Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Red Throne - Blood Red Throne

Blood Red ThroneBlood Red Throne

Sorgh22.10.2013
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Ještě nedozrály plné dva roky ode dne, kdy norské řeznictví dalo na pult krvavou flaksu Brutalitarian Regime a už je tu další várka z nuceného výseku. Letošní jaro si tak mnoho lidí mohlo užít s tuhým stejkem v ustech. Tuhým, a nebýt koření možná i vyčichlým.

Novinkové album se ne moc nápaditě pyšní názvem mateřské kapely. Je to poslední dobou něco jako móda - když se k podobnému kroku kapela nedostala v počátcích kariéry, tak se to snaží časem napravit. Nejedno kombo tímto způsobem ohlašuje svůj slavný návrat na scénu, a tak je nyní těchto případů jako hub po dešti. To ale není případ Blood Red Throne (dále BRT), kteří už valí bez přestávky od roku 1998. S názvem alba tématicky rezonuje obal, na kterém se vypíná karmínově krvavý trůn a já se mohu jen domýšlet, kdo by si v něm chtěl posedět. Ke kávě to asi nebude úplně ono, ale za pětku bych to klidně ordinoval...

Zanechám planých myšlenek a poohlédnu se na pultík, kde se nám z talířku pomalu přestává kouřit. Plotýnka zvolna zahřívá krev, ta se postupně mísí, aby náhle vypěnila a potřísnila mi límeček. Úvodní Soulseller je podle očekávání tvrdá a úderná, z nevinně se tvářícího lůna utržená cirkula. Žádné intro, jako většinou máme naspěch, proto jen pár sekund na nádech a valíme. Stejně jako dřív, i na aktuální fošně se BRT drží letité šablony, která káže rychlé pasáže místy krotit a proložit melodickou nádivkou. To je osvědčená metoda, která funguje, nicméně nepřináší nic nového. Pro mě podobný vzorec postupně ztrácí atraktivitu. Vadí mi, když nemohu najít nějakou přidanou hodnotu, něco, čím bych se namlsal.  Takto je to "jen" řemeslo a ten hlavní důvod, proč si album přehraji, ohodnotím, ale nemám chuti se mu delší dobu věnovat.


Časem dochází k náhodným setkáním, to když mě posedne touha si vypláchnout hlavu. Z tohoto pohledu desce Blood Red Throne nic neschází a plní svůj účel. Jak bylo na začátku, tak se dál řeže stejnou pilou. Skladby se věrně drží stopy svého chlebodárce, neexperimentují a navíc plodí úsměv na líčku svými názvy - Primitive Killing Machine, Torturewhore... Zábavní park se vším všudy, tak jak má u deathu podobného ražení být. Hudbě, která mlátí kolem sebe, dominuje krutý tanec bubenických paliček. Výrazný rytmus dláždí cestu ostatním nástrojům, které se už jen mohou odrážet od solidního základu. Zpěvák Bolt se svou troškou v mlýně balancuje mezi dvěma hladinami, i když více rozvíjí hrubě nabroušený growling na úkor vysokého murmuru. Standardní výkon, silný hlas, klasika. Ani zde se nenalézá skrytý skvost.


Album Blood Red Throne je dalším nekompromisním zlodějem času, který si vaši domácnost bude chtít podmanit hned po probuzení. Jde o sílu ducha, o to, co mu kdo dovolí. Já se nedal a zasypával jej všetečnými otázkami. Po chvíli se smířil a sklonil hlavu na úroveň mých ztepilých kotníků. To už jsem viděl šediny a místy vypelichané háro, jež není na první pohled zřejmé. Inu, je to už let, co se trůn leskne nevysychající krví, ale zdroje nejsou nekonečné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky