Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Boards Of Canada - Tomorrow

Boards Of CanadaTomorrow's Harvest

Victimer23.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Jako by osmiletá pauza nic neznamenala. Podivný svět relaxování ve tmě volně navazuje na předchozí počiny, minulost nepřebíjí, ale pořád umí být uhrančivým balzámem na duši.

Sníte rádi? O lepším životě, o větším pochopení nebo si prostě jen tak brouzdáte fantazií? BOARDS OF CANADA platí za kapelu, která sny umocňuje. Halí je ovšem pod roušku tajemnosti a neuchopitelnosti. Bere je na opuštěná místa, které jsou fascinující svou neobvyklostí a na ni kladeným důrazem. Do observatoře uprosřed pouště, do prázdné vesnice postavené k testování chemických látek, do tmy dálnice nebo ke sledování starých instruktážních filmů. BOARDS OF CANADA v sobě mají dar tajemné harmonie, dar udělat z klidného snu až nepříjemně mrazivý pocit, což sebou nenese nic jiného než jeho důkladné opakování, neboť smysly jsou zasaženy a nelze je jen tak odvrátit. Je to dar umění udělat z minimálně se vyvíjející hudby maximální prožitek. A ten dar nemá jen tak někdo.

 

Jeho majiteli je stále stejná dvojice Mike Sandison a Marcus Eoin z chladného Skotska. Tedy přesně ze země, která se do hudby BOARDS OF CANADA nijak zásadně nepromítá. Ta je o přenesení do poněkud jiných lokalit, než je vysočina a horská jezera mezi masívy. Někde mezi nebe a zemi, někam, kde to tento termín důvěrně přípomíná. Odpočinek je důležitou součástí života. Trávit jej ve společnosti svébytného minimalismu je pak na každém z nás. Mně tahle volba vyhovuje už léta a nehodlám to měnit.

 

Měnit nehodlám ani své rozpoložení z nového alba BOARDS OF CANADA. Z alba, které nepřináší nic moc nového, ale zároveň se lehce posouvá ve smyslu využití elektroniky. Pomalu, ale jistě. Ze všeho nejvíc pak zcela logicky navazuje na osm let starou nahrávku "The Campfire Headphase". Minulost v podobě melancholie a vzpomínek na nepronikavější směs nálad a pocitů ve smyslu zásadní nahrávky kapely, tedy "Music Has Right To The Children", je ovšem také vyvolána. Zde se však jedná spíš o tradiční vyjadřování, které se velkoryse připomíná a spolu s mixem nových rytmů tvoří koláž snivých představ dotýkajících se jak dětství, tak pohledů do budoucnosti.

 

V minimalismu BOARDS OF CANADA lze najít velké podmanivé atmosféry odjakživa a lze je najít i na nové desce. Člověk se znovu propadá svými emocemi až do hloubky svého nitra, kde nachází útržky dávno prožitých událostí v kombinaci s futuristickými beaty. Ty záhy utichají a je klid. Někdy až prázdný a najednou je mysl netrpělivě zkoušena a rmoucena myšlenkou, zda-li není onen minimalismus až příliš stažený do sebe a zda mu nechybí trochu více tvůrčího nadhledu. Osobní přístup k novince "Tomorrow´s Harvest", který byl spojen s velkým očekáváním, časem vystřídala lehká skepse z toho, že duo snářů nevytáhlo kdoví jak silné trumfy. Pak se vše obrátilo k touze je objevit.

 

Jistě, BOARDS OF CANADA nepřevrací své typické prvky v novotvary, nebylo by to totiž úplně dobré. Dále rozvíjí svou zvukovou projížďku po stejně zvláštních zastávkách jako dřív a jde jen o to, jak si to člověk sám vyhodnotí. "Tomorrow´s Harvest" není žádným vrcholem pyramidy nálad, ale podtrhuje výjmečnost kapely, která ve svém ranku platí za neobyčejnou. V tomto případě platí novinka za album, které pohladí na duši a vyvolá polozapomenuté představy. Jako když se po hodně dlouhé době probudíte v zaparkovaném autě v pustině, kde je jediným záchytným bodem stará benzínka a vedle stojící billboard. V jeho nápisu chyběla dvě písmena. Teď už chybí tři a je čas vyrazit do potemnělé krajiny, kterou z dálky lemují hory. Sucho v puse vás donutí koupit si kolu, promnout ruce a pustit se dál...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky