Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Becoming the Archetype - Children of the Great Extinction

Becoming the ArchetypeChildren of the Great Extinction

Jirka D.22.9.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Návrat po dlouhých letech, který nedopadl vůbec špatně. Becoming the Archetype jsou zpět!

Téměř devět let trvala odstávka u americké kapely Becoming the Archetype, v jejíž oživení jsem už prakticky nevěřil a nové album Children of the Great Extionction ke mně spadlo doslova jako z nebe. Formace se obnovila v počtu pouhých tří členů, v čele samozřejmě se zpívajícím baskytaristou Jasonem Wisdomem, dlouholetým kytaristou a zakládající členem kapely Sethem Hecoxem a bubeníkem Brentem Duckettem, který si svého času užil krátkou pauzu, ale i toho lze prakticky považovat za inventář. Dál nic. Dál tedy nic co do oficiálně uváděné soupisky kapely, což se může zdát docela málo vzhledem k tomu, jaký kravál obsahuje novinková deska, ale o tom si něco víc povíme níže.

 

Pro doposud nepolíbené, nebo políbené jen zlehka se sluší uvést, že Becoming the Archetype je v jistém smyslu docela zajímavá kapela. Minimálně z pohledu žánrového zařazení, které nelze smést ze stolu zcela jednoduše, protože kapela si za celou dobu tak úplně nevybrala, jestli chce patřit spíš k deathmetalové klasice, nebo naopak oslovit fanoušky moderny s metalcorovým vyznáním. Řekl bych to asi tak, že pro vyznavače klasického death metalu jsou BtA už moc „core“, melodiční a klávesoví, a naopak pro ctitele metalcoru v sobě mají až příliš mnoho tvrdosti a nepřístupnosti tradičních hodnot. Celé to samozřejmě může být pouze můj osobní pocit, ale minimálně rozporuplné a mnohdy i dost vyhraněné reakce a recenze mi snad dávají aspoň v něčem zapravdu. Osobně mi je to celkem jedno, za mě tahle kapela patřila k docela zajímavým uskupením na poli tvrdší kytarové muziky a jsem přesvědčen o tom, že alespoň povšechně znát jejich starší desky by mělo patřit k dobrým mravům každého otevřeného fanouška nezatíženého hloupými předsudky.

 

Snaha navázat v roce 2013 přetrženou nit proběhla ve dvou studiích v Georgii a právě Nate Washburn ze studia Glow in the Dark byl v největší míře tím člověkem, který kromě technických náležitostí desku nakopl dodatečnými stopami - především tedy další kytarou. Nikoliv bez zajímavosti je pak skutečnost, že kytarovými sóly přispěli i dřívější kytaristi Daniel Gailey a Alex Kenis. Zcela obecně je deska napěchována hutnou metalovou produkcí, kterou dát dohromady a opakovaně provozovat ve třech je samozřejmě úkol mimo lidské možnosti, což by se dalo ještě unést (kdo dneska nedělá v menší či větší míře to samé?), když by si kapela sama nenabíhala na vidle reality v oficiálním klipu ke skladbě The Remnant. Je to přesně ten případ, kdy to chtělo animovaný klip ze života rodinky z amerického předměstí, protože propast mezi viděným a slyšeným je dost značná.

 

 

Když ale odhlédneme od toho, že mezi běžnou výbavu současných kapel se zcela samozřejmě zařadil laptop, čímž ušetřil tak dvě až tři místa v tour-busu, je deska Children of the Great Extionction vlastně docela dobrá. Má přesně ten drajv a spád, který ne vždy byl na pořadu dne u starších nahrávek. Má přesně ten správný podíl melodiky a tvrdosti (především tedy díky výbornému hlasovému rozpětí Jasona Wisdoma a doprovodných vícehlasů), který z ní činí dobře poslouchatelnou metalovou zábavu. A má velmi dobře napsané skladby včetně aranží, v nichž se to s klávesovými nástroji nepřehání (ani to dříve neplatilo vždy), ale drží přesně na hranici snesitelnosti. Klávesy celkově hrají na albu docela podstatnou úlohu a i když jsem na samotném počátku našeho seznamování trochu vrčel po fousy a jejich rádoby „symfo“ vyznění kousal dost ztěžka, postupem doby mi jejich úloha zapadla na své místo a našli jsme k sobě cestu. Na druhou stranu se ale nebudu divit těm hlasům, které budou poukazovat na celkový ústup z pozic lehce složitější a technicky vytříbenější produkce k jednoduššímu písničkovějšímu stylu známého třeba od Disturbed, což je potřeba si říct zcela otevřeně, že tak to prostě je.

 

Ruku v ruce s větší přístupností jde i produkce a nazvučení desky, které patří přesně k tomu typu moderních produkcí, u kterých budete jakýkoliv charakter a osobitost hledat marně. V tomto ohledu jde o čistý produkt hudebního průmyslu, který takto buďto přijmete (vlastně proč ne), anebo nepřijmete. Jistým usnadněním je kromě zmíněného faktu, že skladby na desce se poslouchají skutečně dobře, i další bonus v podobě letmého doteku nadžánrovosti a slušné práce s atmosférou, což by asi nejlíp šlo ilustrovat na skladbě The Awakening. A tou bychom to dneska uzavřeli.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky