Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beyond Mortal Dreams - Devastation Hymns (EP)

Beyond Mortal DreamsDevastation Hymns (EP)

Garmfrost19.8.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Beyond Mortal Dreams se na Devastation Hymns obrací směrem k mohutné brutalitě a krutosti.

Při poslechu nahrávek Beyond Mortal Dreams mě často napadají noční můry, slétají se na mě děsové, brutální tlaky mi drtí hlavu. Jejich dílo je bez debat surově zničující a těžkotonážní. Ještě něco vás napadne? Ještě chybí vypíchnutí atmosféčirnosti a jisté éteričnosti. Myslíte, že jsem se zbláznil? Schválně se pořádně ponořte do jejich poslední dlouhohrající nahrávky Abomination of the Flames, která všechno vyjmenované nabízí. Dle dostupných informací a rozhovorů se kapela s aktuálním EP Devastation Hymns chce vrátit, respektive obrátit čelem k prvním počinům. Tedy směrem k většímu barbarství a surovosti. A pod to se klidně podepíšu.

 

Ještě než se pustím do muziky, na chvilku se zastavím u obalu, který pro kapelu vytvořil šéf vydávajícího labelu Lavadome, Jan Fastner. Jedná se o naprosto odlišný styl grafické práce oproti minulosti. Tam, kde se líbivě převalovaly Cthulhu příšery v krvavých odstínech, se před námi přísně tyčí zhmotnělý chrám. Zle vyhlížející vysoké polidštěné věže si nás prohlížejí a nevypadá to, že by se chtěly mazlit. Alespoň takto obal vnímám já, a těmito pocity se nechávám vést při poslechu Devastation Hymns. Po zvukové stránce se mnoho nezměnilo. Kapela je věrná Against the Grain Studio a dá se říct, že má zvuk podobnou barvu jako předchozí počiny. Všudypřítomné stěžejní zvukové prvky krásně propojují diskografii kapely. To se cení. Zvuk je hutný, tvrdý i prostorný. Díky němu album zní lahodně a zároveň řádně surově, aby lákal k mocnému prožitku a rauši.

 

bmd

 

Ač je Devastation Hymns bráno jako EP, díky stopáži půl hodiny lze album brát jako regulérní řadovku. Pětici skladeb doprovází předělávka od thrashové legendy Forbidden Forbidden Evil ze stejnojmenného debutu. Tato coververze mi na albu moc nesedí. Originál je moc fajn, i jeho předělávka je v pořádku. Ostatní skladby jsou krásně konsistentní a Forbidden Evil zní navíc. A také se jedná o jedinou překážku k absolutnímu zážitku. Pravověrný zachmuřený death metal s náladou černočernou vsakuje do posluchačovy mysli, aby tam řádil. Oceňuji citlivou práci s kořeny stylu, kdy stará škola rozeznívá každý tón nahrávky.

 

Beyond Mortal Dreams si však nevystačí s oprašováním zašlé slávy. Vnímám, že to tak možná i chtěli, avšak jistou progresí a osobitostí přetransformovali dobře známé postupy do evolučního vývoje stylu i sebe samých. Miluju předěl mezi prvním zásekem Arachnivore a Tormenting the Iniquitous. Zběsilé sypanice příjemně tlačí na pilu. Kapela ráda sype a ještě raději nechává vybuchovat vulkán. Ale také se nebojí středních a stále zuřivých houpanic s parádní rytmickou prací. Do všeho neustále pouští zběsilá sóla jedno za druhým. Milovník death metalu v jeho temné podstatě musí naříkat nadšeným vzrušením. Obzvláště spokojeně mlaskám při vokálních kreacích mistra Doomsayera, který se noří do propastných hloubek. Z hloubek pak často vříská jako vzteklá kočka a nutí posluchače řvát s ním.

 

Devastation Hymns obdivuju stejně jako cokoliv z pestré nabídky Beyond Mortal Dreams. Je možné, že tato divokost a surovost nového materiálu znamená, že si kapela v rámci EP dělá radost, a další full-lenght počin bude opět krapet distingovanější… Anebo ne. Je to fuk, protože dosavadní nahrávky Beyond Mortal Dreams jsou sice každá jiná, ale každá je vynikající a strhující.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky