Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Caladan Brood - Echoes of Battle

Caladan BroodEchoes of Battle

Victimer21.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Máte rádi epické cestování po horách i úbočích se skřítky za zadkem jako v případě Summoning? Dnes to půjde i bez skřítků, na řadě jsou lovci kostí CALADAN BROOD.

Milé děti, milí pohádkáři, drazí fanstasté. Neuběhlo ještě tolik vody v našem epickém korýtku a už tu máme další příběhy z kraje Summoning. Jaká to z ničeho nic plodnost v Tolkienem zahalených Alpách! Hm, tento úvod by mohl docela věrný, ale pravda je ve skutečnosti jinde. Nikoli rakouské scenérie, které je potřeba zdolávat s patřičnou hrdostí a honosným erbem v srdci i plechu, nikoli herr Protector a jeho věrný kumpán Silenius a dokonce ani na toho Tolkiena nedojde. CALADAN BROOD je prozatím neznámá formace pocházející z dalekého Salt Lake City. I zde si povídáme v rámci dvouhlavého projektu, který se našel v dlouhých black metalových ságách, kde hraje prim velkolepá atmosféra dob minulých. Ta s sebou nese jak podmanivé melodie, tak nepříliš zdatně naprogramované bicí (až na fakt směšné přechody vůbec nevadí), a zapomenout nesmíme ani na výrazné chorály. Tématicky se kombo opírá o Malazskou knihu padlých, což mne ve finále zas tolik nezajímá, o to víc možná zanícenější čtenáře a hlavně kapelu samotnou. Názvy jednotlivých děl ovšem mluví za vše (např. Vichr smrti, Chromý bůh nebo Lovci kostí...).

 

Připodobnění k Summoning je jistě tím nejlogičtějším krokem, i když o totální kopii s identickým uchopením meče se nejedná. Krajem sice proudí podobně laděné melodie, klávesové postupy, ale není tomu tak pořád a je třeba si říci, že CALADAN BROOD mají vlastní bitevní plán. Jen je jasné, odkud brali inspiraci a rozdílnosti je třeba vnímat hodně soustředěný. Dopad a celkový dojem je ale stejný. Zvukově poměrně zakalená nahrávka (opět nemám problém) buduje svou čest na monumentálních a přitom velmi jednoduchých melodiích, kterým pokud neumíte podlehnout, nemusíte do jejich země vůbec vstupovat. Tahle země CALADAN BROOD je plná brodů, jimiž teče voda zbarvená do ruda, neboť ozvěny bitev jsou příliš blízko na to, aby se nevědělo, jaké výsadní právo je zemřít pro své přesvědčení. Krajem duje silný podzimní vítr, jehož chlad a svěžest dává zapomenout na rány z boje a bolest těla. Jde jen o to znovu si umět evokovat naturální stav mysli, vykašlat se na nějaký hudební progres a nechat se nést na vlnách epiky a atmosféry středních temp čertovského kopyta.

 

http://userserve-ak.last.fm/serve/500/90407533/Caladan+Brood+Shield+Anvil.png

 

Patřím k těm, kteří se letos po dlouhé době vrátili k poslechu Summoning, protože jejich novinka zkrátka má co říci a album CALADAN BROOD beru jako bonus. Kvalitativně si alba nemají co vytknout, obě jsou ve svém oboru v těch nejvyšších patrech a osoby zabrané do tohoto způsobu boje budou ve společnosti obou děl fascinováni. My, co jsme přišli po dlouhém putování skrz jiná území a jen občas pomůžeme pozvednout meč, číši a ostrým zrakem projet po krajině, jsme poněkud klidnější v závěrech, ale nosíme s sebou uznání. A "Echoes Of Battle" si je určitě zaslouží. A až mi bude smutno, vezmu koně, sjedu do údolí, nasadím paruku (vítr ve vlasech je velmi nutný) a budu připraven bojovat za vaše životy a milovat vaše sestry. Do boje tedy!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky