Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatoulala se ke mně třetí deska norských Bismarck. Co o nich říct? Třeba to, že pochází z Bergenu, fungují od roku 2015 všechny tři jejich desky mají hrací čas kolem pětatřiceti minut. Na svém bandcampovém profilu o sobě píší, že Bismarck alternates between intense fuzzed out heaviness and clean, atmospheric drones, with lyrics expounding upon Western esotericism, altered states of consciousness and a mystical apocalypse, což může působit docela závažně. Anebo taky zábavně, jak se to vezme. Jediná recenze nahraná na metalové encyklopedii se váže na předchozí desku Oneiromancer (2020) a hodnotí ji devadesáti procenty, takže minimálně můžu na začátek slíbit, že moje recenze tak nadšená nebude.

A nebude to o tom, že by s novou deskou přišel nějaký zásadní kvalitativní propad, dokonce bych řekl, že mezi nimi existuje řada spojovacích můstků a podobností, které nějaké vyloženě rozdílné hodnocení už z principu vylučují. Na stranu druhou si při poslechu právě té předchozí desky říkám, že její míra propracovanosti a výrazové pestrosti je na vyšší úrovni než u jejího následovníka, a to samozřejmě může vzbuzovat řadu (nepříjemných) otázek. A současně bych ještě dodal, že se z mého pohledu do jisté míry posunuly inspirační vlivy, které tvůrcům v Bismarck docela slyšitelně vedou ruku. Na předchozím albu je hodně slyšet taková kombinace Sleep / OM s Cult of Luna, tentokrát je to ale mírně jinak.

Na desce Vourukasha jsou dvě skladby (Sky Father a titulní Vourukasha), jejichž těžiště leží v poměrně jednoduchém, zemitém bigbítu, pro který se různě šermuje s módními pojmy jako stoner / doom, a pro které najdete na minulém albu předobraz v podobě skladby The Seer. Je to podobný přístup, jaký razí kapely typu Black Tusk (a kilometr dalších) a nutno uznat, že je to přístup jednoduchý, funkční a posluchačsky vděčný. Ty jejich zmíněné clean, atmospheric drones samozřejmě přijdou na řadu také a přijdou na řadu už ve zmíněné první skladbě, která po úvodní nekompromisní části zvolní téměř až násilně a začne se pohupovat natolik, že posluchač znejistí v očekávání toho, jaká pohroma vzápětí přijde. Závěr výrazně vypůjčený od Cult of Luna předznamenává druhou a za mě nejsilnější skladbu na albu (jmenuje se Echoes), která má všechny atributy silné, dobře vyskládané kompozice s odpovídající emoční odezvou. Je to recept, který když pominu stará alba Neurosis, nastavila do pozice etalonu deska Somewhere Along the Highway. A to se psal rok 2006.

Bismarck z tohoto pohledu přichází trochu s křížkem po funuse, ale byli bychom nespravedliví, kdybychom jim body minimálně za některé skladby nepřiznali. Kromě Echoes a zmíněných dvou ale nic dalšího nenabízí. Dvouminutová mezihra The Tree of All Seeds je o ničem, Kigal je takový ethno / world music pokus, který nejspíš má naplnit kapelní tvrzení o lyrics expounding upon Western esotericism, altered states of consciousness and a mystical apocalypse, ale mnohem vhodnější je využít jej v případě potřeby si odskočit. Za pět a půl minuty to musíte stihnout a nepřijdete o nic zásadního. Podobně je tomu se závěrečnou skladbou Ocean Dweller, která se na ploše více než devíti minut snaží vymyslet něco zajímavého ve stylu meditativně rozpoložených Tool, ale zoufale se jí to nedaří.

Pokud máte v sobě smysl pro matematiku a posčítali (a poodečítali) jste čísla uvedená výše v textu, vyšlo vám, že plnohodnotného a poslouchatelného obsahu tato deska mnoho neobsahuje. Dvě dobré skladby, jedna nebojím se říct skvělá a pak hromádka smetí, vhodného tak akorát k zametení na lopatku a směr skládka komunálu. Takže klidně poslechněte, užijte si, já jsem poslouchal mockrát a svá doporučení vám sepsal. Takže příště? And Now Next for Something Completely Different!