Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bornholm - Inexorable Defiance

BornholmInexorable Defiance

Sorgh4.8.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: V Uhrách ví, jak udělat dobré lečo a sklizně jejich hroznů dávají znamenitá vína, nejen to Tokajské. S místníma kapelama se to má podobně, ani ony se nemusí stydět přijít se svým prádlem na trh. Nejde sice o početné hordy dobývající zbytky okolního světa, ale kvalitní věci k sehnání jsou, jen je najít.

Nejsem si příliš jist, jestli je to případ kapely Bornholm z městečka Szerencs, které leží kus cesty na východ od Bratislavy. Moje dojmy z jejich třetího řadového alba Inexorable Defiance jsou smíšené. Kapela je na světě třináct let a letošní počin je jejich třetím uzlem na kapesníku. Zdobí ji velice povedený obal a možná hlavně proto jsem se na ni zaměřil. V tomto případě platí, že hezký booklet často může posloužit coby návnada na štiku. A i když sám se považuji spíš za lína, netrvalo mi dlouho skočit na háček. Mluvil jsem sice o třináci letech existence kapely, ale z původních členů se kormidla zavile drží pouze kytarista Sahsnot, ostatní se na česlech Bornholm zachytili jako náplava v rozmezí let 2007 a 2012. Původní směřování kapely tak mělo možnost se časem vyvíjet a nasávat nový lidský rozměr.


Bornholm hrají takový nenásilný metal, někdo by řekl black, který je postaven na silných melodiích a málokdy sklouzne ke své syrové podstatě. Má mnohem blíž k epickým hymnům jejich krajanů Sear Bliss než k severským metelicím a tato skutečnost je markantní zejména v nasládlých atmosférických momentech. Pod ně se pevným rukopisem podepisují výrazné klávesy a sólová kytara, které se doplňují ve snaze omotat si posluchače kolem prstu. Nic extra náročného, pouze vtíravý a vytrvalý tlak na ušní blány. S černotoou má tato desku společného spíš pomálu. Je poměrně jemná a hodná, a v tvrdších pasážích na nás jen zahrozí prstem, než že by představovala vážnou hrozbu. Častá akustická hrábnutí do strun a celkové pojetí Bornholm odkazují spíš ke kapelám, jež se svým epickým metalem holdují kultu pohanských bohů a lesním scenériím.


Podobnost s jejich slavnějšími kolegy se nabízí nejen spřízněnou melodikou, ale vyvstává na povrch i při srovnání stavby skladeb. Pomalé vyhrávky se v obou případech často a náhle vrhají do ryhlých pasáží komentovaných chraplavým hlasem, časté jsou deklamace s malovanou širou stepí na pozadí. Klávesy se snaží pokrýt větší plochy než by se vydávaly do konkrétních prstokladů. Vokalista Sregh, který je v kapele novicem, si s dominujícím jemnostylem ví rady a sebejistě propůjčuje svůj čistý hlas snaze vyvolat iluze fantaskních pohádek. Zmínit je třeba i jeho skřehotání, jež má na albu své nezastupitelné místo, ovšem které se nijak nevymyká standardu. Album nabízí v klasické verzi jedenáct skladeb v celkové délce třičtvrtě hodinky. Limitovaná edice přináší bonus ve formě dvou skladeb navíc, z nichž jedna je Valhalla, tedy cover od Bathory.

 

Přes vcelku sympatický dojem, který z alba Inexorable Defiance mám, se nemohu zbavit pocitů jisté lacinosti. Celek je homogenní, drží hezky linii, ale i přes zřejmou snahu zavonět melodickým nápadem jen málokdy vynikne silnější moment a deska má co dělat, aby mě přemluvila k dalšímu poslechu. Melodie se mi po čase zajídají a musím si dopřát čas, abych je zapomněl. Já když mám chuť na čabajku, tak raději volím Sear Bliss. Takže dáme lepší průměr a už o tom nebudeme mluvit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky