Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Axxis - Utopia

AxxisUtopia

Michal Z8.9.2009
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Stylově čistá a poslouchatelná svěží heavy/power germánská klasika. Dobrou melodii není třeba hledat dlouho. Slabé okamžiky však viditelně ční. Axxis díky vlastní zkušenosti, stojí pevně na hranici lepšího průměru.

Německá zasloužilá formace Axxis započala ukrajovat z třetí desítky let své existence. Oslava se koná novinkovým albem „Utopia“. Vydobyté melodické power metalové pozice jsou upevněny a je nakročeno k blyštivé budoucnosti a nesmrtelnosti. V sestavě proběhla drobná výměna na bubenickém postu, Andre Hilgers odběhnul za životní výzvou do konkurenčních Rage a na jeho post se usadil Alex Landenburg (Mekong Delta, At Vance a Annihilator). Jeho kvality netřeba komentovat, alba, která nabubnoval, hovoří za mne.

 

 

 

Tajuplné monumentální intro nás pod krkem dotáhne k titulní svižné skladbě „Utopia“. Vyřvávaný refrén, šlapavá hybná atmosféra, slušně podmalovaná zajímavými klávesovými plochami, stále se něco děje. Myšleno v rámci stylu a za využití známých formulí. Klasické sólování kytar se kudrlí směrem k železné panně. Slušné sousto úvodem, bez nepříjemného vykopávání vlastních rodinných hrobek. Slušný vokál a klávesy, za podpory kvalitní kytarové a bubenické práce, podávají životadárné ampule, léta přežívajícímu stylu, který se dávno vyčerpal. Je příjemné sledovat protřelé chlapíky, jak jsou schopni, stále tvořit další lákavé skladby. Sympaticky povedené je zapojení rodné mateřštiny muzikantů – „Fass Mich An“. Podupávající to skladba s květnatým barvitým sólíčkem uprostřed, laskajícími dvoj kopákovými pasážemi a mohutným sborovým refrénem. Co více si příznivec stylu může přát.

 

Každá skladba na albu má v sobě dostatek motivů - melodií, které nejsou laciné a představují jasný záchytný bod. Nápaditost skutečně Axxis nechybí a dokáží chytře využívat, léty vypracovaný skladatelský cit. Oproti minulosti se mi líbí tvrdší celkový soud, kytary a především uhánějící bicí. Hra Alexe Landenburga je zajímavější a pestřejší, než je přímočaré strnulé výrazivo jeho předchůdce. Baladická povinnost je splněna plouživou, přesto ještě únosnou skladbou „My Fathers’ Eyes“. Troufám si tvrdit, že je zbytečnou, avšak stravitelnou a splňuje pověstné uvolnění před druhou polovinou alba. Tady můžeme naleznout v podobě „The Monsters Crawl“ další slabší střednětempou vycpávkovou skladbu, která mě místy irituje, její vokální a refrénová linka není na výkladní skříň. Axxis mají na víc!!! Následující kapitola alba už se lehce vymaňuje z průměru, zajímavými motivy, zapojením ženského vokálu a celkově bohatou strukturou s dostatkem svěžích nápadů a melodií.

 

 

Stadiónová halekačka „Heavy Rain“ nemá žádné vyšší ambice, než jen pořádně zatopit v kotli a nezastavitelnou pumpou tu energii tlačit do topného okruhu. Zato druhá nejdelší skladba alba „For You I Will Die“, začíná nadějnými klávesovými motivy, přes několik meziher ústí do nádherných, přesto provařených mastných stylových vod, z kterých vyzvedává zapojení ženských vokálů a zajímavá struktura skladby. Axxis jsou kulišáci k pohledání, to nejlepší si schovávají až na samotný závěr. Jasný vrchol alba nacházím ve skladbě „Underworld“. Symfonické krátké intro ještě nedává příliš tušit budoucí směřování. Plynový pedál bez problému promačkává podlahu a celá mašina se probírá k nevídané akceleraci. Tempo dosahuje trysku, mohu mluvit o melody speedu, vokál úžasný, doprovodné vokály korunují triumf, jasné rázovité riffy vysekávají prostor pro klávesové motivy, rytmika běží bez známky únavy. Jediné oko nezůstane suché, těžké loučení nastává. Tato skladba je novým velkým drahokamem v pokladnici tvorby Axxis. V mém těle se rozlévá slastný pocit ze slušně vykonaného řemesla, škoda, že se tak neděje na větší ploše tohoto kotouče.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky