Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bruce Soord with Jonas Renkse - Wisdom Of Crowds

Bruce Soord with Jonas RenkseWisdom Of Crowds

Victimer22.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Poměrně zdařilý střet alternativně rockové melancholie s elektronickou hudbou ze sebe činí nečekaně chytlavou záležitost, ke které se snadno vrací. Nechybí odvaha experimentovat a přitom si po celou dobu nahrávky zachovat jak specifickou atmosféru, tak důstojnost v nesklouznutí do přílišné nasládlosti či klišé.

Přátelské dostavení pánů Soorda a Renkseho, tedy sirů progresivního rockování The Pineapple Thief v případě prvního a metalové melancholie Katatonia u druhého, odtajnilo své tvůrčí nitro. Je jím elektronikou prošpikovaná rocková nálada, která dokáže tlouct jedním srdcem a nestrhávat zbytečnou pozornost mimo, přestože sebou nese nemálo inspirací a vlivů. Původní dojem se časem příliš nemění, stejně jako finální rozháranost v celkovém názoru na to, zda by to všechno šlo dotáhnout do mnohem zajímavějšího konce.

 

Pánové dali dohromady solidní materiál, to je bez debat. Vedle jasně dominujícího neživého podkladu je čas na klidnou melancholii, progresivně laděné motivy i silné nápady zvoucí k dalším návštěvám. Lehké ozvěny klasické či filmové hudby v elektronickém ruchu sprostě nezapadnou a jejich přítomnost je pozitivní. Antipatie k albu pak spatřuji zejména v době, kdy je mi postaveno do cesty hledačské mudrování, nad které se leckdy nejde povznést. V případě "Wisdom Of Crowds" je tohle povznesení ovšem naprostá nutnost. Album vyžaduje víc než převratné očekávání, které stejně nepřichází. Dejte raději přednost skromnému a nenápadnému přístupu dávajícímu zapomenout na fakt, že se sešli TEN a ONEN. Především se totiž sešli dva lidé, kteří měli jasnou představu o tom, co chtějí dát dohromady, a tak se i stalo. Podařilo se to víc než dobře, i se všemi těmi "ale" poletujícím kolem hlavy.

 

http://www.teamrockradio.com/sites/default/files/styles/610x340/public/field/image/wisdomOfCrowds.jpg?itok=Xvarpk1V

 

Kdo se nebojí rockového strojnictví, kdo se nebojí nechat se vést Renkseho vokálem a komu není málo k tomu všemu přidat snahu o něco jiného, než za čím oba doposud stáli, musí být přinejmenším zaujat. Občasné prázdno se objeví v místech, kdy se až příliš spoléhá na tuctové elektrorozjímání nad dalším pokračováním. Svět se ale nezboří. Osm skladeb klasické délky bude nadále patřit k těm, které mi udělaly v posledních týdnech svou společností nemalou službu. V tom dnešním zanedbatelném čase stráveném v klidu a pohodě. A je to hlavně TEN klid a TA pohoda, která by i pří vší úctě ke všem experimentům měla jít z alba jako první. A neodpustím si jedno. Za pár týdnů půjde do světa nové album Katatonia a kdybych místo až nepříjemně se opakující temnoty nevědomky dostal jako jeho konečnou podobu právě "Wisdom Of Crowds", byl bych mnohem radši. Něco by se aspoň dělo...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 22.8.13 8:15odpovědět

Super !!! Vůbec neznám a díky za tip. S Katatonií to vidíme stejně, boční projekty bývají někdy řešením, jak z toho ven.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky