaměříte na její zvuk. A tím vůbec nemyslím automat, který je naopak úplně v pohodě. Zvuk Ebwaidilīsnā je zahuhlaný a přebasovaný a připomíná dunění, které možná znáte, když se pokoušíte s ucpaným nosem mluvit v koupelně. Čili stejný případ jako debutová nahrávka a důkaz, že se Wojsław v tomto směru moc neposunul. Nebo mu to vyhovuje a posluchačům rovněž? U mě je to tak napůl.

 

S čím jsem naopak spokojen beze zbytku je kontinuita, s jakou Ebwaidilīsnā navazuje na svého předchůdce. Album pokračuje ve stejné činnosti jako nová směna u pásu a přesně to od Aūkels potřebuji. Nášup, který mě zavede na známou stezku, připomene staré příběhy a rozvine nové. Zvláštní smysl pro chytlavost začíná být pro Aūkels typický už na druhé desce. Do jisté míry by se dalo hovořit i o refrénech. Podobné je to s celkovým vyzněním nahrávky, která i přes agresivnější vokál, hutný zvuk a rychlá tempa působí přístupně a díky jednoduchým melodiím otevírá náruč dokořán. Že je to občas v doprovodu zvuků střelby na zimáku, je zase věc druhá a chyba bude spíš na straně přijímače. Nenechte se odradit.

 

Aūkels je volba jít cestou jednoduchosti. Škála pocitů z nahrávky není široká, ale melancholie, která z alba sálá a chytlavé melodie, které ji umocňují, stačí k slušnému zážitku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky