Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blut Aus Nord - Ethereal Horizons

Blut Aus NordEthereal Horizons

Victimer6.12.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Jemně soustružená prostorovost se silnými meditativně éterickými účinky. Název alba mluví za vše, Blut Aus Nord se rozletěli po nekonečném prostoru.

Blut Aus Nord, francouzští kazatelé temné blackmetalové avantgardy dovršili třicet let od prvního alba Ultima Thulée. Stali se tvořícími ikonami stylu a každá jejich nová nahrávka provází velká očekávání. Navíc za všechna ta léta nabídli řadu proměn, prolínání a chápání jejich specifického projevu. Patří jim trůn, a kdyby náhodou zrovna neseděli přímo na něm, lze na prstech jedné ruky spočítat další jména, která tomuto stylu přinesla tak zásadní oživení jako oni. Každé nové album se snažíme zachytit a detailně prozkoumat i my na Echoes. Aktuálně po krátké domluvě přišla řada na mě a řádky o čerstvé novince Ethereal Horizons. Možná dobře, když nejsem tolik obratný v surovějších přednáškách posbíraných z nepřeberně přeletů velkého modulu Blut Aus Nord, a více mi vyhovují ty vzdušnější, atmosféričtější.


A mezi takové se Ethereal Horizons nejen řadí, ale svým nastavením jim po stránce prostorovosti či éteričnosti dokonce dominuje. Blut Aus Nord vsadili na jemnou strunu, na dalekonosnou, kosmicky nekonečnou náladovost, na nuance s dalšími již vyzkoušenými žánry (znatelné prvky post rocku, post punku nebo industrialu) a melodickou výpravnost. Narazil jsem na přirovnání k albu Hallucinogen (2019), což v rámci křehké povahy obou desek může být vzájemné pojítko, ale jinak se domnívám, že se alba svým naturelem zásadně liší. Hallucinogen je přímější a údernější, nové album pak o poznání rozjímavější a ve svém klidu zkrátka éteričtější. Blut Aus Nord na sklonku roku 2025 přemítají a silně atakují naše smysly. Musím uznat, že po počátečním rozčarování přišlo na řadu pravé čarování. Ethereal Horizons je silný materiál se silnými účinky.

 


Abychom předešli spekulacím, jak mohla kapela přijít s tak jemným materiálem a jestli to má zapotřebí, když bla bla... přišla s tím a bla bla... tímto albem... Už z minulosti je zřejmé, že přístupnější a melodicky atraktivní poloha je Blut Aus Nord mimo jiné také vlastní, a je to část jejich autorské tváře. Jmenovat položky jejich diskografie nastavené tímto atmosféričtějším směrem mi přijde zbytečné. My se můžeme bavit akorát o počtu vydaných desek, o možné čitelnosti kapely a o jejich inklinaci (za poslední léta) právě k této na vstřebání lehčí a snad i předvídatelnější projekci jejich prostorové hudby. Stále v mezích atmosférického a avantgardního black metalu, samozřejmě. Mám za to, že takto to působí jako letmé seznámení, jako ukázky vypuštěné do éteru, že to možná leckoho odradí. Ta jasná definovatelnost. Ale detailní průzkum samotného díla kapely jako jsou Blut Aus Nord je pořád něčím svátečním a dost často bohatým na celkový prožitek. Jako tomu bylo v minulosti, před pár lety a jako tomu je i dnes.


Ethereal Horizons může působit čitelně a nevzrušeně, ale je potřeba dát průchod jeho pravému odkazu. Po kompoziční stránce dala kapela dohromady velmi důsledně dotažený celek, pevný a celistvý. Prim hraje éterická jemnost, melodie a kosmický třpyt mihotající se nad hutným soukolím duše Blut Aus Nord. Ti dnes předčítají z dálav, nesou se prostorem a vypráví jaký je. Jsou vzletní, většinou vůbec nestojí na pevné zemi a vsakují do sebe sílu kosmických dálek. Dělají to klidně, právě jako by nevzrušeně a jako by tak dělali od nepaměti. Ethereal Horizons je hypnotická přirozenost z nepřirozeného, mimozemského prostředí. Black metal, jehož devízou je vyklidnění a dar přemostit své zlé já do nekonečných dálek, které zlé já léčí a předávat mu dar vědění. Splynutí s pokornou entitou v obklopení plujících horizontů.

 


Blut Aus Nord na novém albu nijak nezlobí. Ano, jejich spodní patra jsou pořád přítomna, ale nyní jsou přikryta velkým závojem kosmické projekce. Je to pořád atmosférický black metal, nebudeme se bavit ani uvažovat o opaku. Ethereal Horizons čerpá z dalších, dnes už příbuzných a kapelou dobře vyzkoušených stylových dokreslení. Jde o sílu nastavení, o momentální sílu celku. Po této stránce je novinka mimořádně kompaktní a atmosféricky přitažlivá kolekce. Nepředvádí žádné novum, sází na prověřené postupy, ale jinak je podává, prezentuje. Takto pojatý materiál je blackmetalový balzám na duši, hladí smysly a nijak neprovokuje. Teče si svým korytem, které naprosto v klidu kontroluje. A je mimořádný v tom, jak vše zpracovává. Třeba jak zapojí psychedelické synťáky v Seclusion, nebo jak dá na čisté vokály právě v této skladbě, nebo v následující The Ordeal. A to jsou jen střípky.


Není se čeho bát, Blut Aus Nord to mají pod kontrolou. Jsou epickými vypravěči křehké tváře sebe sama, dají na prověřené, ale jinak uchopené nitky vlastních postupů. Nešokují, možná na oko klimbají, ale dělají to přesvědčivě a po čertech dobře. Takto vidím nové album Ethereal Horizons jako velmi povedené, aniž bych nijak srovnával a rovnal si vedle sebe další albové zastávky kapely. Být čitelnými a přesto excelovat, to neumí jen tak někdo. Blut Aus Nord ano.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky