Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cataract - Kingdom

CataractKingdom

Michal Z25.2.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Mírný posun oproti předchůdci Cataract prodělali. Kreativita a nápaditost songů jde stále směrem k tuctovosti a zaměnitelnosti s kýmkoliv v metalcore davu. Hudba slušné kvality, převedeno do slovníku automobilového průmyslu – nižší střední třída.

Tak vážení musím vás uklidnit, po předchozím dílu Švýcarů Cataract s názvem „With Triumph Comes Loss“ (2004), kde se hodináři neukázali v nejlepším světle, je zde reparát, který přislibuje návrat do správné formy. Bude tomu tak?

 

Intro od počátku alba vše zalívá monumentálním zvukem. Má duše se v hutném lomozu nechává koupat. Zvuk a technika bicích dává na srozuměnou, že tady budou mít hodně velký prostor. Natažení uzávěru a kapela do nás nasype hromadu drážkovaných broků Made in Metalcore Pure. Oddechuji, mé naděje vkládané do této hordy, lehce pošramocené předchozím dílem, jsou oprávněné. Někomu čistý zvuk od Tue Madsena nesedí, ale mé senzory chrochtají blahem. Kdo má raději špinavější a surovější produkci, doporučuji předchozí album.

 

Cataract více pracují s náladou a nesázejí na první signální. Rozehrávají útok jako praví stratégové a zkušení drtiči nepřátel. V diskuzích či článcích po internetu se stále poukazuje na čerpání od Hatebreed a Slayer, mě tento fakt nijak neruší v užívání si této kovo práce. Občas se jede s nohou na podlaze, ale jak bylo řečeno, není tomu tak setrvale, jako na předchozí placce.

 

Někdy se Cataract zhmotňují ve výrazivu těžkém jako ingot křemíku. Pomalým, ale o to hutnějším řízem si zjednávají respekt. Bez zbytečných oklik vám klepají na vaše smysly a odnáší pryč nechuť jít do dalšího pracovního dne. Legie před bránou dupou ve středním tempu s odhodláním semlít nepřátele hrubšího formátu. Téměř v každém okamžiku ze skladeb prosakují pradávné thrash metalové kořeny s americkým i germánským rodokmenem. Co s takovým genetickým základem provést? Inu kosmeticky překovat do vlastní podoby nasranosti a nebezpečnosti. U minulého alba mi scházela vhodnější produkce, té se mi nyní dostalo v plné míře, navíc ubylo jednoduchosti a klišovitosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky