Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bad Religion - True North

Bad ReligionTrue North

Jirka D.15.9.2013
Zdroj: FLAC (44.1 kHz, 16 bit)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: S Bad Religion je to stejné jako s nekonečnými seriály – deset dílů nevidíte a pak se stejně dostanete do děje během pěti minut. Hledíte na ně skrz prsty, ale Džejára milujete všichni.

Letošní leden byl ve znamení šestnácté desky kalifornské legendy Bad Religion a pokud se vám to zdá hodně, zatrhněte si v diáři říjen, vyjde album číslo sedmnáct. K zatím poslední nahrávce „True North“ jsem se dostal čistě ze zvědavosti, mezi ní a deskou „The Process of Belief“, což byla svého času poslední, kterou jsem vyhledal, leží velká černá díra. Černá? S Bad Religion je to stejné jako s nekonečnými seriály – deset dílů nevidíte a pak se stejně dostanete do děje během pěti minut. Hledíte na ně skrz prsty, ale Džejára milujete všichni.

 

Začněme trochou matematiky – 16 skladeb, 35 minut – což na jednu skladbu dělá... chytřejší zvládnou. Je jasné, že nové album šlape stejně jako ta předchozí, že rukopis je poznatelný jako u těch předchozích, že Bad Religion opět kritizují, střílí od boku songy, co berou na první dobrou, marně hledáte jejich tvůrčí fígl a nakonec stejně zjišťujete, že by tohle zvládl kdokoliv. A přesto jsou Bad Religion jen jedni. Kytarová předháněná, vokální pestrost (skvěle v „In their hearts is right“), překotně pádící bicí, které si na celou desku vystačí s absolutním minimem, a myšlenky na důchod kdesi v nedohlednu. Odkdy že to tahle parta hraje?

 

Nad obsahem nemá smysl dumat, zkouším zase po čase protočit zmíněnou „The Process of Belief“ v gramci, hledám pět rozdílů a raději přenechávám akademikům jejich diskografie. Výtka? Ale kdež, Bad Religion zkrátka patří ke kapelám, od nichž mi stačí mít doma jednu desku a v případě zájmu pustit. Dostanu příděl energie, přímočarosti, pohody a odpočinku; přemýšlet netřeba, víc nežádám. Toť vše.

 

Byla by chyba nezmínit producentskou židli, na níž si poseděla další živoucí legenda, Joe Barresi, u něhož se rovněž nahrávalo a mixovalo, a jméno Boba Ludwiga, v jehož Gateway studios byl proveden finální mastering (kdo nezná, nemá u mě naposloucháno). Výsledek je sice slušný, ale bohužel slisovaný na padrť a poslouchat se dá jen jako kulisa. Je to bolest a konkrétně u Boba Ludwiga mě to mrzí dvojnásob, protože tenhle týpek patřil v 90. letech k těm nejlepším a jeho mastery psaly dějiny rockového světa. Poslední poznámka míří k ediční vybavenosti – album jde sehnat na tradičním CDčku, na gramodesce v různých barvách s přiloženým CD a pak jako HD files v různých formátech, navzorkovaných na 88 kHz s 24 bitovou hloubkou. Bohužel i zde jde o hlukovou stěnu, za kterou utrácet nebudu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky