Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vpravdě legendární kapela Borknagar, na kterou přísahají davy zarputilých obdivovatelů, přišla začátkem letošního roku s další kapitolu severské ságy. Je už desátá, hodna vyznamenání. Jen nevím, jestli si diplom zaslouží za ty kulatiny, nebo za materiál, který na Winter Thrice nabízejí. Po nějakém čase stráveném poslechem se přikláním k první variantě.

Dlouhá cesta uběhla od výborného, syrového, eponymního debutu. Na následujících albech se promítá postupný vývoj od pravověrně blackové metelice k melodičtějšímu pojetí, které ztrácelo ostruhy zimních démonů. Pro mě osobně vrchol nastal na třetí a čtvrté desce, kde se epičtější vlivy prolínaly s krutou minulostí v jeden funkční celek. Poté už pro mě kapela postupně ztrácela kouzlo, i když akustické Origin je taky povedená záležitost.

Winter Thrice neskrývá jediné překvapení, kterým by mohl být třeba tolik oblíbený návrat ke kořenům anebo odbočka k úplně jiným žánrům. Což je u druhého případu určitě dobře.

Od prvního úderu se Borknagar přiznávají ke své vyvanulé produkci, ve které je rozmělněna celá jejich historie. Až na vzácné okamžiky mi celé album připadá jako roztažená dekorace, která má doprovázet nějaký příběh, ale nějak se nedostalo na silné nápady.  Takže nezbývá než se spokojit s barevnou kulisou ať je sebehezčí. Epicky rozmáchlé krajinomalby rámované vícehlasými sbory oslovují hlavně dojmem vytvořené mohutnosti, ale je to jako krásný obal zakrývající průměrné zboží.

Samozřejmě, Simen opět krotí nebesa svým vysokým a silným vokálem, další dva zpěváci po jeho boku přidávají na rozmanitosti každý svým specifickým způsobem a zůstávají asi tím nejzajímavějším faktorem s výrazným rukopisem.  Sice už to nemá tu progresivní hodnotu a výjimečnost se stala zvykem, ovšem pořád jde o neobvyklý zážitek, který se nenabízí každý den.

Dnešní album se nese na hladině melodických vlnek, které ohromují bombastickým zvukem a aranžemi. Silnou roli mají výjimečné Lazarovy klávesy, ze kterých dýchá mystično živené letitou zkušeností a někdy na sebe poutají většinu pozornosti, stejně jako Lazarův zpěv. Na tomhle albu je hlavním vypravěčem on a proti jeho výkonu nelze nic namítnout. Ovšem ani vklad ostatních není zanedbatelný. Kytary se bohužel spokojily s druholigovou účastí a často plní jen doprovodnou roli, kde je jejich úkolem motat se v jakési poloze meziher. 

Hlavní zklamání mi přinesla kompoziční chudoba. Melodické vlnění mi přijde jako neustálé omílaní podobného receptu a těžko hledám nějakou hodnotovou trvalku.

Tvrdou složku zastává na albu prakticky jen Vintersorg,  který zůstává u hrubého vokálu. Pravda je, že někdy strhne do divokého víru i ostatní a tehdy se kytarám vrací syrová krása hoblujících zbraní. Výborná je třeba Terminus, kde nacházím vše, co mám rád. V těchto okamžicích můžu spokojeně přimhouřit oči a uznat, že Borknagar na to pořád mají. Potěšila mě i účast Garma, který zapěl nejen v titulní skladbě. Tyhle věci působí jako záchranné kruhy hozené do moře nevýrazných kompozic.

S albem jsem strávil dost času, abych si na něj udělal jasný názor. Určitě to není žádný propadák, ale standartně dobrá deska vyzrálých muzikantů. Převládá však ve mě dojem, že to nejlepší už mají Borknagar za sebou a nyní recyklují sice kvalitní, ale starý materiál. Takže nadšení se nedostavilo, ale za to může Archaic Course a Quintessence. Kdybyste, chlapi, nenatočili, takové majstrštyky, asi bych hodnotil jinak.