Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beyond Fear - Beyond Fear

Beyond FearBeyond Fear

Michal Z21.9.2009
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Milovníci velkých hlasů neváhejte, heavy metalová klasika z tohoto alba cáká po hektolitrech. Album pohlcuje ryzím provedením a ctí ke klasice. Druhá polovina alba lehce zmírá, což z výstavního kusu činí méně hodnotnou sbírku.

Znáte to, občas se stane, že život běží tryskem a některé výtvory opomenete, nebo vůbec nepostřehnete, i když se jedná o kousky, které nechcete vynechat a toužíte si je užít. Proto si dovolím menší poohlédnutí k velkému hlasu, který v hrdle pečlivě střeží Tim Ripper Owens. Ano ten Tim, co měl odvahu, nahradit ikonu heavy metalu na dvou albech v područí Judas Priest. Album „Beyond Fear“ vzniklo v Timově hlavě ve chvílích nic nedělání, před nahráváním alba „Framing Armageddon“ s Iced Earth, které bylo jeho poslední v řadách Shafferovi družiny, to když se vrátil trucující Matt Barlow (dlouho se nehřál).

 

Úvod alba hned dává tušit, kudy budeme cestovat. „Scream Machine“ je naprostá bomba. Tento song mě pokaždé posadí na prdel. Hudebně se jedná o klasický nadopovaný heavy metal, s mohutným drtivým spodkem, který tvoří neprostupnou zeď, po které vokalista hbitě šplhá až na její vrchol. Na hraně atiky se nadechne a mohutným hlasem zařve titulní slova, tak razantně, až strhává vlajky z dalekých stožárů. Song, který se hrdě hlásí, o zařazení mezi nejlepší heavy metalové skladby poslední dekády. Duch neopakovatelného monolitu „Painkiller“ znovu nebezpečně ožil. Vkusná reminiscence na dávno minulé a řečené, podaná s vervou, čerstvostí, nasazením a potřebnou úctou. Úvodní skladba je hřeb, který na albu už nic nepřebije.

 

 

Zvuk alba je neskutečně kompaktní, jeho tvrdost leží na samé možné hranici pro danou škatulku. Hutný dusající spodek středního tempa, může občas evokovat halfordovic Fight. Chlapci umí pěkně přitlačit a tu kousající mašinu, lámající kosti, pěkně rozdráždit. Nemají obavu vstoupit do vod temnějších skladeb, čímž se daří držet rozmanitost alba, s níž jde ruku v ruce poslouchatelnost. Stadiónová „Save Me“ tohle album nemusela zatěžovat, ale budiž. Tim potřeboval jednoduchou, pomalu tepající skladbu, pro rozproudění a zapojení publika na koncertech.

 

„The Human Race“ je naléhavě pojatá hoblařina, když od ní už nic nového nečekáte, přicházejí zajímavé rytmické figury. Ripper potvrzuje svoji životaschopnost a rozmanitost. Doslova svobodně dýchá, bez spoutání kovovými řetězy, které jsou slyšitelné na albových počinech s Judas Priest. V každé skladbě se umí vyblbnout a předvést pestrou paletu svých hlasových možností. Album je proloženo i baladou, která přináší vkusné uklidnění od náporu hyper výkonných hlasivek. Přichází vhod, před dalším výronem čisté minerální vody.

 

Druhá půle alba trpí obvyklou vadou. Některé skladby už opakují samy sebe a jejich kvalita má sestupnou tendenci, zde si dovolím strhat nějaké body dolů. To nejzajímavější předvádí Tim, a zbytek tak trochu sekunduje, hudební nápady jakoby se vytratily a obvyklých figur je nadužíváno se školáckou bázlivostí. Tima hudba evidentně baví a zpěvem je posedlý. Avšak do dnešních dní jsou Beyond Fear u ledu, bez albového pokračovatele. Ripper sólově vystupuje pod svým jménem, dále napíná plachty u Malmsteena a v neposlední řadě je zapleten do projektu Charred Walls of the Damned. Držím palce, aby kvalita převyšovala kvantitu.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky