Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Candlemass - Death Magic Doom

CandlemassDeath Magic Doom

Michal Z20.8.2009
Zdroj: MP3 (320kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Kováři se pevně drží svého kopyta. Kdo očekává po starých psech psaní nových kapitol stylu, musí hledat jinde. Tady prýští stylová ryzost, která se prozkoumala v předchozím století. Škoda, že hudba si z tohoto století nepřináší i zvuk.

Sestava Candlemass je po letech pevná a je na čem stavěti. Novinka „Death Magic Doom“ navazuje přesně tam, kde končila předchozí doom knihovna „King Of The Grey Islands“ z roku 2007. Za mikrofonem se podruhé objevuje jedna z pěveckých perel stylu Robert Lowe, stále z amerických Solitude Aeturnus (docela mi schází jejich bytí – nebytí…letos vydali pouze živák). Robert mírně ustupuje z horních pater svého rejstříku, ale stárneme každý, přesto se snaží se svým hlasem pracovat a dostává se nám náramné palety barev a výrazových odstínů.

 

Pojďme k podstatnému - úvod alba sestřelí každého klimbavého doomaře z křesla. „If I Ever Die“ má neskutečný drajv, představuje to nejrychlejší, co lze ještě s přivřením oka považovat za doom se sakra heavy feelingem. Neskutečné emoce, hlubokotažné riffy, excelující dmýchání atmosféry, strhující sólo. Úvod slibující záživnou jízdu. Zvony duní – „Hammer of Doom“ – Black Sabbath povstali. Zpět na hřbitov, zpytovat černé chmury a hledat temné stíny za všemi rohy uliček. Dokonalá, máchaná v hloubce, za použití klasických propriet a dávných klišé, Lowe hřmí, šeptá, temně recituje, místy vyvádí výše nad břečťanem obrostlou hřbitovní zeď. Naprosto jednoduché, ale dokonalé, čerstvé. Klasicky střižený doom, ale vystavěný náramně. Tady se taví klasické černé řemeslo.

 

Druhým albem v řadě mě Candlemass nesmlouvavě uchopují a nehodlají vyvrhnout. Na vše máte dostatek času. Vtonout a nechat se houpat tempem, které rezonuje s hřbitovním šoupáním stařeckých údů o věky vyhlazené balvany. Zvonivá, ale překrásně vystavená temnota, u které se autoři nemusí tvářit jako totální zdeptanci. Občas album vkračuje epičtěji, hřbitov je v útlumu, ale stále jeho pach znepokojuje. Není divu, další démonické vozby, třísněné párplovskými hammondy, vykonávají své hloubkové dílo.

 

Candlemass neztrácejí skladatelskou vyzrálost a schopnost komponovat rozvláčné, rozměrné songy. Lehké dřímoty se vkrádají, ale v zárodcích jsou vyhnány. Řetězy vás bičují po celém těle a srážejí hlouběji do temnoty a prázdnoty zapomnění. Mohutná kompozice ničemu neuhne a vše drtí temným tempem, to co nepodlehne tlakové vlně, podřeže kytarové dvojspřežení a zbytky odvane Robertův vokál.

 

Stále se nemohu rozhodnout, zda je novinkové CD lepší, než předchůdce z roku 2007. Přes vysokou poslouchatelnost narážím opětovně na strop technického vykastrování zvuku alba. To přináší nevýrazné bicí, zde je na čem zapracovat. Pekelně nazvučené monstrózní bicí by celku pomohly. Některé okamžiky evokují chabé plácání do něčeho neidentifikovatelného.

 

Nakonec vyřknu jedno přání – ať obě svíce, Candlemass i Solitude Aeturnus, plápolají vitálně a současně jako hřbitovní svíce ve všech koutech krchova.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky