Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Between the Planets - Immersion into the Unknown

Between the PlanetsImmersion into the Unknown

Jirka D.3.9.2013
Zdroj: CD, promo od agentury
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Bez ohledu na čistotu a preciznost mi deska nijak neučarovala, převládá neosobní, studený pocit, se kterým se neumím ztotožnit.

Postupem doby uvykám tomu, že vývoj rocku stále výrazněji opouští (a dle některých už dávno opustil) počáteční rebelantství, vzpouru a společenskou kritiku a nabírá azimut dokonalost, přesnost, nezávadnost. Byla to jiná doba, když The Who zpívali „I hope I die before I get old“ a GG Allin se o to pokoušel spláchnutím do záchodu, jenže časy se mění a s nimi i pohled na to, jestli je víc v módě natáhnout na kytaru další dvě struny a nebo tou kytarou rozmlátit bicí.

 


 

Tuzemský projekt Between the Planests jsem doposud sledoval periferním zrakem, řadil k těm dokonalým, přesným a nezávadným a proto se o něj dál nezajímal. Výsledkem je situace, kdy se mi už poněkolikáté – v duchu přísloví „odříkaného chleba největší krajíc“ – točí v přehrávači aktuální CDčko, i když důvod onoho „poněkolikáté“ není v tom, že by se mi album tolik líbilo, jako spíš v upřímné snaze najít příčinu, chcete-li podstatu sdělení. Dojmy, které ve mně tahle nahrávka zanechává, bych rozdělil do dvou větších celků – zvuk a hudba; zpracování samotného CDčka na vyvolání něčeho silnějšího nestačí.

 

Postprodukční úprava (většina mixu a mastering) zvukových stop nahraných velmi slušně v domácích podmínkách byla svěřena Biotech studiu a tedy Jiřímu Paškovi, což považuju za správné rozhodnutí z pohledu žánru a celkového vyznění desky. Vzhledem převládajícím samplům a elektronické produkci, je zvuková čistota a sterilita namístě, navíc díky opravdu vysoké míře komprese jsou všechny detaily vytažené téměř na maximálně možný strop a tak je tu pravděpodobnost blízká jistotě, že nahrávku uslyšíte i na těch nejhorších peckách z tržnice. Poslech na čemkoliv slušnějším považuju za sonickou deprivaci, ale pokud jde o záměr cílený na určitou skupinu posluchačů, kterým taková produkce vyhovuje, tak je vše v nejlepším pořádku.

 

Samotný obsah poměrně intuitivně posouvám do roviny hudební kulisy, neafektované, nekonfliktní. Kromě drnčících kytarových strun, jejichž cesty jsou tradičně krkolomné, je zbytek produkce tvořen z menší části kytarami jemnější podstaty a z větší části sampovanými plochami, které pro někoho možná překvapivě nedotváří pozadí bez jasných kontur, ale celkem sebevědomě stojí v popředí. K tomu pak samplované "bicí", které mi chvílemi znějí jak z 80. let (virbl), něco elektronických zvuků a pro mě nepochopitelně i smyčcové nástroje a něco jako ethno příchuť. I přes spojování zdánlivě nespojitelného ale výsledná koláž nepůsobí křečovitě a jednotlivé díly do sebe solidně zapadají, jakkoliv tím nepopírám, že si vždycky raději poslechnu jednotlivé žánry jednotlivě a především zahrané živě.

 

Jednu věc této nahrávce přiznávám – podobnou muziku u nás téměř nikdo netvoří a Between the Planets je v tomto ohledu pionýrská a velmi slušně zvládnutá záležitost. Bez ohledu na čistotu a preciznost mi ale deska „Immersion into the unknown“ nijak neučarovala – převládá neosobní, studený pocit, se kterým se neumím ztotožnit.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky