Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pět let je dost dlouhá čekací doba na nové album od oblíbeného tuzemského interpreta. Ale ta trpělivost se vyplatila. Na druhou stranu to čekání se dá velice rychle a snadno vysvětlit a obhájit aktivitami, které kolem hlavního dua skupiny klokotají. Ačkoliv už jisté výhrady mám, novinka mne přece jenom v nejednom bodě překvapila. Ale hleďme, plamen duše Avenger zahořel a rozsévá Mír v harému smrti.

Češtinou otitulovaná deska je prvním lehounkým odklonem, který lze pochytit. Ten druhý je výrazně bolestivější a náležitě mě zaskočil. Jde o motiv obalu, který sice oplývá jistě náročnou, složitou, přesto detailní a ostrou grafikou, jenže výjev je mému vkusu na hony vzdálen. Celkově mi ani nesedí do řádky obálek studiových počinů kapely. Jednoduše z něj cítím příliš velkou umělost, až přehnanou kýčovitost. Chlad, který by zřejmě měl z motivu vycházet a patřičně korespondovat s titulem alba, se vytrácí. Zkrátka tohle mě zklamalo, navzdory detailům a jasnému podtextu, který z grafiky vnímám. Vyložil jsem si výjev jako obdobu justiční sochy Spravedlnost. Osoba na obrázku je alegorií smrti bez tváře (ani hezká, ani ošklivá). V jejím harému se rozprostírá celá řada lebek bez ohledu na příslušnost, vyznání, zkrátka cokoliv, co by za života jedinců jejich existenci mohlo odlišovat. Teprve tehdy, když jsou všichni mrtví, může v pravém slova smyslu existovat klid a mír…

Další překvapení se objevilo záhy a to hned při spuštění alba. Přeci jen, za těch pět let se v kapele opět prohnalo personální tornádo a krom zakládajícího tandemu Rámus-Kapák nezůstal nikdo. Do kapely se navrátil někdejší koncertní kytarista Infernits, s druhou kytarou vypomáhá Jirka Kocián a poprvé v historii se setkáváme s novým vokálem a především samostatně stojícím zpěvákem – Radkem Popelem, jehož hlas můžete znát třeba z Dark Angels nebo After Rain. A právě na takový ansámbl jsem byl zvědavý, kterak si poradí se studiovým počinem, neboť živě se sestavě dařilo náramně. Již výše zmíněný šok byl především vokál, který na desce opět obstarává Honza Kapák. Ostatně dle informací drtivou většinu materiálu nahrál právě on ve svém, již zlidovělém, Hellsoundu. Překvapení, které se ve výsledku obrátilo v dobrý a posluchačsky přívětivý krok.

Nejen díky zpěvu, ale celkovému zvuku i zažitému stylu komponování, lze Avenger bezpečně odlišit od zbytku (nejen) tuzemské scény. Však tahle kapela patří ke špičce zlých metalů u nás. Ale nová deska se navzdory tomu přece jen nese v trochu jiném duchu. Na první poslech zde citelně chybí okamžité vypalovačky, kterými v minulosti byly kupříkladu Kořeny zla, Za branami, Godless, Radost z beznaděje nebo hymna Dark Metal. O to více se ucho soustředí a loví výrazné motivy a nutno jedním dechem dodat, že linek a kudrlin se tu skrývá celá řada. Letmý poslech nestačí, do desky se musíte ponořit, celým povrchem vnímavosti nasávat atmosféru a přežvykovat nerýmující se texty, což bylo od počátku jasným charakterem kapely. Smrt jako taková z toho čpí až běda a témat kolem ní, a především lidského bytí, jsou pak mrazící impulsy.

Ať už si vyberete k rozboru bicí, kytaru nebo cokoliv dalšího – vždy zjistíte, že jejich úloha není jednolitá, ale náležitě barevná a pestrá. Bicí dělají čest své obsluze a v klasickém kvapíku dokážou zakomponovat ještě několik škopkovitých vyhrávek. Kytary mají hned několik stop a jejich, byť skryté melodie, jsou vskutku úžasným artiklem, který vždy zdobil nahrávky s logem Avenger. Jde třeba o krátkou pasáž, ale její obsah, smysl a spád je něco, co musíte ocenit, protože jde o drobný detail a z jemu podobných je pak ukován celek. Neméně silně pak působí i zařazení kláves náležitě podbarvujících konkrétní motivy a nálady na albu. Nevyčnívají ani nikdy nehrají první housle, ale jsou tu, víte o nich a cítíte tu majestátnost.

Sled alba je vlastně typický pro studiové nahrávky jihočeské darkmetalové stálice. Intro s nihilisticky pesimistickým odérem náležitě připraví posluchače do správných nálad, aby na něj mohlo vzápětí vypálit svižnou skladbou. V nahrávce se aktuálně ukrývá i několik meziher, které i dříve byly jistým ozvláštněním. Dnes jde o intermezza Spektrum a Fragment, které na akustickou kytaru nahrál Ivan Boreš (znáte jako maséra z Masáže). Nejprve trochu protivné drnkání s podivným vývojem, ale při detailním (sluchátka) poslechu se objevují skryté tóny, které lehounce v pozadí dokreslují zajímavé kontury. Z takové nervózně napjaté nálady vás pak vždycky vytrhne navazující song, kde bych si dovolil vypíchnout ten poslední Mír, který v sobě má vše, co kdy dělalo Avenger Avengerem. Tyhle střední tempa umí kapela tak monumentálně pojmout, že to semele asi každého.

Výrazné melodie, střídající se rychlosti, celkově tíživá atmosféra s trochu osvobozujícími výdechy. To vše najdeme snad ve všech skladbách. Určitě to není deska na první dobrou, ale to své časem odkryje, zejména tehdy pokud jste letitými fanoušky téhle kapely – určitě nebudete mít s ničím problém. Těm novým ani nevím co poradit a jak je na tvorbu Avenger připravit. To musíte ucítit sami na sobě, zda vás lákají osidla dark metalu s velmi originálním duchem. Předchozí album mě dostalo o něco víc, ale přesto nemůžu říct, že by nyní šlo o slabší kus. Cítím jistou paralelu a podobné nálady, které se mi prolínají tělem při poslechu Feast Of Anger, Joy Of Despair nebo i Fall Of Devotion, Wrath And Blasphemy a vlastně i ta milovaná Godless se tu sem tam mihne. Zkrátka jasný rukopis a poctivá práce.