Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bleed From Within - Humanity

Bleed From WithinHumanity

Michal Z6.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Bleed From Within jsou na půli cesty hudebního zrání. Technická stránka věci je zvládnutá, nyní zbývá ještě vyladit vlastní ksicht a kreativitu. Lehký nadprůměr v death core řečišti.

Bleed From Within je death core partička do nekonečné sbírky podobných živočichů. Nedávno jsem na těchto místech propíral jejich souputníky As We Fight z Dánska a příliš jsem si na jejich hudbě nepochutnal. Jedno je jisté, Skoti Bleed From Within jsou o malý schůdek víše. Jejich podání deathcoru na debutovém velkém CD „Humanity“ je pestřejší, propracovanější a jednotlivé kompozice lépe zahrané. Přesto důvod k jásotu je v nedohlednu.

 

Do své tvorby se nebojí vrhat hodně z ampulí death a thrash metalu, plus malé špetky grindu s blackem. Samotný úvodník naznačuje, co že nás to čeká za možný hudební poklad. Sic bicí čpí klasickými Fear Factory (vícekrát se to už na albu neopakuje), není to na škodu a spíše se těším… „Damnation“ by mohla reprezentovat unifikované songy deathcoru, klasická hrubší bruska, která svoji práci odvede a poté ji vrátíte do půjčovny, bez hlubšího vytvořeného vztahu k nástroji. Místy se najde i trocha blackového vokálního odéru. Bohatě je cítit přítomnost vlivu Slayer.

 

V „Messiah“ se také neštítí použít černoty, struktura skladby je však zajímavější a méně provětrávaná konkurencí, zajímavě sekaná, proložená rytmickými zvraty a kravinami. Letmé dotyky nedobytných Meshuggah. Myslím, že silnější a zajímavější skladbu na albu nepohledáte. Naskakování bicích z nízkých otáček do hry je chutné. Kytary se snaží předhánět, která přijde s méně otřepaným motivem.

 

Co nás však čeká dále už nelze nazvat kdovíjakým hudebním pokladem. Bohužel střed alba se utápí ve stereotypu, jak vlastních klišé kapely, tak i klišé stylových. Je jasné, že stále nelze posunovat hudební hranice, ale proč znít nudně a tuctově. Což o to, kvalita zvuku je velká, proč ale jen deathcorově přešlapávat přeplněnou zlatou střední cestu?

 

Od páté skladby alba jde vše z kopce, celkový dojem letí dolů a mírného vyjasnění mi přináší až „Monster“, která nabídne i něco více. Co materiál drží pohromadě, jsou vokály bohaté na výrazové prostředky, kvalitní zvuk, a především bicmen. Cesta ke konci alba není dlouhá a uteče nečekaně rychle. Taky dobře. Po prvních předhozených pamlscích člověk toužebně očekává pokračování, leč kvality prvních tří vzorků, již nenalézám. Vše splývá do neurčité koule. Vypadá to na promarněnou šanci a dobrovolné zabřednutí v obrovském pásmu průměrných deathcoreových těles. Nemá smysl se vracet. Albu prorokuji šedý život v temných zákoutích archívů a skladů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky