Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Burzum - Sôl austan, Mâni vestan

BurzumSôl austan, Mâni vestan

Victimer30.7.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Rozjímavosti se meze nekladou. Vikernes nahrál další ze svých ambientních alb, které nudí, dojme i nadchne. Všemi hrstmi, volně a předvídatelně. Magie na půl žerdi.

Odložím kytaru jako před lety, posadím se za pult a budu tiše sjíždět své tajemné zvuky ohlašující bolest i naději. Tak pravil Varg Vikernes, promnul si hustý plnovous, řídnoucí vlas, sňal z těla zbroj a vojenského džípa nechal raději v garáži. Stal se znovu tím, co už kdysi zkusil. Prost řezavých riffů, skálopevně přesvědčený, že není nové cesty ostrým směrem, proto je zapotřebí vydat se koridorem táhlých synthy linek a pomalého zurčení folk, až ethno variací na téma další etapy nového alba BURZUM. Alba, které má své poselství, účel a snad i smysl. Na druhou stranu také alba, jemuž ambice tak trochu protékají mezi prsty.

 

Ano, novinka má svou atmosféru. A o to jde v případě tohoto komplikovaného muže především. Hudba osciluje mezi památnými klávesovými plochami dávné minulosti BURZUM a lehkou romantičností. Ať už tou středověce laděnou z prostoru nádvoří starých tvrzí, nebo tou elektronickou, která zlehčuje dalekonosné umělohmotné výpady, které nemají daleko k trvalé hypnóze. Novinka se tedy ocitá někde na mostku spojujícím vyzkoušené a prověřené spolu s novými postupy, které Vargovi vnukly představu jak by měla "Sôl austan, Mâni vestan" znít jako celek. Ano, snad to dokonce i padlo na úrodnou půdu... Vedle těchto předností (pokud je vezmeme za své) je tu ovšem celá řada až stupidně nezáživných motivů, jež vyznívají skutečně podřadně a svou vatózní majestátností przní pečlivě střežený odkaz alba. To rázem jako celek zaujme spíš projevem druhé jakosti a rozpačitou náladotvorností, než magickou souhrou dvou protipólných hudebních rovin.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/vikernes2013.jpg

 

Teprve potom zvítězí onen (stejně očekávaný) pocit rychle sešité a trochu ošizené verze nahrávky, která šla ještě trochu přihřát na plotně a jemně dochutit. Přes to všechno ale nejsem z těch, kteří by na Vikernesovi jen trapně přiživovali své mdlé tiky o prostoduchosti jeho (nové) tvorby. Opravdu nesouhlasím s názorem, že tohle sousto BURZUM je pouhým špatným a bezpohlavním produktem na zahnání hladu po další desce norského umělce. Tahle deska má co sdělit, má co dát, umí si mě najít ve správné chvíli a na správném místě. Problémem je, že to všechno trvá jen pár minut a ne celou hodinu, kterou tahle deska nabízí. Takže znovu ty vnitřní rozepře. Znovu ten pocit rozladění. I tak se dá věřit tomu, že množství zarytých a dokonale pohroužených se znovu najde a vystaví albu bránu hodnou vstupu do katedrály věčného smutku. Já zůstanu u svého přesvědčení, že vše podstatné Varg Vikernes svým projektem BURZUM už řekl a i když novinka není jen mocně se tvářícím výluhem z minulosti, nedonutí mě k hlubší víře v její uhrančivost. Ta mě míjí. Chodím po povrchu a jsem rozhodnutý na něm zůstat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky